Říct, že i „výpomocný kazatel“ může mít dobrá kázání, by zde (a určitě i v jiných případech) bylo faux pas. Bratr Martin (nás) běžné sborové kazatele v mnohém překonává.
Z kázání na christnet.eu jsem vybral ta, která byla určena pro sbory ČCE, 5 posledních z nich, nejstarší je z roku 2019 (číslování je mé): 1. Kázání o zázraku; 2. Kázání o velrybě (a trošku o Grétě); 3. Kázání o Betlémě a checkpointu; 4. O moru a daru; 5. Kázání o Tróji.
A. Struktura
U tohoto kazatele je sktruktura prvním aspektem, na který je užitečné zaměřit pozornost. Kázání jsou totiž vydatným proudem myšlenek, vědomostí, zážitků, souvislostí, asociací. Kazatelova myšlenková a rétorická erudice je velmi vysoká. (Přiznávám: cokoliv od něj poslouchám moc rád.) Řeč se dělí do odstavců (myšlenkových kroků) různé délky, jak uvidíme v příkladech. A teď se ptám: pod tímto působivým proudem, jaká je výstavba celku kázání? Nebo obyčejněji: jak držít to které kázání pohromadě? - V kázáních je vždy zřejmá snaha o zajímavou stavbu. Výsledek je někdy důkladnější, někdy méně důkladný.
V kázání 4 (výrazně nejkratším z těchto pěti) jde o kroky postupné, o lineární rozvoj, stavba je velmi dobrá.
Kázání 1 je rozkročeno mezi dvěma pilíři. Oblouk je připravený už tím, že je při parafrázi příběhu o uzdravení zdůrazněna neurčitost mluvení o člověku – a když se pak před závěrem dospívá k obrazu v památníku Jad Vašem s neurčitými obličeji, je to až aha-zážitek. Kázání je pečlivě vystavěno tak, že přechod od prvního k druhému těžišti drží.
Nad dalšími kompozicemi mám ovšem pochybnosti.
V kázání 2 je řeč o dvou biblických (mořských, obrovských) tvorech: jedním je „tanin / livjátan“, druhým „dag gadol“ (velká ryba). Autor ví, že „nic nenasvědčuje tomu, že by tato konkrétní veliká ryba .. byla totožná s oním podmořským drakem..“ Přesto poskládá biblické zmínky o obou tvorech, aby ukázal „čtverý smysl biblických textů“. Jeho zdůvodnění zní: „Pozdější křesťanské dějiny si… s tím rozdílem hlavu nelámaly..“, a sám se toho přidrží a nerozlišuje.
V kázání 3 je biblickým základem příběh, jak Ráchel porodila „u cesty do Efraty, což je Betlém“. Rozebral jsem si kázání na kousky a nenašel jsem nic, čím by příběh o Ráchel obohacoval předvánoční otázku o místě „na kterém se Ježíš narodil?“ Příběhy o narození Ben-jamína a narození Ježíše jsou položené jen vedle sebe, spojené pouhými dvěma stehy (porodily syna – u cesty do Betléma / v Betlémě). Pokud se, jak tvrdí autor, „jejich příběhy vzájemně zrcadlí“, je to tu pro mne rozříkáno málo zřetelně. A že se nakonec najde řešení otázky v jednom dalším oddíle o Betlémě, to už vypadá zcela strojeně V Bibli je o Betlému celkem 48 zmínek (z toho 40 ve Starém zákoně).
V kázání 5 nacházíme dvě hlavní témata: historii maloasijských pavlovských sborů až po jejich zánik a téma přechodu (podle Pavlova přechodu z Asie do Evropy). Tato témata však v kázání nemají žádnou pořádnou návaznost, přechod mezi nimi v kázání je tvořen tvoří můstkem velmi chatrným. První téma končí takto: „Z Pavlovy práce v oné Frygii a Galacii a Troadě tedy nezbylo lautr nic…“ Teď můstek a začátek druhému tématu: „Z Pavlova misijního pachtění však zbývá něco jiného. Zbývá poučení a inspirace pro křesťanstvo, které žije v docela jiných krajinách. Přemysl Pitter… píše… jak pro něj Pavlova slova ze Skutků znamenala impuls k odchodu do exilu: ...Přejdi…“
Co můžeme dále říci o struktuře? Zřejmě z přemíry asociací v kázáních někdy vznikají slepé odbočky:
Autor mluví o klimatické změně: myslíte tuhletu ekologickou krizi a tu změnu klimatu… a asociuje se mu postava, která o ní v médiích mluví asi nejčastěji: …jak o tom furt mluví ta copatá Gréta?, a pak z toho hned couvá: Ne, já věru nejsem copatá Gréta, abych mluvil k politikům jménem těch, kteří teprve chtějí žít.
Autor nás povzbuzuje: Máš čas (na přemýšlení o životě), a hned ho to napadne italsky jako citát z jednoho oratoria: Teco il tempo! (Pardon, to je zase citát.) A on nám v asi 6 hutných větách musí povědět, co je to oratorium zač a oč v něm jde. Sám však potřebuje jen tu krátkou větu: „Máš čas.“
(Ježíš dovedl překračovat různé hranice mezi lidmi) A co je kritériem, že kdo jde za Ježíšem, jde opravdu za Ježíšem, a ne někam do háje? To je to druhé slovo z věty Pavlovi zjevené: „Boéthéson“ /// „Boétheia“ je pomoc či ochrana – původně ta fyzická: lékařská, vojenská, peněžní. Pak se význam rozšířil a metaforizoval: „pomáhat slovu“ u Platóna, „pomáhat zákonům“ u řečníka Aischina. /// Přejdi, abys pomohl. Takto následuješ Ježíše. – Ta rozšíření významu u Platóna a Aischina jsou už tam opravdu navíc, posluchač nemá šanci je při poslouchání pochopit.
(závěr kázání) Tam, kde je plodem zbožnosti a Adventu a Vánoc a betlémování a rybování pokoj a dobrá vůle – tam se Ježíš narodil. Přesně tak, jak to řekl o něm prorok Micheáš: „A on sám bude pokoj.“ (Mi 5,4). Přesně tak, jak to řekl on sám: „Po jejich ovoci je poznáte.“ (Mt 7,16). – ano, já se dovedu domyslet, co znamená ona poslední věta, ale až po chvíli přemýšlení. Vyznění závěru je jí utlumeno.
A je ještě větší škoda, když se taková „bujení“, jak si teď všímám, vyskytují v úplných závěrech kázání. Efekt závěrečných slov je tím otupen. – Podobně kontraproduktivně působí, když je závěr kázání dlouze protahován. Abych byl konkrétní: dvě z uvažovaných kázání mají délku asi 22 minut (1700 slov, vypočetl jsem na příkladu Kázání o moru a daru, u kterého máme textovou i obrazovou verzi), dvě dokonce asi 26 minut. A teď jedno z těchto, skoro půlhodinové Kázání o Betlémě a checkpointu má svůj první závěr asi po 18 minutách (A na to už se přece dá říci jenom Ano a Amen…), což by bylo už i tak na naší dobu a denominaci nadprůměrně dlouhé kázání, kazatel se tu však nadechne znovu, závěr zpochybní a pokračuje dalších 8 minut. - Jako by kazatel v těchto kázáních ve dvojím významu "neuměl skončit": neuměl nechat pointu jednoduchou (třetí a čtvrtý případ v předchozím kastlíku) - a chtěl mluvit dále.
B. Divadelnost
Pro kazatelův přednes i stavbu textu je charakteristické používání dramatizačních prvků. - V kázáních se častěji vyskytuje fingovaný rozhovor mezi kazatelem a posluchačem:
v té evangelní perikopě něco chybí! Ale prosím jich, co by tam tak asi chybělo… /// Jářku, a přece tam něco chybí… /// Jářku, o detaily opravdu nejde…
Opravdu, do naší současnosti? Čím dál blíže k naší současnosti jsme vůči zprávám o zázracích medicínského typu skeptičtější. V Písmu – jasně, to je Písmo. V legendách – jasně, to jsou legendy. Ale dnes? Opravdu je to možné? /// Co myslíte, je to možné? Já myslím, že je. Proč by Pán Bůh nemohl konat zázraky i dnes? Proč by Pán Bůh nemohl konat zázraky i dnes? Může, co by nemohl. Kdo by si troufl mu to zakázat?
Dnes si budeme povídat o velrybě. /// A proč, prosím vás?/// Přece protože o velrybě se píše v knihách Jonáš a Job, ze kterých jsme četli první a druhou perikopu. /// A prosím vás, to si budeme povídat taky někdy o kamzících a králících? O těch přece taky Písmo píše, v žalmu sto čtvrtém. /// Můžeme si jistě povídat i o kamzících a králících nebo o jakémkoliv stvoření řádu zoologického, botanického, geologického neb etnografického. Jenže ta velryba má přednost. .. /// A prosím vás, kde je tady ta velryba?... /// A prosím vás, kdy už bude ta velryba? /// A prosím vás, proč by se mělo rozlišovat? /// A prosím vás, jak se nás to týká?///A prosím vás, jak se člověk vejde do velrybího chřtánu…?/// A prosím vás, to jako myslíte tuhletu ekologickou krizi a tu změnu klimatu, jak o tom mluví i ta copatá Gréta?
Někdy z něho zůstaly aspoň otázky na posluchače
A co to znamená „aby se zjevily skutky Boží“?
A čím že Ježíš začíná svou akci s ochrnutým?
Tak co, milé suchozemské krysy, už vidíte velrybu?
Opravdu? Opravdu TAM se Ježíš narodil? Tam, kde se před onou hvězdou a dírou táhne dlouhatánská fronta? Tam, kde lidé v té frontě natáčejí na mobily tu hvězdu a díru i sami sebe, i své vlastní sahání do díry? Tam, kde se lidé zoufale snaží během těch pár vteřin, které mohou strávit s rukou v díře, dosáhnout hlubokého náboženského zážitku, vytržení, extáze, mystického prožitku? Tam, kde se kolem fronty hemží samozvaní místní průvodci a nabízejí, že vám za příslušný bakšiš umožní frontu předběhnout? Tam, kde si pak za odměnu za váš náboženský výkon a na památku vašeho náboženského zážitku můžete na „jesličkovém náměstí“ zakoupit něco z nepřeberné nabídky odporného jesličkového kýče z dřeva i z plastu?
Není Betlém mnohem spíše u té zdi a u toho checkpointu? Není Bůh, tak jak se my mu snažíme rozumět, přece vždycky na straně těch, kteří trpí zdmi a checkpointy – ne na straně těch, kteří zdi a checkpointy stavějí?
Ano? Amen?
Tak kde se tedy ten Ježíš narodil? Je vůbec nějaké místo, kam by se mohl opravdu bezpečně a spolehlivě uchýlit?
Opravdu nouzový? Mimořádný?
A jindy se jedná zase obráceně o otázky, které jakoby klade posluchač kazateli:
Člověk… A proč by to slovo muselo být vysloveno? To je přece jasné, že to byli nějací lidé
…a není tohle nějaké propalestinské kázání?
Co nám to ta Bible dělá? Už zase, jako tolikrát, v pár verších tolik geografických názvů. Máme číst Bibli s historickým atlasem v ruce?
A dnes? Konstantinopolis se jmenuje Istanbul, všude okolo je Turecko, a skoro nikdo už nemluví řecky, a skoro žádní křesťané tam nejsou. Co se s nimi stalo? Vyvraždili je Turci?
.. je přítomen v onom jediném, v Ježíši. A kde je Ježíš?
Ještě jindy jsou to otázky řečnické:
Je Abraham a Santa Clara perverzní, že si dělá ze smrti srandu? /// Je Bach perverzní, že se těší na smrt?
A taky svůj výklad biblického textu kazatel rád otázkami prokládá:
„Přinesli k němu“ – kdo? „Jejich víru“ – čí? „Ochrnutému“ – komu? „Jejich myšlenky“ – čí? „Zástupy“ – jaké? Kdo to byl?
Komu je dána moc konat takováto znamení – takováto vybočení – takovéto zázraky? Člověku bohočlověku, člověku jedinému mezi všemi – nebo více, ba: lidem vůbec?
Nejde o to, zda on, nebo jeho rodiče… O co tedy jde? No vždyť nám to Evangelium říká: „Aby se na něm zjevily skutky Boží.“ A co to znamená, „aby se zjevily skutky Boží“? No přece…
Kdopak nám to tu najednou mluví? Kdopak se nám to kasá, že jeho se smrtelnost netýká?
Když kazatel neví, co s nějakým biblickým příběhem, pokusí se o „vhled do duše“: Co si asi myslela postava XY, když se odehrává epizoda Z?
V řeči se objevují výrazy navozující pohyb:
Šup za velrybou do suché starozákonní filologie.
Pryč z fronty, pryč z tržnice, pryč z Betléma! Pryč, pryč, pryč! Třikrát pryč! /// Počkejte, zastavte se!...
Pěšky, no určitě pěšky!
opouštíme tedy Betlém a zeď a Naši Paní na zdi a checkpoint
Tak jsme si ani nevšimli, a jsme zpátky v současném Betlémě
Ha! Kdopak nám to tu najednou mluví?
A vedle toho, že je výborný šoumen, myšleno v dobrém, kazatel umí taky šikovně vykreslit scénu. Příkladů bych mohl uvést více, zmíním aspoň tři, s různými způsoby fokusování:
(koncentrování) Betlém je přece v Betlémě, tedy ve Svaté zemi, neboli v Izraeli, přesněji na autonomních územích palestinských. Tam leží město Bejtlechem, a v jeho středu náměstí Manger Square, „jesličkové náměstí“, a na něm stojí starokřesťanská bazilika Narození Páně, a v ní krypta, a v kryptě čtrnácticípá stříbrná hvězda, a v té hvězdě díra, a pod dírou kámen, a na něm tehdy Panna porodila, a do té díry může každý strčit ruku a dotknout se toho kamene a být v Betlémě, být u Ježíšova narození, tím nejosobnějším, nejintimnějším způsobem.
(cesta a zastavení) Pěšky, no určitě pěšky! Protože kdo jde pěšky, a tedy musí kus podél zdi, zjistí, že část její palestinské strany byla v Betlémě proměněna v umělecké dílo pod širým nebem, v jakoby do nekonečna se táhnoucí murál. Každý jednotlivý panel zdi nese jeden vzkaz – příběh – poselství – jedné palestinské ženy, které zeď vstoupila do života, a to věru ne v dobrém. /// Zeď nenese jenom vzkazy a příběhy a poselství. Zeď nese i jednu křesťanskou svatyni. Ta svatyně se nazývá Our Lady of the Wall, „Naše Paní na Zdi“. Ikonu Panny Marie v tradičním pravoslavném stylu namaloval roku 2010 britský umělec Ian Knowles. Panna je těhotná, Panna se chystá porodit, Panna má bolest – a přitom a přesto Panna žehná.
(vnímání velkého záběru) Samé geografické názvy: Frygie, Galacie, Mysie, Bythinie, Troada, Samothráké, Neapol, Filipy, Makedonie. Co nám to ta Bible dělá? Už zase, jako tolikrát, v pár verších tolik geografických názvů. Máme číst Bibli s historickým atlasem v ruce? Proč ne, historický atlas je jedna z knih zásadních pro pochopení toho, kde jsme a odkud jsme. Ale ulehčím vám to: Všechno jsou to krajiny buď v Malé Asii čili v dnešním Turecku, nebo na protilehlé straně za mořskými průlivy, v jihovýchodní výspě Evropy, čili na Balkáně, zde rozděleném mezi Řecko a Turecko. A ta Neapol není Neapol v Itálii, ale Neapol na pobřeží Egejského moře, jedna z mnoha Neapolí, „nových měst“.
C. Ozdoby řeči
Hledejme dále, čím dovede kazatel svou řeč přizdobit. - Nejprve si všimneme mnoha expresivních výrazů a formulací:
A prosím vás, jak se člověk vejde do velrybího chřtánu…? /// Kuš!
Ne, ne, ne! Třikrát ne! Tam, kde se davy tlačí u díry, tam se Ježíš nenarodil.
to byli nějací lidé… nikoliv delfíni nebo makakové, elfové nebo trpaslíci.
Sestry a bratři, příchozí a štamgasti, milé suchozemské krysy! (oslovení v kázání o velrybě)
flanďáci – pardon, „znalci Písma“… pardon, já jsem je nazval flanďáky… pro jejich odsuzování všeho, co se vymyká jejich… pevné představě o správné víře
fuj, ještě že v té hloubce není moc vidět
není… žádné brány, do nichž bychom nevešpacírovali
Ne, ne, ne! Třikrát ne! Tam, kde se davy tlačí k díře, tam se Ježíš nenarodil.
sviňárny, kterých jsme se dopustili skutkem a slovem a myšlenkou
Tak pojď, ty smažko. /// Tak pojď, ty šedá myško. /// Tak pojď, ty kurevníku.
ti přísně pravověrní křesťané se na křesťanství většinou vykašlali
z Pavlovy práce v oné Frygii a Galacii a Troadě tedy nezbylo lautr nic
rádi si navzájem vypichovali oči. Doslova. To byl totiž „milosrdný“ a „křesťanský“ trest, uplatňovaný v oné pravověrné byzantské říši
etický kodex, vedoucí lidi k tomu, aby se nechovali jako svině
kdo jde za Ježíšem, jde opravdu za Ježíšem, a ne někam do háje
Někdy si se slovy a formulacemi hraje:
převelice velmi s námi
betlémování a rybování
ten náš mor je zatím ještě velmi mírný, ba laskavý, civilizovaný – to ani není pořádný mor, to je jen takový morek, ba moreček
kecá, a pravdy v něm není
Máme čas prohlédnout svůj život – a třeba i trochu prohlédnout… Prohlédnout – a na Ježíše Krista pohlédnout.
Zpestřením jsou také slova z cizích jazyků:
hebrejština: tanin, livjátán, dag gadol; Mene tekel ufarsin (a není zde přeloženo);
angličtina: Not today!; Dear shipmates;
němčina: Ich freue mich auf meinen Tod;
italština: Teco il tempo!; La Bellezza; voglio tempo;
latina: Omnes quotquot orimur, však omnes quoque morimur; Deus lo volt;
řečtina: Diabas eis Makedonian boéthéson hémin;
V kázáních je mnoho odvolávek na literaturu (Neruda – Povídky malostranské; H. Melville – Bílá velryba; K. J. Erben – Štědrý den; Abraham a Santa Clara – Tanec smrti; Homér – Ílias a Odysseia), na hudbu (J. J. Ryba – Česká mše vánoční; J. S. Bach – Ich habe genug; Händel– Il trionfo del tempo; kacionál Tranoscius; rap), na filmy (Bílá velryba s hercem O. Wellesem; izraelský film E. Foxe „Bublina“; Hra o trůny) a na výtvarné uměni (Ian Knowles: Our Lady of the Wall; Jehuda Bacon: Člověku, který mi vrátil víru). Zmíněny jsou mnohé osobnosti (vedle biblických 2x Přemysl Pitter, Platón, Aischin, Órigenés, Kelsos, Konstantin, Alexandr, Herzl, Mehmed Dobyvatel, Atatürk, Erdoğan, Hektór, Saša Flek).
D. Kazatel o sobě
Oživení působí také přiměřené množství mluvení o sobě:
na podzim mě sklátila mozková mrtvice, nechodil jsem a skoro nemluvil (je mi líto – aw)
… tam hraje Orson Welles a na toho já nemám, protože on má mnohem lepší vousy. (ano, kazatel často umí být vtipný)
Zpochybňuji i sám sebe. Neboť, kdo jsem já, že zpochybňuji? Všechno zpochybňuji – a sebe tím povyšuji. A to je špatné. To je nebetlémské. To je neježíšovské.
Viděl jsem řadu slavných poutních míst, těch továren na zázraky, od Lurd po Medjugorje, a pravím vám: Čpí to tam náboženskou hysterií a církevním byznysem…
Cestoval jsem nedávno po oněch krajinách kolem Istanbulu čili Konstantinopole a viděl jsem, a líto mi bylo.
Věrohodně a přitažlivě na mne působí i způsob, jakým kazatel vyjadřuje svou zbožnost:
Je to ten nejvyšší kazatel. Je to ten, kdo káže Jobovi. Ten jediný, který vidí i Leviatana v nás; a kupodivu – a já se mu fakt divím – nás prý bere i s naším Leviatanem.
Já nic nevím. Já jenom volám: Bojte se Boha! Čiňte pokání… Ne, já nic nevím. Já jenom prosím: Bože, smiluj se nad svým stvořením, smiluj se nad námi hříšnými a pyšnými a sebejistými a nenažranými a nekajícími! Bože, nenech nás v tom!
Kdopak se nám to kasá, že jeho se smrtelnost netýká? Já bych o jednom takovém věděl. Jeden byl z hrobu vykoupen a vytržen. Tenhle žalmový verš se v křesťanském prostředí odedávna vykládá jako proroctví o Ježíši - o tom, jak on byl vytržen ze sevření hrobu. To je odedávná křesťanská víra. Zvláštní, bláznivá, magorská. Možná. My se jí držíme. A držíme se i toho, co z ní plyne jako další logický krok: Že když Ježíš – tak potom všichni. Jeden za všechny, všichni za jednoho.
E. Zvěst
Základem zvěstnosti je samozřejmě dobrá exegeze. Zde by ukázek mohlo být hodně, uvádím aspoň dvě, které mě zvlášť zaujaly:
čím že Ježíš začíná svou akci s ochrnutým? Ne medicínským zázrakem, nýbrž zázrakem duchovním. Začne s ním větou: „Hlavu vzhůru, synu. Tvé hříchy jsou odpuštěny.“.. V kontextu Ježíšovy doby je jeho postup „nejdřív duch, potom tělo“ celkem přirozený. Když je někdo ochrnutý nebo jinak postižený – nejspíš to bude trest za jeho hříchy.
davy, které mají rády podívanou. Někdy zázrak – někdy popravu.
Někdy kazatel věc vystihne až prorocky (ve smyslu hlubšího vhledu):
Ano, stále jsou choroby a fyzická neštěstí, se kterými si dnešní medicína neumí poradit. Ale jest také jiný typ chorob a neštěstí, se kterými si celá dnešní společnost, celý tento svět neumí poradit a které mnohem, mnohem, neskonale více potřebují zázrak. A to nejsou choroby a neštěstí těla, nýbrž ducha. Ne duše – na ty máme psychiatry a antidepresiva. Choroby a neštěstí ducha. Tedy přesně to, čemu říkáme oním starým biblickým termínem: Hříchy.
(v covidové době) Opravdu nouzový (stav)? Mimořádný? Vzhledem k běžnému stavu, na jaký jsme zvyklí v západní civilizaci v jednadvacátém století, je poněkud nouzový. Ale vzhledem k celým lidským dějinám je docela běžný, ba: řádný. K lidským dějinám přece vždycky patřil stav ohrožení nemocí a smrtí. A copak že k lidským dějinám: Patří k lidské přirozenosti. Smrt je tu s námi stále, protože žijeme, a když žijeme, blížíme se k smrti.
Za velkou kvalitu považuji, že všechna kázání jsou christologická…:
ideální lidství je přítomno v tom jediném, v Ježíši.
Jde o Ježíše. O Něho jde v misii.
Ježíš se narodil tam, kde se přináší pokoj.
Ježíš je to i ono. Stojí i kráčí. /// Chceme-li použít metaforu velmi čerstvou: Ježíš je duchovně nebinární.
Přejdi, abys pomohl. Takto následuješ Ježíše.
…přičemž má kazatel zajímavé širší pojetí kristovství:
Hospodin toto povídá chudáku Jobovi, tomu Kristovi před Kristem, který na sebe nedobrovolně vzal naše otázky.
Přemysl Pitter… se pro něj stal Kristem. Stal se pro něj „Synem člověka“.
F. Otázky k obsahu
Kazatel se ptá: „Je někdo vůbec silnější než Leviatan, než síly tvých vlastních temnot? – a odpovídá „Je. Je to ten nejvyšší kazatel“, myšleno Hospodin. Je tu však nutná odpověď extra nos? Vím, je to jedna z velkých otázek dějin filosofie, a možnou odpovědí už od Platona přece je, že rozum by měl být vozatajem nad afekty, a nauka o ctnostech to pak rozpracovává.
„Nám, kteří si myslíme, že není žádné dno, jehož bychom nedosáhli, a žádné brány, do nichž bychom nevešpacírovali, a žádné rozměry, které bychom nepřeměřili.“ – ale vždyť v dnešní době víme, že nevědomí je obsáhlejší a hlubší než naše analýzy, a v makrokosmu: že jsou hlubiny vesmíru, o kterých principiálně nemůžeme nic vědět, a možná je vesmír nekonečný?
(při hledání místa „na kterém se Ježíš narodil“) „Pryč z fronty, pryč z tržnice, pryč z Betléma“ - a přece jen, není dnešní komerční Betlém kolem chrámu narození Páně dobře symbolický? Zřejmě byl přeplněný lidmi i tenkrát, i trhovci. A to duchovní soustředění si museli v davu lidí získávat náročně už Marie s Josefem, pastýři…
někdy mě kazatel mate:
- „Bojujte o svůj život! Pochodujte za život!“ – přičemž to sloveso „pochodujte“ nemá v kázání žádný kontext, a nejvíce mi připomíná Pochod pro život (slovensky: Pochod za život), proti němuž MCP opakovaně mluví.
- „přátelé i nepřátelé, vy, kdo byste rádi šli do kostela, ale kvůli nouzovému stavu nemůžete, i vy, kdo byste do kostela stejně nešli, vítejte.“ – jedná se tady o dva paralelní protiklady? Snad ne, protože pak by vyznění bylo, že ti, kdo by do kostela nešli, jsou nepřátelé.
