Anebo že by církev potřebu reformy přeci jen ani necítila? Tudíž tu otázku míním jako otázku, zda je v církvi vůle po reformě. A to se neobejde bez tázání, zda k reformě má síly. Můžeme shrnout do celého soupisu to, co všechno schází a co je špatné, diskutovat o krizi (a samozřejmě nemyslet si hned, že špatné je všechno, jak bych snad chtěl někdo suspektivně podotknout). Ale právě bez reformy jsou úvahy na tento způsob neplodné, i když jinak jsou žádoucí. Když je něco potřeba opravit a napravit, tak se musí říci co, proč a jak.

Mimo jiné je přitom potřeba si také vyjasňovat, co nejasným termínem církev myslíme. Myslíme-li organizační a instituční veličinu, je konkrátních otázek hned záplava, ale ještě tím nejsme u jádra pudla. Namísto kynologických úvah ale spíš vezměme za bernou minci - klasicky po evangelicku - novozákonní pojem církve - Kristova těla. A s jeho pomocí můžeme navrhnout princip reformy. Tento princip spočívá v tom, že církev zemře… a třetího dne vstane z mrtvých.

Opírám se tu o to, co Pavel napsal v listu do Říma: »Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. Vždyť proto Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem i mrtvých i živých.« (Ř 14,7-9)

Toto žití a umírání v Pánu není možné si představit jen jako biologický proces s křesťanskou cedulkou, nýbrž jako polaritu života a smrti identifikovanou s Kristem, který žil, zemřel, třetího dne vstal z mrtvých. Kristus tedy žije tak, aby se s ním křesťan identifikoval. A to nejen jako s abstraktní věčnou veličinou. A všimněme si ještě jedné věci. Pavel nemluví jen o jednotlivcích, kteří jsou do jeho slov také zahrnuti, nýbrž o »všech«, tj. o kolektivu křesťanů, tedy o církvi.

Pojmu smrt se v této souvislosti nepotřebujeme nijak děsit. Křesťan se ho nemá co děsit! Není-li smrt pouhým koncem, nýbrž přelomem, je umírání procesem v zájmu života. Tento zájem může mít právě křesťan (nikoli člověk, který o sobě říká, že »nevěří na záhrobí«) - a je to zájem spadající jak do pozemských běhů, tak do vztahů mezi zemí a nebem.

Proto představa, že církev zemře a třetího dne vstane z mrtvých, není určena k tomu, aby ji někdo pochopil doslovně jako výzvu ke kolektivní sebevraždě. To je předem vyloučeno povahou Kristovy smrti. Ani naše úvaha o reformovatelnosti není výzvou k reformě a k činu, nýbrž k hledání jejího základního východiska. Představa smrti a zmrtvýchvstání si přesto žádá důslednost. Nejde o nic jiného, aby církev v sekundárním smyslu organizace byla prostředím pomáhajícím k tomu, aby se člověk s Kristem skutečně identifikoval. Ne aby byla světem mnoha řečí o Kristu, který přitom dlí kdesi před vraty. Ne aby tedy byla světem mnoha schémat života v ghettu a nekonečných stesků. Pojem »umírání« tu nechávám otevřený, vím, že jej sám potřebuji ještě dál uvažovat. Jako »umírání starého člověka«, jako odhazování všeho, co je příliš vzdáleno »podstatným věcem«, co tedy překáží a odvádí kamsi jinam. Jak se ovšem tímto způsobem rozhodovat konkrétně prakticky? Zbavovat se třeba církevních budov? Zaplašovat »blbou náladu«? Ale to jsou jen jednotlivé nápady, jakých lze najít ještě mnoho.

Je-li princip církve zosobněn v Kristu, je církev ve vlastním smyslu jeho tělem, to jest především duchovní veličinou. Protože Duch dává život, je církev kolektivní veličinou života. Proto je žádoucí směřovat od principu k jednotlivostem, od zdroje života k životní praxi, od Kristova těla k církevní organizaci - aby se člověk v praktických problémech netopil. Se schématy, jichž je plno, se člověk nevyrovná, když z nich nevyleze ven, když je nepozná. A kam z nich vylézt? K posvátnému tajemství Kristovy smrti a vzkříšení. Jak je vidět, výhodou křesťanství je, že si odpovědi na otázky tohoto druhu nemusí ani nesmí cucat z prstu, námaha ovšem nastává v úsilí o důsledky.

Nutné je ještě jedno vysvětlení. Jedním z důležitých momentů života je regenerace. Obnova. Trochu otrocky přeloženo slovo regenerace znamená znovuzrození. Dává-li Duch život, dává sílu regenerace. Regenerace je součástí života a bez ní život schází na úbytě. Na vlastním fyzickém zdraví se to pozorovat snažíme, alespoň častěji než na zdraví duchovním. A slova »znovuzrození« se pohříchu bojíme, protože je to operativní termín určitého typu křesťanství.

Osobně vzato: pouhé ošetřování církevního mechanismu mi dávno nestačí. To by ale bylo na zvláštní úvahu. I v tom smyslu, v čem to není jen mé vlastní dilema. Život je příliš cenný, aby se odehrával pouze ve vyjetých kolejích, a příliš krátký, abych jen čekal, co se vůbec semele, a držel ústa.

Tyto úvahy ovšem nesměřují k vyhlašování revoluce (i když revoluční pathos má svůj závratný půvab), ale ani k praktickým pokynům pro organizačí regeneraci (vnitrocírkevní politika vyššího stupně mi mnoho neříká a ani nechci být moc hrr, ani hrr na ně!). Dává-li Duch život, pak hodně znamená už to, když mu křesťan nebrání - například materiálními zájmy. Jsou-li pojmy »Duch«, »duchovnost«, »duchovní« podezřelé, svědčí to právě o překážení Duchu anebo o bezradnosti vůči němu. Není pak ale divu, že církevní organizace je spíš jakýmsi těžkopádným spolkem pro volnočasové aktivity na málo srozumitelné křesťanské motivy.

Regenerace v různých formách je prostě zapotřebí, protože je k životu nutná a protože ulpívání na nahodilostech a nepodstatnostech vedou pryč. Naopak identifikace s Kristem, který žil, zemřel, byl vzkříšen a žije, je klíčem nejen pro konverzi, ale vůbec k církevní praxi - a pokud praxe selhává, je klíčem k reformě. A pojem identifikace s Kristem si zaslouží chápat v rozsahu od individuální zkušenosti až po církevní celkovost. To je tak velké téma, že nikdo nemá nikomu co vyčítat, že na ně nestačí. Přesto dílčí perspektivy jsou dávno známy, jen je uplatnit, například: ars moriendi et vivendi.