Poprvé vstupujeme na akademickou půdu. A už od prvního kazatele můžeme předvídat, že se bude jednat o hostinu slova velmi vydatnou.
Kázání jsem vyhledal v Archívu kázání ETF UK, vybral jsem zde 5 nejmladších, pocházejí z roku 2021. Jsou pojmenovány podle základů kázání: Sk 9, 1-9; Sk 9, 10-19a; Mk 16, 14-20; Sk 9, 19b-31; Ez 37, 1-14. Už od začátku musíme vědět, že byla určena pro školní bohoslužby na teologické fakultě.
1. Extra
A tak se nejdříve podívejme, co má evangelické kázání navíc, když káže profesor systematické teologie svým studentům.
Na mnoha místech při výkladu Bible zmíní dogmatické souvislosti:
v dogmatice se tomu říká zvláštní vedení, providentia specialis. S podobnými zcela osobními a mimořádnými projevy Božího vedení je třeba dnes zacházet nadmíru obezřetně.
..zprávy o misionářské činnosti apoštola Pavla. Jeho křest jako by byl zároveň jeho konfirmací a ordinací. /// Nacházíme se uprostřed silového pole vanutí Ducha svatého. Už poapoštolská doba bude zdrženlivější: v Prvním listu Timoteovi (3,6) napíše Pavlův žák, vydávající se za Pavla, že biskupem se nemá stát „novák“, tedy „člověk teprve nedávno obrácený“, „nově přistouplý“.
nejprve „zkoumá duchy“ (zkoumání duchů jako klíčový pojem z dějin spirituality)
Ježíš je nepochválil za hermeneutiku podezření, za to, že se řídí zásadou „de omnibus dubitandum est“. „Káral jejich nevěru a tvrdost srdce.“ Nevěra, říkejme raději nevíra, tu neznamená obecně: Nevěřili, že by se mohlo stát něco, co se ještě nikdy nestalo: „Káral je za to, že světonázorově odmítali fakticitu vzkříšení“. Nevíra tu znamená zcela konkrétně: Káral je za to, že nedůvěřovali svědkům setkání s ním.
V otázce Ježíšova vzkříšení nejde o fyziku a metafyziku, o světonázorový spor o možnost či nemožnost vzkříšení, nýbrž o historickou hodnověrnost či nevěrohodnost svědků Vzkříšeného.
Opravdu neznám žádný jiný plauzibilní možnost výkladu, než „liberální“ manévr: vykázat mimořádnou odolnost vůči nástrahám přírody či nepřátel mezi zvláštní charismata, udělovaná opravdu jen někomu, v tomto případě apoštolské církvi, jako „speciální obdarování první církve“, „donum speciale ecclesiae primitivae“
v pozemském kázání apoštolů spolupůsobí vyvýšený Pán církve. Žádný strach ze synergismu, z ideje „cooperatio“.
Od evangelických akademiků taky očekáváme dobré exegetické poznámky:
Pavlova svědecká úloha bude dvojí, dvojí ve významu řeckého slova martyr: bude to úloha aktivního a pasivního dosvědčování Kristova jména, úloha zvěstovatele a úloha trpitele
Pavel je uzdraven, i on měl na sobě zakusit, co je to uzdravení, pro mladou církev tak příznačný dar Ducha svatého.
Opět je on, vzdělaný farizeus, odkázán na neučené galilejské rybáře. Jak Pavel, tak jeruzalémští učedníci jsou vystaveni zkoušce víry. Čemu budou věřit více: svým zkušenostem s tím, jak to ve světě chodí, nebo svým zkušenostem s mocí Ducha svatého? (obrácený Pavel přichází do Jeruzaléma)
Čemu má onen „křesťan zítřka“ uvěřit a „nekřesťan zítřka“ neuvěřit? Jistě ne tomu, že existuje Něco či Někdo nad námi, a proto snad přece jen neskončíme špatně. Sotva tomu, že Ježíš byl jeden z velkých učitelů lidstva, od něhož se i my dnes můžeme něco naučit. Ne, věřit či nevěřit znamená v křesťanském smyslu: věřit či nevěřit, že Ukřižovaný byl vzkříšen!
Ještě stále se na teologické fakultě příhodně používají staré jazyky:
jak Saul řádil či hodlal řádit mezi křesťany v Jeruzalémě (řecký výrazu připouští jak úmysl zamýšlený, tak úmysl provedený: snažil se vyhladit i vyhlazoval)
svědecká úloha bude dvojí, dvojí ve významu řeckého slova martyr
de omnibus dubitandum est; fides ex auditu; contradictio in adiecto; donum speciale ecclesiae primitivae; extra calvinisticum; sursum corda; habemus ad Dominum
U studentů teologie může také mnohem oprávněněji než kazatel sborový u „laiků“ očekávat pochopení pro vnitrobiblické souvislosti:
a tak Pavel nerozmnožil řadu talmudistických rabínů. Byl oddělen, opět podle vlastní výpovědi (Galatským 1), vybrán, povolán k apoštolské službě. To jediné, co z celé události svého obrácení sám stále zdůrazňoval, bylo, že i jemu se, třeba jen „jako nedonošeném dítěti“, ukázal sám Vzkříšený, a tak z něho učinil „nejmenšího apoštola“ (Římanům 15). Vše, co dosud považoval za zisk, odepsal jako ztrátu (Filipským 3)
Třem dnům slepoty a postu je konec. Konec třem dnům mimo prostor a čas, třem dnům ne nepodobným třem Josefovým dnům v jámě, třem Jonášovým dnům v břiše mořské ryby, třem Ježíšovým dnům v hrobě.
„Konečně se zjevil samým jedenácti.“..Komu se zjevil podle „Marka“ před nimi? Marii z Magdaly a dvěma nejmenovaným učedníkům kráčejícím na venkov – což zhruba odpovídá Janovu velikonočnímu evangeliu o tom, že se plačící Marii ukázal Vzkříšený jako zahradník, a Lukášově velikonočnímu evangeliu o tom, že se Vzkříšený připojil jako poutník k učedníkům na cestě do Emauz.
2. Stavba textu
V dotyčných kázáních kazatel vždy probírá biblický text postupně, kvalifikovaně jej parafrázuje a rozvádí. Vykládá celý text, nic nepomíjí.
V úvodu některých kázání mimoto mluví o významu daného svátku, nebo o aktuální situaci církve, nebo o literární kritice vykládaného textu.
Dále text oživuje vkládanými aktualizacemi:
Jako spořádaní lidé se zdravým rozumem nemilujeme náhlé změny smýšlení, zleva doprava a zprava doleva, od jednoho světového názoru k světovému názoru právě opačnému, prudké změny stanovisek, přes noc dokonané přestupy z jedné církve do druhé.
Ano, zůstávejme před podobnými výstředníky na pozoru. Ale nezapomeňme, že jsou větší věci než zdravá solidnost, že tolerantnost „Je suis Charlie“ přečasto zakrývá pragmatický relativismus, lhostejnost ke světu věr, k otázkám pravdy.
Kázání mají dobré, někdy výborné závěry. Často obsahují nějakou jednu dobře formulovanou aplikaci k odnesení do všedního života:
Pavlovská historie nás učí vidět v každém, kdo zatím stojí na druhé straně, možného budoucího křesťana. Není-li Kristus proti těm, kdo jsou proti Kristu, neměli by být proti nim ani křesťané, kristovci. Na každého člověka pohlížíme jako na toho, pro koho Kristus zemřel a pro koho Kristus žije. Možná, že jim už zítra vstoupí do cesty a oni se tomu budou vzpírat; dříve, než se o to pokusí, budou přemoženi. Amen.
Nikdy nikomu – a zejména ne všelijakým zloduchům a pekelníkům, s nimž je tak snadné být hned hotov, a úplně nejvíce pak těm, kdo otevřeně stáli či stojí proti nám – neupírejme možnost radikální proměny, zásadního životního obratu! Tvrdit o někom, že on už jiný nebude, může být, co se toho člověka týče, stokrát, tisíckrát pravda. Ale věříme-li v moc vzkříšeného Krista, pak bychom se měli zarazit, kdykoli se nám tato věta dere do úst. Kéž nikdy nevyjde z našich úst, když už se dostala do naší mysli! (zde závěr části kázání)
Někdy má takový závěr podobu až vypointovanou:
(podle Pavlova příběhu) Z konvertitů, když se povedou, bývají, jak známo, ti nejlepší křesťané. Amen.
Nemůžeme tvrdit, že byl první. Musíme tvrdit, že nebyl poslední. Bohu díky za Pavla, Bohu díky za všechny Pavly. Amen.
3. Stavba věty a odstavce
Za největší Honzovu formální kazatelskou dovednost ovšem považuji, jak dovede vystavět větu, souvětí až odstavec. Našel jsem u něj velkou variabilitu uspořádání obsahových prvků (už těchto pět kázání by vydalo na malou učebnici):
a. lineární řazení
..ve starosti o církev a nové sbory, v bolesti nad theologickými i osobními různicemi a nesváry mezi bratřími, v neznámé nemoci, která od něho přes všechny jeho prosby nebyla odňata, ve vysilující církevní práci, v níž bude znovu a znovu narážet na neporozumění a nepochopení ze strany světa i ze strany církve, v pobytech v žalářích a nakonec podle všeho i v mučednické smrti
b. paralelismus
Jako poslušný služebník Muže bolesti, ukřižovaného Mesiáše, podstoupí nejedno utrpení věrného svědka
..bludu, jímž se nechala svést nevzdělaná lůza a unést nepoučení příznivci židovského náboženství v diaspoře
c. opakování
Nečekal to velekněz, nečekala to židovská rada. Nečekali to damašští židé, nečekali to damašští křesťané. Nečekal to ani sám Saul.
Není to hlas Saulova nitra, hlas mravních výčitek, rozumových otázek, náboženských pochyb, vnitřní hlas, který by mu zpochybňoval jeho domnělou pravdu. Není to ani hlas jeho doprovodu, který by ho zrazoval od tohoto podniku. Není to ani hlas damašských křesťanů, kteří by ho přišli poprosit, aby od jejich pronásledování upustil.
d. gradace
A nyní má jít Ananiáš přímo do pasti; nečekat, až Saul křesťany vypátrá a sám ho přivést na stopu.
e. paradox
Vlastě poprvé osvědčí svou víru: až si půjde pro radu za jakýmsi Ananiášem. Co když to bude nějaký nedouk nebo agent? A Saul, Pavel, znalec Písma a tradice, řádný římský občan, jde za Kristovým učedníkem do Damašku, kde se má rozhodnout o jeho další budoucnosti.
Žid, který ve věrnosti tradicím otců vynikal vysoko nad galilejské rybáře, předčí Petra a ostatní právě v tom, že pohanům je třeba zvěstovat Krista bez obřízky. Farizeus, který kdysi horlil pro Boží zákon, víc pochopil a lépe než jiní vyložil, že jediná možnost, jak Božímu zákonu dostát, že přijmout, že jej Kristus i pro mě naplnil. A ten, kdo přišel církev vyhubit, ji nakonec rozšířil po celém světě
f. inverze
Modelové vylíčení křesťanské konverze zmiňuje jeho neslavnou farizejskou minulost fanatického pronásledovatele křesťanů a naznačuje jeho slavnou budoucnost zaníceného Kristova svědka
Z horlivého pronásledovatele nové víry se stane její právě tak zanícený šiřitel. Ten, jenž chtěl vyhubit křesťanskou „sektu“ z povrchu země, ji rozšíří bezmála po celém tehdy známém světě.
g. chiasmus / křížení
Jestliže byla prve podrobena zkoušce víra Pavlova – on, vzdělaný farizeus, výborný znalec Písma a tradice otců, byl poslán za neznámým damašským křesťanem, nyní bude podrobena zkoušce víra Ananiášova – je vyslán vrátit do života a začlenit do církve pověstného protikřesťanského štváče.
h. rozpojení a spojení
Obsahu Pavlových prvních kázání je udán dvakrát. Jednou: „Ježíš je Syn Boží“, podruhé: „Ježíš je Mesiáš“. V prvním případě užívá Pavel christologického titulu obvyklého v helénských sborech, v druhém případě naopak označení typické pro sbory palestinské. Záchranná role Ježíše z Nazaretu je jednou vyjádřena na pozadí pohanské touhy po záchraně, podruhé na pozadí starozákonního zaslíbení příchodu Zachránce. V obou případech je obsahem Pavlova kázání nábožensky rouhačské, filosoficky pošetilé a eticky pohoršlivé evangelium o ukřižovaném Kristu.
ch. větvení
Mladého farizea se v tomto okamžiku dotkla tatáž moc, která drží křesťany při životě, moc, jíž dost dobře nelze odolat, moc, jíž se vzepřít znamená pustit se do nerovného zápasu – vpravdě jákobovského zápasu s Bohem, zápasu, pod nímž se člověk zhroutí, moc, která držela ve své moci proroky, takže prorokovali ne své, nýbrž Boží slovo, jako pohanský věštec Bileám, který ač byl objednán, aby Izraeli zlořečil, začal mu žehnat. (vztažné věty k „moci“ a k „zápasu“.)
A ke stavbě věty ještě jedna drobná poznámka: některé větné členy bývají bohatě až enormně rozvinuté, uvádím aspoň dva výstřední případy:
i z jeho vlastní do velké míry autentické literární produkce
své theologické koncepci obrázkového dějepisu neslýchaného rozmachu mladé církve
4. Ozdoby
Formální krása je zde tedy především v kompozičních prvcích. Slovních či formulačních ozvláštnění jinak kazatel používá málo.
antická novelistika tento motiv libovala
působení novopečetěného apoštola (anebo jde o překlep? i tak by byl příhodný)
5. Zvěstnost
Zvěstnosti kazatel věrohodně dosahuje tím, že prostě zdůrazňuje slova biblická. Kromě příkladů uvedených v odstavci o závěrech kázání zmíním tyto další:
Víra v Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého bude tím rozhodujícím faktorem v otázce, zda budu nyní a navěky zachráněn, nebo zda kráčím vstříc své záhubě. „Kdo uvěří, bude spasen; kdo neuvěří, bude odsouzen.“
Čemu má onen „křesťan zítřka“ uvěřit a „nekřesťan zítřka“ neuvěřit? Jistě ne tomu, že existuje Něco či Někdo nad námi, a proto snad přece jen neskončíme špatně. Sotva tomu, že Ježíš byl jeden z velkých učitelů lidstva, od něhož se i my dnes můžeme něco naučit. Ne, věřit či nevěřit znamená v křesťanském smyslu: věřit či nevěřit, že Ukřižovaný byl vzkříšen!
Zvěstovat evangelium je uloženo každému křesťanu, každé křesťance!
Evangelík augsburský i reformovaný, ostatně vlastně každý protestant, metodisty a baptisty počítaje, rád slyší, že hlavní činností Kristových apoštolů, tj. vyslanců, kteří opravdu vyšli do světa, bude kázání.
Mohou tyto kosti ožít?..můžeme v odvážné naději víry odpovědět: Ano, mohou
6. Mé otázky
Nejprve mám drobné námitky věcné:
Damašští židé si ovšem Pavlovu evangelizaci nenechají líbit dlouho…. A protože na něho jako na theologa nemají, nezbývá jim než se pokusit ho umlčet. Když ho nemohou přebít argumenty, musí se ho zmocnit násilím. (mohli ho přece ignorovat, mohli hanět jej osobně…)
nám dnes přichází Ježíš na mysl spíš v knihovně než v menze. (k „zjevil se jim“ „když byli u stolu“; kolik lidí si snad na Ježíše vzpomene spíše v dobrém společenství?)
Výslovně se říká, ..že jejich výčet je exemplární, nikoli taxativní (Mk 15, 17n obdarování první církve; tu výslovnost tam nenacházím)
Církev, která – se ztrátami, ale vnitřně upevněná – přežila čtyři desetiletí masivního nátlaku komunistického atheismu, není s to účinně odolávat nabídkám svobodného světa v oblasti práce a zábavy. (osobně vidím „porevoluční“ znejistění především v tom, že se církev najednou musí starat o peníze, bolševik ji rozmazlil, byla to upevněnost zdánlivá; ale uznávám, tohle je otázka názoru)
čeho se faráři zejména protestantských církví tolik obávají: kázat před prázdnými kostelními lavicemi, pronést na prázdném hřbitově kázání, které zazní do prázdna (s pochopením druhé situace – kázání na prázdném hřbitově – jsem měl velký problém, než jsem snad pochopil, že jde o paralelní popis situace první?)
A odvážím se, s ještě větší pokorou, námitek dogmatických:
Západní i východní katolická církev v tomto období otevírá knihu Skutků apoštolských. Už Velikonoce, tedy ne až teprve Letnice chápe jako dny zrodu Církve. Skutky ovšem nemají v evangelických církvích dobrou pověst. (v Ekumenickém lekcionáři perikopy pro Velikonoční období jsou rovněž ze Sk)
..psal však s předpojatostí pozitivní, s láskou a vírou. Jeho entusiastickému vypravování padl za oběť nejeden historický detail. Historik nechť píše nezaujatě, theolog bude zvěstovat zaujatě (opravdu se u teologa připouští, aby deformoval fakta?)
Proto, aby mohl být s námi, svými dnešními učedníky a učednicemi, musel (Ježíš – při Nanebevstoupení) od svých tehdejších učedníků a učednic odejít. (co je to za „musel“? - aspoň představovat si snad můžeme, že by Ježíš nějakým způsobem zůstal reálně přítomný na zemi)
Oslavit svátek Nanebevstoupení Páně znamená: nasměrovat svá srdce k Pánu. (ale to přece znamená každý křesťanský svátek, a ve významu „nasměřovat vzhůru“ znamená obdobně i pro Advent, Velký pátek, Letnice.)
Tím prvním úkonem, jmenovaným samostatně, je křest. Uvěřit a být pokřtěn patří nerozlučně k sobě! Vzpomeňme na ty nekonečné debaty o oprávněnosti či neoprávněnosti křtu nemluvňat. Zastánci odpovědného křtu dospělých argumentovali a budou argumentovat právě neoddiskutovatelným spojením: Křest a víra. „Žádný křest bez víry“ „Žádný křest bez vyznané víry“!, a to spojením v pořadí Uvěřit a dát se pokřtít, ne: „Pokřtít a pak někdy dospět (nebo také nedospět?) k víře. „Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen.“ (k Mk 16, 16; tady v sobě až zapírám pochopení těchto vět, že křest nemluvňat je neodpovědný?)
(k Ezechielovi na pláni plné kostí:) Nuže, nejprve nás musí Hospodin přimět ke střízlivému sebepoznání. Boží slovo nám odnímá brýle mámení, otevírá nám oči, jitří srdce, bystří rozum – abychom realisticky pohlédli na současný stav starobylé církve. (Ezechielovi se dostává zjevení, je to pohled střízlivý, rozumový, realistický?, mně by se sem více hodila - v teologickém smyslu - slova „nahlédnutí, pohled intelektivní“)
