Správci Evangnetu
Autorem textu je Tomáš Molnár.
(3.5.2009, rubrika: Církev a svět)
Téměř před půl rokem jsem na tyto stránky nechal pověsit článek o Krizi ČCE?. Reakcí bylo mnoho. A nejen těch, které je zde možno číst. Vedle nich totiž přišly maily, dopisy, telefonáty, poměrně mnoho osobních rozhovorů jsem stran této věci měl. Byli tací, kteří vše odmítli - o tom se mluvit nemá a nesmí. A vím dokonce o jednom případě, kdy byla použita církevní autorita, aby se o téhle věci nemluvilo. Vřele nesouhlasím s takovým zakrýváním faktů a schováváním se před nimi. Byli tací, kteří věc odbyli poukazem na to, že krize tu byla vždycky a bude vždycky a že více je milost. K milosti takto zvěstované se dostanu níže, ale už tady říkám, že takhle to nejde a nefunguje a že mám strach, abychom se nedopouštěli hříchu proti Duchu svatému. Byli pak takoví, kteří sice souhlasili s popisem situace, ale východisko vidí v jakémsi pedagogicky laskavém přístupu, který zdůrazňuje jen pozitiva. Dle mého pohledu už tuhle laskavou pedagogiku, jakkoli třeba je partikulární pomocí leckde a v lecčems, zkoušíme dosti dlouho a jako všelék se neosvědčuje a je nakonec stejným zakrýváním stavu věcí, jakým je prosté mlčení či poněkud rychlým poukázáním na milost nad námi. A pak byli mnozí, kteří věc berou vážně a trápí je tenhle stav.
Našlo se dosti lidí, kteří, bez ohledu zda se mnou nesouhlasili či souhlasili, měli za to, že jsem depresivní a vyhořelý a zklamaný. Jakkoli snad mé popisy mohly tak působit, ujišťuji vás všechny, že nejsem depresivní, ani vyhořelý a ani zklamaný. Jediný pocit, který jsem měl a mám i dnes, když toto píši, že se mi to psát strašně nechce, že nevím, proč si mám dělat problémy, že jsem sám snadným terčem, který se takhle vystrkává z řady. Ale, jak sleduji debaty na Evangnetu, nikdo to nenapsal, proto píšu.
Za toho necelého půl roku se událo zas mnoho dosti závažných věcí. Některých jsem byl přímým svědkem, o některých jsem jen slyšel od přímých svědků, jiné jsme měli a máme před očima všichni. Tahle krize - a to je pozitivní vyjádření, daleko horší by bylo slovo úpadek - už existuje nejen v sekularizovaných Čechách, ale zasahuje také náboženštější Moravu Slezsko, tedy nakonec celou církev.
Stranou zůstal jediný návrh, který jsem v článku dal, totiž odstoupení od věci „Majetkového vyrovnání státu s církvemi“ a jít zcela svou vlastní cestou - totiž cestou následování Krista. I z řad těch, kteří se mnou v hodnocení církve souhlasili, zazněly hlasy, že je to nereálné, bláznivé, že nedokážu spočítat, co by to obnášelo, jak bychom zavírali fary jednu po druhé, že i sbory bohaté a obětavé jsou už na maximu své obětavosti. Že prý máme být podobni onomu králi, co zvážil, že nemůže nepřítele porazit a rychle sjednal mír (Lk 14,31n). Tedy i „argument“ z Písma zazněl. Ony vůbec stran peněz a jejich toků v církvi zaznívají „argumenty“ z Písem, které připomínají ohavnost zpuštění na místě svatém.
Vyrovnání, restituce .... peníze, peníze
Mám pochyby o správnosti celého restitučního procesu, či procesu, který se nazývá Vládní návrh na vydání zákona, o zmírnění některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody, o vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi)“. Mám pochyby i o právu ŘKC, předně právu teologicky zdůvodnitelném ...
Ale to nakonec není tak docela naše věc. Co je naší věcí, je fakt, že jsme se k tomuto pochybnému podniku přidali. Chápu snahu ŘKC o podporu jejich „nároku“ a že je dokonce schopna či ochotna cosi z onoho „pohádkového“ pokladu udrolit komplicům. Nechápu, jak jsme my k takové věci mohli říci „ano“. Anebo chápu a je mi stydno, protože jde v tom případě o touhu mít, zajistit se. Ale něčím, co nám nepatřilo a nepatří - a podle všeho patřit nebude. Ani pomyslet, domnívám se, jsme na tuto věc neměli. A slušně účast na ní odmítnout. Argument, že tato na křesťanských základech postavená společnost nám něco dluží a že pro ni děláme dobré věci, nemá nic společného s biblickou teologií, na které, doufám, chceme stavět.
Ty peníze jsou otázkou principiální. Peníze, světské bohatství církve a světská moc církve s penězi svázaná - to je něco, na čem jsme se s ŘKC už před staletími „rozštípli“ či byli „odštípnuti“. Jsme přesto částí církve obecné - katolické. A jakkoli třeba nepatrní, povinni celé církvi obecné reformací, zde a dnes právě třeba v této věci. Velmi bychom jasným „ne“ posloužili i katolíkům, i kdyby někteří zuby skřípěli.
Příliš mnoho mluvíme o penězích. Jsou z věcí, které nám jsou svěřeny. Ze všech věcí tou nejmenší (Lk 16,10). A přece základní. Bez jasnosti a zřetelnosti a vyřešenosti v otázkách financí budeme vždycky nevěrohodní a z místa se nepohneme. Naříkáme nad tím, jak je nás málo a jak přece těch pár důchodců církev neutáhne. Je to takhle pravda? Všemi deseti jsem proti tomu, aby se pastorační návštěva odehrávala na základě výběru saláru. To by byla neomalenost. Ale právě tak neuvěřitelná je ta věc, že existují rodilí evangelíci, kteří netuší, co že to ten salár je. A že existují skalní evangelíci, kteří zvláštním zvráceným způsobem právě u saláru zdůrazňují svou svobodu a libovůli a neplatí, či platí sumu, která se dá vyjádřit v hodnotách promile. Kolik je v tom nesmířenosti, lpění na majetku, nepřekročení sama sebe. Není divu, že nám peníze schází, když se o ně tolik bojíme a tolik se o ně zajímáme.
Zřejmě to vyrůstá z teologické nejasnosti církve. Že církev v otázce peněz má být samostatná a musí být pro svou věrohodnost samostatná, nemusí být velkého sporu.
Odmítnutí našeho podílu a účasti při provádění zákona o Majetkovém vyrovnání, jakkoli se zdá, že tento zákon je mrtev, není žádným políčením na veřejnost, která by se díky tomu na nás začala dívat laskavěji. Souhlasím, že vůči křesťanům lhostejná společnost by to ani nezaznamenala. Jde o signál dovnitř církve a jde o pravdivost, při které je mi jedno, co si lidé myslí, nebo nemyslí a co registrují, nebo neregistrují.
Kolem problému peněz jsme se motali v poslední době vůbec nějak příliš. Nemíním se zabývat krádeží 10 milionů korun. Takové příhody se stávají i bankám, které mají vše důkladně ošetřené. Neošetřenost u nás je věcí - protože máme synodně presbyterní zřízení - která začíná u všelijakého technického nepořádku ve sborech a nakonec i nepořádku ve zmíněném špatném placení saláru jednotlivci. Synodní rada je jen zrcadlem církve. Řešením nebude jakási „důvěra“. Jde o věci technické a ošetřitelné jasně danými pravidly. Důvěru, o které se v souvislosti s krádeží mluvilo, nechme k věcem vyšším.
Daleko větší svízel je, že se hladina církve vzedmula až k bouři právě při této příležitosti. Na tom se mnoho věcí zlomilo a tak trochu zlomené zůstávají. Na nejradikálnějších dopisech bylo znát, jak jen otevírají nějaká starší zranění. Že i v nich šlo o peníze a majetky, je, žel, nabíledni. Ta bouře přešla jak tsunami a zůstává hořkost a ticho. Nic dalšího se neotevřelo, neřešilo. A je nanejvýš bolestné, že jeden z nejradikálnějších dopisů přišel ze sboru, který jen, aniž bych chtěl umenšovat zásluhy konkrétních osob, zázrakem vzkříšení dnes žije, má faru, kostel, jeden z nejkrásnějších areálů v církvi bez toho, že by restituoval svůj ztracený majetek.
Vztah k penězům jsme u nás, alespoň o tom nevím, dvacet let neřešili. To už více toho v této věci řekla ŘKC. Možná máme strach, nebo jsme ho měli, abychom, při citování Písma, nevypadali jako zastánci komunismu. A přitom právě mamon a jeho chtivost je něčím, co obchází a proniká do lidských myslí a duší jako nic jiného. Ale my jsme neřekli nic a nic neříkáme. A když jsme řekli, pak tak, jako bychom se majetnění a hromadění zastávali - „peníze máme rádi“. Není divu, že jsme takoví, jaká je naše řeč.
Tam, kde se naše řeč peněz a majetku dotýká, tam jsme schopní, a to jako teologové, brát do rukou texty z bible a zcela je překrucovat a zneužívat až za hranici blasfémie. Snad to není obecný jev, ale stalo se to a stává se to a kupodivu na to není příliš reakcí. A když přijdou, jsou to reakce spíše na ekonomická řešení, která se nabízela a nikoli na blasfemické zneužití Písma. Technika převážila nad teologií. Technická marginálie se stala ústředním motivem.
Říci jasné, srozumitelné slovo: Peníze jsou dobrý vynález a špatný pán. Peníze potřebujeme, ale nejsou tím nejdůležitějším. Peníze jsou v církvi opravdu jen a jen oběživem. Nejdůležitějším je Kristus, a tam, kde se před ním skláníme, víme, že mu patříme celí - se svým bohatstvím (i tím osobním) i chudobou, a dáváme beze strachu - milujeme beze strachu - celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. To poslední je, přátelé, právě o penězích - dokonce o větším množství, než je 5%, totiž o dávání celého života (Mk 12,41-44).
Jestliže tvrdím, že u peněz a našem poměru k nim, u restitucí církevního majetku a našem kastrůlku přistrčeném na kamna ŘKC věc obnovy, reformy, reformace církve dnes začíná, pak je to proto, že od malička jsme se učili, že „kořenem zajisté všeho zlého jestiť milování peněz, kteříchžto někteří žádostivi jsouce pobloudili od víry a sami se naplnili bolestmi mnohými“ (1Tim. 6,10).
Tady už začíná problém toho, že nejsme žádnou alternativou naší konzumní společnosti. Podobných náboženských spolků, které nerozlišují hodnoty, ale jen dávají prostor k jakémusi kultění, je okolo nás mnoho a některé jsou v kultění dokonce daleko interesantnější, než jsme my.
Problém kázání laciné milosti
Hospodinovo slovo, Kristovo slovo je nakonec jasné a zřetelné. Ale nám není rozumět. Ne že bychom vysloveně lhali, ale ony naše „pravdy“ jsou nějak k ničemu. Snad se lekáme, že by to bylo příliš. Kázání, ve kterém se kazatel omluví za osten Ježíšovy řeči: „Takoví my přece, vy přece, bratři a sestry nejste.“ Bylo to kázání o boháčovi a Lazarovi. A tak se z Kristova frontálního útoku na lidskou hamižnost a lhostejnost, tu naši, stal bezzubý a triviální příběh, který se nás netýká - mistrně exegeticky zpracované nic. Laciná milost, která se nás netýká, protože tam, kde je laciná, totiž bez pokání a obrácení, tam ani hřích nemohl být vážný, ba, žádný nebyl. Kristova smrt, a zdůrazňuji Smrt na kříži za nás, pro nás, kvůli nám, naší vinou a za naše viny, je čímsi, co je nám mimoběžné. Pak i ze „smrt Páně zvěstujte“ (1. Kor. 11,26) je naše koinonická oběť.
Hlásat milost je jistě veliká věc a je to nakonec nejvlastnější úkol církve. V jedné písni zpíváme - přísná jeho milost, milostivý soud. Kéž to chápeme. V tolerančních modlitebnách překvapí nápisy na zdech. V Libštátě jsou přímo nade dveřmi kostela slova: Aj, soudce již přede dveřmi stojí (Jk 5,9). V Moravči: Aj, vložil jsem slova svá v ústa tvá, abys plenil a kazil, hubil a bořil, abys stavěl a štěpoval (Jer.1,9.10). Ta urputná touha těch, kteří nás předcházeli, kteří v kostelích slýchali sladké barokní rozcitlivělosti, stát pod Božím soudem, slyšet Boží soud, nechat se soudit, projít plamenem a tak slyšet milost. Naše snaha soudu se vyhnout a beze všeho přejít k milosti, je obdivuhodná. Ale milost bez soudu, milost bez proroctví je degradující, demotivující, demoralizující. Z Krista, ale to už jsem psal dříve, z toho, který křísí z mrtvých, činíme pokrokového, chválivého pedagoga postmoderních časů.
Inteligentnější, nebo vzdělanější se ubírají cestou hlubinné teologie. Jako partikulární nástroj jistě dobrá věc. Jakožto základní kámen křesťanského bytí jen plzká cesta - zastření základního problému vztahu Bůh a člověk a člověk a člověk, ve které se nehledá smíření s Bohem, ale smíření člověka sama se sebou tak, jak jest.
Není se co divit. V základní věci máme nejasno. Peníze nám hrají velkou roli a „máme je rádi“. Je to asi velká láska, když nás nutí mlčet o Pravdě, když se bojíme ji mluvit bez ohledu na osoby, i na tu svou osobu. Ale rádi máme mít Pána Boha a bližní. Jestliže v tomto punktu neučiníme pokání, neobrátíme se, neodvrátíme-li se od zlého, budeme do lascivity laciné milosti zapadat čím dál tím hlouběji. A jestliže se nenecháme soudit Bohem, budou nás soudit lidé. Jiná možnost se nenabízí. A už nás soudí a odsuzují a je to hrozný soud a odsouzení, protože zní: Nehodni bytí!
Pokusy o záchranu
Chci věřit, že dva velké pokusy o záchranu církve - pokus charismatický a pokus liturgický - jsou důsledkem toho, že aktéři vnímají krizi církve. A že se dějí ve všem všudy, a jsem zde přejnější vůči charizmatikům, bona fide. Ale ono nejde o bona fide, ale o sola fide. A v tom bude rozdíl.
V obou dvou vnímám zřetelně nevyrovnání se se základním problémem. Jeden se jej snaží překlenout citovostí a prožitkem až absurdním a vypustí celost člověka, druhý nám tvrdí, že naše konání - liturgické, to správně liturgické, je tím, co nám schází a dodá našim bohoslužbám svatosti a vážnosti a hloubky.
Je s podivem, jak oba dva proudy dojdou ke zdůraznění úřední církevní autority, jak oba dva tyto proudy jsou čitatelné stejnými vnějšími znaky svých představitelů, znaky zdůrazňující jejich hodnost, důstojnost a posvěcení. Oba dva proudy vyrábí tajemství tam, kde žádného tajemství není a svatost tam, kde je jen lidskost. K zápasu kierkegaardovského typu, zápasu Jákobovu u potoka Jabok, Eliášovu na Karmelu, zápasu Kristovu v Getsemanské zahradě a na Golgatě dojdou?
Jakoby odpovídaly také na občasné volání v církvi po silnější ruce, po větší autoritě úřadů.
Bál bych se toho, jak jsme se tady ocitli blízko světu, který ve svých krizích a bezradnostech volá po silných rukách, volí jednoduchá řešení a jednoduché, stále se opakující uchvacující symboly, které pak přinášejí utrpení a je nutná dlouhá cesta k jejich odstranění. Ale svět je svět. Co my s ním? Proč se nám zdá málo, že jedinou silnou rukou je Ježíš Kristus ve své slabosti? Jedině proto, že jsme zrelativizovali jeho požadavky.
Jako evangelík tvrdím, a nejsem v tom, chvála Pánu Bohu, osamocen, že formy naší církve jsou dostačující a dokonce že jejich prostota dává ten největší prostor vážnosti meritu věci. Jistě i ony jsou zneužitelné a mohou být zcela prázdné. Ale jakmile jsou prázdné, je hned patrné, že je něco v nepořádku. Čiňme to, k čemu jsme v jejich mezích či bezmeznosti povinni - kázat a činit Slovo Boží, a to bez ohledu na osoby, předně na osobu vlastní. To je naše cesta. To musí být naše cesta.
Vlčí svět nejsou vlčí máky
Mám za to, že vinou toho, že milujeme stejné věci jako svět, jsme stran toho, co svět je, naivní. Že na něj nenahlížíme prizmatem hloubky Kristovy oběti, ale mámivými sklíčky brýlí mamonové lásky.
Ale my nejsme svět, a to ani tehdy, když na sebe navlékáme vlčí kůže. Beránci v rouše vlčím, jak směšné postavy. A jak rozeznatelné postavy.
S velmi vágní představou, jak vlastně máme jako církev vnitřně fungovat, s velmi vágními vyznavačskými postoji, nejde-li vůbec o jejich absenci, jsme podnikli agiornamento. A v tomhle průvanu se dařívá pak tomu, co dobré není - snad měšťáctví, kterého jsme se měli zbavovat, snad onomu selství, které jsme měli v sobě potírat a pak také zvláštní rozjívenosti, ve které jsme navlas světu podobní.
Svět není přátelská skupina lidí. A jakkoli platí Augustinovo, že lidské srdce je neklidné, dokud nespočine v Božích rukou, je svět spokojený se svým neklidem a lebedí si v něm.
Podcenili jsme skutečnost, že jsme ovce a že jdeme mezi vlky. A to nejen v případě pana Prokopa - to byl jen malý vlček, ostatně zřejmě dosti hloupý vlček a přesto nám natrhnul řiť. Ale tahle škoda je nakonec, to už jsem řekl, tou nejmenší.
Kdesi jsem zahlédl, že řeší problém, jak prolomit hradby ghetta, ve kterém se jako církev nacházíme. Netuším, o čem je tu řeč. Snad to byla módní řeč na začátku osmdesátých let. V tuto chvíli bych dokonce byl spíše pro to, abychom stavěli hradby Jeruzaléma a dali pozor na Sanbalaty.
Je tu holá nutnost být alternativou vůči světu. Možná si toho nikdo dlouho nevšimne, či jistě to nebudou davy, které se za námi potáhnou - těm snad budeme i směšní. A co? Budou přicházet lidé, kteří alternativu hledají. Ale nejdříve jí musíme být.
Slovo závěrem
Před nedrahným časem mi zavolal jeden kolega ze Slovenska - neznal jsem ho. Prostě proto volal, že četl první článek o krizi. A řekl mi: Buďte rádi, že se potýkáte už s existenčními problémy. To u nás není, ale už se stmívá a přijdou.
Možná, že jsme těmi, kdo věc musí vyřešit jako první v téhle zemi, kterou kdosi nazval laboratoří sekularizace. Dříve než Němci a dříve než Slováci a Poláci a já nevím kdo ještě. Možná, že naše odpovědnost je větší, než jen za bytí a nebytí naší ČCE. A možná, že v tomhle existenčním zápasu prohrajeme. Pak tedy, prosím, umřeme poslušně, ať nám na hrobu vykvetou sedmikrásky a ne durman.
Tomáš Molnár, v Trutnově 1. máje 2009
