Sestry a bratři, známý text z Matoušova evangelia označovaný jako Pokušení na poušti vrcholí pokušením získání světské moci výměnou za uctívání ďábla. Ďábel vezme Ježíše na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Ježíš v této zkoušce obstojí a připomíná, že v Tóře je psáno: „Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.“ Ano, jenom On je ten pravý král, který je hoden uctívání. Proto Ježíš odmítá chtít světskou moc, neboť by to znamenalo klanět se ďáblu, kterému všechna ta království světa patří. Toto pokušení v textu vyznívá dokonce jako nejpodlejší ze všech tří, když na něj Ježíš reaguje tvrdými slovy „jdi z cesty, satane!“.

V tomto duchu jednala také prvotní církev, když odmítala chápat evangelium jen jako nějaký politický program proti římským okupantům, ve světle Ježíšova vzkříšení zpětně porozuměla spáse jinak, než jaká mesiášská očekávání tehdy v Izraeli převažovala. Poznala, že Jeho království přesahuje horizonty tohoto světa a zde ve světě k němu vede jen cesta kříže. Slovy sv. Jeronýma, církevního otce, který přeložil Bibli do latiny, tehdy církev, ač pronásledována, rostla a byla korunována mučednictvím.

To se však změnilo nástupem římského císaře Konstantina na trůn. Ten před bitvou proti Maxentiovi, jeho rivalovi v západní polovině říše, měl údajně sen, v němž spatřil na nebi Kristův monogram, tvořený řeckými písmeny X a P, a uslyšel hlas, který sděloval „v tomto znamení zvítězíš“. Ráno nařídil vojákům, aby si je dali na štíty, a skutečně zvítězil. Rok po tomto vítězství, tedy roku 313, vydal tzv. edikt milánský, který povoloval křesťanské náboženství a zrovnoprávňoval je s jinými kulty. Ovšem křesťanství bylo císařem Konstantinem nejen podporováno, ale i protežováno. Tento „konstantinovský obrat“ později odsoudil tentýž sv. Jeroným slovy „za vlády křesťanských císařů sice roste bohatství a moc církve, jejích ctností však ubývá“. Zatímco dříve křesťan totiž riskoval postavení, majetek a mnohdy i život, nyní se stala příslušnost ke křesťanství velmi výhodnou. Církev se víc než dříve začla dělit na klérus a lid, biskupský úřad se stal cílem kariéry a byl spojen i se světskou mocí, neboť výrokům biskupa byla přiznána právní platnost. Tak se zrodil svazek mezi státem a círví, svazek oltáře a trůnu. Už nebylo možno rozlišit, co je Boží a co císařovo. A původně deklarovanou náboženskou svobodu vystřídalo křesťanství jako jediné povolené náboženství, ničením pohanských chrámů počínaje a fyzickou likvidací heretiků na hranici konče. Sami křesťané tomu zpočátku tleskali. Milánský edikt pro ně představoval po létech pronásledování nadechnutí se a vysvobození, za které děkovali Bohu a spatřovali v něm Boží zásah, zázrak. Církev sama tento obrat nezpůsobila a těžko soudit, zda tento vývoj byl dobrý nebo špatný, když vedl k rozšíření křesťanství prakticky do celého světa a nesl i mnoho dobrého ovoce. Přesto křesťané rádi viděli, když ve jménu žárlivého Boha byla pronásledována jiná učení a náboženství. Světská moc zachutnala natolik, že evangelijní texty o pokušení na poušti jako by neexistovaly. Mimochodem – někteří odpůrci křesťanství tvrdí, že celé evangelium, jak ho známe dnes, bylo vytvořeno až za křesťanských císařů na jejich objednávku. Pasáž o pokušení na poušti je však pro mě jedním z dokladů, že tyto texty se zrodily mnohem dříve, a pokud by byly nějak zásadně cenzurovány, vypadla by také.

Naproti tomu počínající reformace ve vrcholném středověku nejen, že ostře viděla zhoubnost spojení duchovní a světské moci, ale měla již sílu nastolit požadavek jejich oddělení. Třetí pražský artikul, jeden ze základů husitské reformace, požaduje odnětí světského panování kněžím. V tom ve svém učení pokračoval Petr Chelčický, zatímco kališnická šlechta již tento požadavek opustila a spokojila se s přijímáním pod obojí. Rovněž světová reformace rozpoznala v „konstantinovském obratu“ odklon od původního poslání církve, avšak po ukončení třicetileté války přistoupila na pravidlo popírající náboženskou svobodu „koho země, toho víra“. Ve třetím pokušení na poušti je pro člověka těžké říct ďáblovi „ne“.

Dnes už jsme jakoby v jiné situaci. Svoboda vyznání je zaručena, stát není spojen s žádným náboženstvím. Má být překonáno dědictví komunistického režimu, který si církve přitiskl k sobě, aby je učinil neschopné stát na vlastních nohou a měl nad nimi kontrolu. Má proběhnout plná odluka církví a státu. Její způsob však vzbuzuje různé otázky: Co je to za odluku, když je doprovázena štědrým finančním polštářem ze státního rozpočtu zvaným církevní restituce, což například v případě ČCE znamená přibližně 60 milionů korun ročně navíc po dobu 30 let, byť se příspěvek na kazatele má v průběhu 17 let snižovat na nulu? Proč má ČCE dostat tolik, když jí majetek v takové hodnotě v minulosti ani zdaleka nepatřil? Má si ČCE nárokovat podíl na majetku, který svým historickým původem spadá převážně do doby aliance trůnu a oltáře? Jaká odluka, když se církev nechala zatáhnout přímo do politického boje, když dochází k jejímu přimknutí k jedné části politického spektra? Když nad tímto řešením nepanuje širší shoda, takže bylo protlačeno silou za pochybných okolností, které jsou nyní předmětem vyšetřování? Jak můžeme za těchto okolností ještě věrohodně hovořit o Kristu? Být způsobilí nést evangelium?

V této souvislosti si neodpustím citovat prohlášení sdružení VERITAS, což je historická společnost pro aktualizaci odkazu české reformace: „V podstatě můžeme rozlišovat dvojí orientaci: církev jako instituci, která se bez vnějšího zajištění své existence domnívá, že nemůže splnit své poslání, a církev jako obecenství v Ježíši Kristu, které cestu kříže a vzkříšení, vnější zranitelnosti a vnitřního pokoje vzalo vážně, byť za to platilo jakoukoli cenu. Česká reformace svým živým odkazem stále přítomná v dějinách naší země (ať oficiálně či neoficiálně) od počátku 15. století, se snažila v mezích možností volit vždy druhou alternativu…ekonomické ohledy jsou mocným argumentem. I církevní instituce, v něž se pravděpodobně na podzim 2013 promění i mnohé z církví hlásících se k české reformaci, mohou hrát svou dobrou úlohu mezi dalšími společensky prospěšnými organizacemi. Ti, kteří s tímto vývojem ze zásadních důvodů nesouhlasí, by je neměli torpédovat. Nelze však hájit nehajitelné, nelze předstírat cestu Ježíše Krista, když jde o záležitost vázanou především na velmi pozemské a dočasné ohledy. Křesťané napříč církevním spektrem, pro které je jejich víra živou skutečností, jako tomu bylo v chápání české reformace, půjdou prostě dál podle hlasu svého svědomí a Bůh jim ukáže cestu.“

Sestry a bratři, když jsem si sám kladl tyto znepokojivé a nepříjemné otázky, když jsem se ptal „co teď?“, nečekaným způsobem se mi, možná, dostalo odpovědi, o kterou bych se s vámi rád podělil. Třeba jste to už taky někdy zažili, že se vám slova vlastní modlitby vrátila jako ozvěna a promluvila k vám jinak, než v jakém smyslu a úmyslu byla vyřčena. Mně se to stalo při notoricky známé, tisíckrát omleté modlitbě Páně. Tuto modlitbu máme po tolika opakováních tendenci odříkávat mechanicky a bezmyšlenkovitě, jako několik samostatných částí: Posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé, tečka. Buď vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi, tečka. Chléb náš vezdejší dej nám dnes, tečka. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům, tečka. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, tečka. Neboť Tvé je království i moc i sláva na věky, tečka, amen. Ale já jsem najednou zaslechl – a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, neboť Tvé je království i moc i sláva na věky. Tedy neuveď nás v pokušení přivlastňovat si Tvou královskou korunu, moc i slávu. Pokušení staré jako lidstvo samo, příslovečně „už od Adama“, pokušení, kterému byl vystaven i Ježíš na poušti, avšak na rozdíl od Adama odolal. V tom slovu je naše vyznání i přiznání, že jenom Ty jsi, Pane, pravý král, a také naděje, ale i varování: Mé je království, ne církví, ne politiků, a jsem to já, kdo bude mít poslední slovo.

A také je v tom východisko. Zbav nás od zlého, buď k nám milostiv. To však předpokládá pokoření se, pokání – doznáváme, že nejsme, ale chtěli jsme být králi, chtěli jsme panovat, spojovat se s mocnými, obcovat s vládci tohoto světa. Pane, prosíme, odpusť nám tyto naše viny, jako my jsme odpustili našim viníkům, kteří nám vzali majetky, ale my už je nechceme zpátky pro sebe. Ano, i církev potřebuje ten hmotný chléb vezdejší, tak Tě o něj také prosíme, ale už nebudeme kvůli němu hřešit víc. O tom, že ČCE dostane a přijímá finanční náhradu z restitucí, už bylo rozhodnuto. Ale mějme toto pokání na paměti při rozhodování, jak se svěřenými prostředky, které nám v podstatě nepatří, naložit. A jako jednotlivci nesme toto břemeno společně s církví, kajme se a modleme se za ni. Protože z Bible víme, že Bůh se slitovává nad svým neposlušným lidem, pokud se odvrátí od svých nepravostí, a můžeme věřit, že se také slituje nad svou církví a vzkřísí ji z mrtvých. Amen.