Milá maminko,

Úvodem svého dopisu bych Ti chtěl říct, že Tě mám moc rád. Nosila jsi mě pod srdcem a přivedla na svět. Snažila ses, seč jsi mohla, dát mi vzdělání a hlavně vychování. No, něco se nepodařilo (vzdělání pořád nemám takové, jaké by sis asi přála) a něco se podařilo poměrně obstojně, řekl bych (vím, že mě chválíš, kdy to neslyším a velice mě to těší a snažím se nezpychnout). Jak už teď víš, bude to po troše chválení už jen horší. To mám asi také po Tobě a mám to rád.

Přivedla jsi mě do kostela, to je něco skvělého! A i můj průběh „života křesťana“ byl fakticky tradiční a ukázkový. Příchod do kostela, křest v 12ti letech, puberta, kašlání na kostel a pak o mnoho později zase návrat do kostela. Jak jsem již psal – nestárnoucí evergreen. Mám snad jen jednu připomínku – do kostela jsem se nevrátil pro vzorný příklad rodičů.

Vím, že v tomto bodě se neshodneme, právě tak jako vím, že takové diskuze se mnou prostě nemáš ráda, obzvláště ve světle vášní, se kterými takové polemiky vedu. Mrzí mě to, že v kostele, ve svém okolí a vůbec nepotkávám moc lidí, u kterých bych měl pocit, že vírou žijí. Sám to neumím, měl bych si vytáhnout třísku z oka, já vím.

Do kostela mě přivedla – ženská. Nic prozaického, já vím, ale přišlo mi, že ona tu svou víru skutečně žije, že ji věří. A že to asi má z domova, kdy modlitba je něčím běžným, něčím, co se prostě děje. Ostatně snad i proto mě to táhlo poměrně dlouho k tradičním katolíkům – lidé, co vědí, v co věří. Že je to maličko jinak jsem zjistil až dodatečně. Každopádně autenticita víry v rodině, to je něco, co mě oslovilo. Mrzí mě, že to u nás doma moc není. Modlitba před jídlem na Vánoce to nevytrhne, ale i tak je to lepší než nic.

Snad Tě neurazí, že to píšu takhle veřejně, ale doufám, že to bude mít jistou výpovědní hodnotu, že to povede k zamyšlení u jiných. Výchova příkladem – a Ty jsi mi příkladem v mnoha směrech, ostatně, život už mi ukázal, že maminka a její na nervy lezoucí poučky jsou platnými pravdami. Prakticky vždy. Maminko, miluju Tě a moc si Tě vážím pro to všechno, co jsi pro mě a mé sourozence udělala a stále děláš, v úctě, Tvůj syn Pavel

PS: Dovolím si citovat Luthera, abys věděla, jak bych to chtěl jednou dělat já..

Desatero, Apoštolské Vyznání víry a Otčenáš – „Toto jsou nejpotřebnější části katechismu, které je třeba se jako první naučit odříkávat slovo od slova. Je nezbytné děti navyknout na to, že je musí přeříkat denně, ráno, když vstávají, v poledne, když jdou ke stolu, a večer, když uléhají; nelze jim dát ani pít, dokud je neodříkají. … V žádném případě nelze trpět, aby nějaký člověk byl tak nevzdělaný a zanedbaný, že by se nenaučil ani toto; protože v těchto třech statích je krátce, lehce, srozumitelně a co nejjednodušeji shrnuto všechno, co máme v Písmu.“ (Větší katechismus Dr. Martina Luthera)