Jako poslanec synodu jsem měl před rokem příležitost hlasovat o tom, zda se naše církev připojí k navržené podobě "restitučního" zákona, který dnes prochází legislativním procesem. Hlasoval jsem tehdy pro (výsledek tehdy byl, jestli se nepletu: 64 pro, 4 proti, 4 se zdrželi). I když se zdá být čím dál pravděpodobnější, že daný zákon legislativním procesem úspěšně neprojde, cítím potřebu připomenout alespoň některé argumenty na jeho podporu. Důvodem je především to, že mnou nejčastěji sdílený mediální prostor ovládli v posledních týdnech téměř výlučně evangeličtí odpůrci restitucí, což neodpovídá mnou vnímané realitě ve sborech, mezi farářstvem a v rozhodovacích grémiích církve.

V celé probíhající restituční "hře" je naše církev společně se všemi ostatními nekatolickými společenstvími součástí jakéhosi "křoví" v pozadí. Jejími klíčovými subjekty jsou totiž stát (zastoupený demokraticky zvolenou vládou) a Římskokatolická církev jako téměř výlučný vlastník restituovaného a finančně nahrazovaného majetku. Především od těchto dvou subjektů vyšel návrh zákona, který řeší zároveň dva klíčové problémy související se vztahem českého státu k jeho církvím: Vydání již dvacet let kvůli restitucím zablokovaného, ale stále zadržovaného církevního majetku, a přechod k samofinancování církví. Navržené řešení jistě není ideální a zcela spravedlivé, je ovšem relativně dobře promyšlené a vyargumentované a vlastně jediné v současnosti možné. Došlo se k němu cestou postupného hledání kompromisu mezi všemi třemi zainteresovanými stranami (za třetí stranu považuji právě přizvanou "koalici" všech ostatních církví).

Vzhledem k tomu, že k oběma zbývajícím subjektům (ke státu a Římskokatolické církvi) pociťuji jako součást onoho třetího subjektu nikoli nepodstatnou míru občanské, resp. spolukřesťanské loajality, jimi navržený společný postup bych odmítl pouze v případě, že by mě nutil k něčemu nemravnému či nekřesťanskému. K ničemu takovému nedošlo. Skutečnost, že shodou okolností se oběma těmto subjektům hodí zatáhnout nás do své hry jako ty, kteří na ni mohou relativně "vydělat" (dostaneme finanční náhradu za majetek, který nám nepatřil), není dostatečným důvodem pro odmítnutí. Případné restituční peníze pro naši církev mě neuplatí k falešné loajalitě vůči státu nebo Římskokatolické církvi. I nadále k nim zůstanu kriticky loajální.

Alternativou k současnému návrhu je pouze další odložení řešení obou výše zmíněných klíčových problémů. Mezitím vznikne ohromný zmatek, protože se církevní subjekty (po 20 letech dosavadního trpělivého čekání zcela pochopitelně!) rozhodnou o své majetky hlásit a soudit jednotlivě. Tato alternativa je pro celou věc podle mě mnohem nebezpečnější a nevýhodnější než možné nespravedlnosti vzniklé po případném přijetí současně navržené podoby zákona.

Gesto zřeknutí se majetku nebo finanční náhrady se může jevit jako reálná alternativa jen při velmi povrchním nahlížení věci. Ukážu to na příkladu vlastního sboru: Libeňský evangelický sbor vlastní činžovní dům, který shodou okolností komunisté nezabavili. Kdyby ho ovšem zabavili, považoval bych za občanskou i křesťanskou povinnost usilovat o jeho navrácení nebo o přiměřenou finanční náhradu. Byl totiž financován zcela konkrétními jednotlivci a skupinami, které jeho stavbu podpořili právě proto, aby s ním libeňský evangelický sbor mohl podnikat a z výnosu této činnosti podporovat svou hlavní činnost. Větší část zabaveného římskokatolického majetku (který má být restituován, příp. finančně nahrazen) je podobně zcela průhledně a čistě nabytá a nikdo nemá morální nebo křesťanské právo žádat po jednotlivých subjektech - původních majitelích –, aby se ho zřekly kvůli dřívější komunistické zlovůli.

Necelé tři miliardy, které ČCE mají připadnout jako součet po dobu 30 let postupně vypláceného „restitučního podílu“ a postupně se snižujícího státního příspěvku na financování církve (po dobu 17 let), vypadají na první pohled jako ohromná hromada peněz s korumpujícím potenciálem rozložit naši malou církev zevnitř. Ve skutečnosti je tomu úplně jinak.

Důležité je především to, že vyplácení této částky bude rozloženo do 30 let a v těchto 30 letech bude naší církvi nakonec vyplaceno celkem asi jen 40 příspěvků, které stát platí i dnes (a které bude nadále platit, nebude-li zákon přijat). V prvních třech nejhojnějších letech tedy dostaneme od státu dvakrát tolik jako doposud, pak se to bude postupně po dobu 17 let snižovat přibližně k současné výši. Tu pak budeme dostávat i v dalším období 18. - 30. roku. Po uplynutí 30 letech už nedostaneme nic a budeme se muset financovat již zcela sami bez státního příspěvku.

Protože státní příspěvek nyní tvoří asi jen 50 procent současného celkového rozpočtu církve, tento rozpočet by se v nejbohatších porestitučních letech zvýšil přibližně o polovinu. A tak jako by např. rozumně hospodařící rodina zřejmě zvládla bez větších problémů dočasný nárůst rozpočtu z 25.000 Kč na 37.000 Kč měsíčně, tak by dočasný nárůst rozpočtu např. ze 160.000.000 Kč na 240.000.000 Kč ročně podle mne zvládla bez větších problémů i naše církev. Částku "navíc" by „neprojedla“, ale zřejmě rozložila na více hromádek: A. na vytvoření "polštáře" k změkčení pozdějšího přechodu na samofinancování B. na vytvoření charitativních, diakonických, misijních nebo obdobných fondů.

V církevním prostředí se pohybuji na nejrůznějších úrovních již 20 let, především v relativně velkých a bohatých sborech a seniorátech. Měl jsem tedy dostatek příležitostí nahlédnout i negativní stránky církevního hospodaření. Přes velkou "aféru Prokop" a dílčí nedostatky patří podle mne církevní sbory všech stupňů (sbor / seniorát / ústředí) k slušným a solidním hospodářům. Ve srovnání se státem a politiky, kteří ho řídí, je církev excelentním hospodářem.

Kritiky restitučního zákona rozlišuji. Společné mají ovšem to, že nikdo z nich nepřináší alternativní návrhy, alespoň z desetiny tak promyšlené a vyargumentované jako je ten současný, ač jistě není dokonalým.

Část české společnosti, především ta více sekularizovaná a méně vzdělaná, je a zůstane proticírkevní ze své podstaty dané tradicí českého antikatolictví a vzklíčenou setbou komunistické propagandy. Je mi to upřímně líto, ale proběhlé či neproběhlé restituce na tom příliš nezmění.

Kritiku ze strany současné české levice považuji za zcela pokryteckou. U KSČM to netřeba dále komentovat, u ČSSD pak především proto, že byli sami dlouhou dobu u vlády a mohli navrhnout jiné, jim bližší způsoby řešení. Církevní přestavitelé byli ochotni o nich jednat. Ze zcela populistických důvodů tehdy nebylo nic navrženo.

Největší pochopení mám pro spíše levicově zaměřené křesťanské kritiky, kteří se sdružili kolem petic jako "Křesťané proti zákonu o církevním majetku" nebo "Zákon o církevním majetku je protiústavní". Vím, že jednají podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a podle něho se snaží hledat nejlepší cestu pro svou církev. Jejich postoje však nesdílím. Z výše uvedených důvodů se nedomnívám, že bychom se připojením k současné „restituční hře“ zpronevěřovali Ježíšovu evangeliu. Nedomnívám se, že finanční částka nám přidělená má reálný potenciál nás zkorumpovat nebo jinak svést na zcestí. Nedomnívám se, že někdo je v naší české společnosti schopen v brzké době předložit lepší alternativní návrhy řešící restituce a přechod k samofinancování církví. Nedomnívám se, že máme morální či křesťanské právo vyžadovat na katolících zřeknutí se jim zabaveného majetku. Naopak se domnívám, že navržené řešení je v rámci současných možnosti pro stát i církve spravedlivé a užitečné.

Faráři i laici, kteří podobně jako já podpořili současné restituce, mají od celé věci obvykle střízlivý odstup. Jde o lidi, kteří uměli být služebníky Krista a své církve v časech před současným bojem o restituce, a zůstanou jimi, ať už zákon projde či neprojde.

Tedy: Projdou-li restituce, díky Bohu za to a chtějme být hospodáři dobře spravující nám svěřené nové "bohatství". Neprojdou-li restituce, díky Bohu za to, půjdeme dál svou cestou za Kristem i v dosavadní "chudobě". Jen nám bude ještě více líto, že česká společnost s sebou dále vleče ohromný balvan dvou nevyřešených problémů, které po řešení křičí již 20 let…