Kázání jako šnůra rozmanitých korálků. Když zvládnuté řemeslo místy nabývá podoby posluchačsky náročného umění.
Zabýval jsem se osmi kázáními z nedělí, po sobě následujících – která snadno najdete i na stránkách jihlavského sboru (výběr a číslování jsou mé): 1. O výzbroji z výsosti; 2. O pestré společnosti u jednoho stolu; 3. O těžkém rozhodování a Boží naději; 4. Mene tekel; 5. O lidském zlu a Boží naději; 6. Jak to je, když mým soudcem je Bůh; 7. O riskantním rozhodnutí pro druhé; 8. Co pro nás znamená Boží jméno.
I. Stavba kázání
Když se zaposloucháte do kázání našeho autora, málokdy víte, k čemu se vztahuje - ke kterému ze dvou přečtených biblických čtení (anebo zda ještě k nějakému jinému). Velmi dovedně proplétá motivy obou biblických čtení, vykládá je na přeskáčku a jen některá místa z nich. Zde na krátké ploše se taková komplikovanost stavby špatně dokládá. (V malém si to ukážeme v kap. III. hned v prvním kastlíku.) Stavba připomíná navlékání korálků, kde každý další kousek textu může mít odlišnou velikost (myšlenky méně či více rozvedené), barvu (odstín jazyka) i materiál (původ v různých biblických čteních). Na pečlivé poslouchání jsou kázání velmi náročná. Srozumitelnosti kazatel sice napomáhá svou velkou rétorickou dovedností (na stránkách kázání najdete i ve formátu mp3). A nám mnohým může taková složitost působit potěšení. Leckdo jiný se v ní však zřejmě může ztratit.
Při výkladu starozákonních příběhu se rád odráží od nějakého bodu nula, dobrého počátku, po kterém přišla krize. V uvažovaných kázáních je bodem 0 nejčastěji dar země zaslíbené:
Lidé, co se o nich píše v bibli, snili o krásném životě v krásné zemi a ten sen se jim splnil. Konečně nebyli ničí otroci, dostali svobodu, ale neuměli s ní zacházet. Když se máte s někým dohodnout a donekonečna se handrkujete, možná vás napadne, že by to chtělo ráznou a pevnou ruku…
Když Boží lid po velkých útrapách dorazil do zaslíbené země…
Ovšem něco tomu výjevu předcházelo a k tomu už taky ledaco řekl. Jeho kolegové proroci často připomínali, že nám Bůh dal krásnou zemi, jenže když viděl, jak s ní a se sebou zacházíme, zase nám ji vzal.
když lid zjistil, že země, kterou obývá, mu nepatří automaticky a navždy, začali proroci zkoumat, proč na nás vlastně dopadlo zlo, které tu teď je
V jednom dalším případě je bodem nula Davidovo království:
Někdejší Davidovo království se rozpadlo na dva kusy. Větší kus už padl pod tlakem jedné z dobyvačných velmoci. Menší (zvaný Judsko) ještě nepadl, ale už se nad ním smráká.
A někdy se v kázáních rozvine celé leporelo biblických příběhů:
/kázání Mene tekel, ohlíží se, co scéně předcházelo:/ mocný král Nabuchodonozor vyhlásil jakési nové náboženské obřady a neuposlechnutí hodlal řešit hned na místě trestem smrti. Tři Hospodinovi věrní mu na to řekli: „Bude-li Bůh chtít, dostane nás z toho, ale i kdyby ne, tvé bohy uctívat prostě nebudeme.“ Bůh je z toho dostal, ostatně království, moc i sláva náleží jemu, což vladař posléze pochopil a dal mu za pravdu. /// Hned v další kapitole se Nabuchodonozor dočista zbláznil. Poslali ho na pastvu, kde setrval sedm let, a sám později vyprávěl, že se mu pak zase vrátil rozum.
/začátek Danielova příběhu, pohled dopředu:/ S jedním se dohodnete, ale jiní na vás ušijí boudu, aby vás dostali do lví jámy nebo do rozpálené pece. Na pec i na tu jámu v příběhu skutečně dojde.
/kázání o Božím jménu, zacílené k Otčenáši:/ z hořícího keře, u kterého /Mojžíš/ stál… „Jsem, který jsem,“ odvětil Bůh. „Aha. A to jméno mi nepovíš? Co mám říct lidem – kdože jim chce opatřit tu svobodu a požehnání?“ - „Bůh jejich předků,“ odpověděl Hospodin a dodal jména tří nejznámějších, Abrahama, Izáka a Jákoba, na něž si snad vzpomenou i ti, kdo se o minulost moc nezajímají. /// po pravdě řečeno ten příběh začal už mnohem dřív než rozhovorem u hořícího keře. Už když se Mojžíš narodil: to bylo v době, kdy měli být novorození kluci bez okolků zabiti, což porodní báby neudělaly a rodiče ho – aby ho nenašli vojáci – vložili do ošatky a zaparkovali v rákosí posvátné řeky Nilu... /// jméno je v bibli tuze důležité, je to něco jako programové prohlášení. Je to kus vaší duše a životní nasměrování. Však taky některé postavy kvůli tomu dostaly i jméno nové, třeba jednomu z praotců už se nebude říkat „Úskočný“, nýbrž „Zápasí Bůh“.
II. Životní témata
Zmiňuji aspoň tři nejčastěji rozváděná. - Velmi mnohokrát autor mluví o lidské potřebě se rozhodnout, nejčastěji mezi dvěma cestami. Už zde si všimněme - při nástinu teologie to bude ještě patrnější, jak silně tématizuje nezřetelnost a nejasnost:
Hlas lidu se s hlasem Božím někdy povážlivě rozchází.
/vliv demagogie/ Vrchní ideolog asyrského krále to judským vysvětloval jejich jazykem a pěkně polopatě, /proč mají poslouchat je a ne Hospodina/
Jaká byla tehdy Boží vůle, když se k ní hlásili oba dva, Jeremjáš i Šemajáš, ale každý jinak?
Nevím přesně, co po mně chce v tuto chvíli Bůh. Nedá se s tím počkat, až bude po všem. Pak snad uvidíme, co jsme dělali dobře nebo špatně, ale životní zápas vedeme teď a odvahu k rozhodnutí musíme posbírat hned.
Boží slovo se přece nevtělilo do pár ponaučení ani do žádné knihy, nýbrž stalo se tělem v Ježíši Kristu. U něj se sluší začít hledat – a pak na sebe vzít riziko rozhodnutí a podepsat se pod to.
A pak je u Honzy nápadné, jak často zmiňuje souvislost generací, v pohledu nazpět i dopředu, především kvůli vzájemné odpovědnosti:
na bídu dnešního světa důkladně zadělaly předchozí generace, když činily, co vůbec nebylo dobré v očích Hospodinových. To už nespravíme, ale naše odpovědnost za ty, kdo teprve přijdou, je zřejmá.
připomněl, co otcové vyváděli – to aby bylo jasno, že nynější trápení je z velké části dědictví po nich. Ale protože Bohu nic není nemožné, nebude se už donekonečna opakovat přísloví, že otcové jedli nezralé hrozny a synům z toho trnou zuby. Na synech je teď odpovědnost za to, co bude dál a co sklidí zase další generace
Naši otcové nám zanechali dobré i horší tradice; ty dobré dokážou vzít vážně i nové životní situace, se kterými se nepočítalo.
Nepravost všeho druhu se nastřádá a odskáčou to generace synů, vnuků a pravnuků – ale to není Boží pomsta, to je toxický dárek našich předků… ale už to na ně nesvádějte (že vám trnou zuby z toho, jak oni jedli nezralé hrozny) a něco se sebou udělejte. Bůh vás soudí ne za to, co vám kdo odkázal, přikázal nebo způsobil, ale podle toho, co jste vy nastražili těm dalším. Když se řekne vina, zaměřte se víc na to, co teprve bude a co předáte těm dalším
Života se nedočkají bez Božího přispění a nedosáhnou čistého štítu bez Božího odpuštění, ale toho obojího se nám dostalo, za což Bohu naši předkové v lepších chvílích byli vděčni a my na ty jejich lepší chvíle zkusme navázat. Pro ty, kdo to tu převezmou po nás, to je to nejcennější, co jim můžeme dát.
Lidi museli mít obavu, že jestli byl svět někdy normální, teď už není a z toho jde strach. Ten pocit od těch dob už zakusilo hodně generací, a až z odstupu to vypadá jinak
Třetí časté téma objevujeme v kázáních různých současných autorů často, a teď i zde: opakovaně se zmiňuje podobnost biblických dob s našimi (přemýšlím, jestli je to podvědomý vzdor vůči historické kritice a jejímu tvrzení, že biblické texty a jejich smysl jsou produkty vždy určité doby?) Specificky Honzovou aplikací tohoto přesvědčení je, že často zmiňuje slova (Boží, prorokova) určená biblickým postavám automaticky tak, že jsou určená i nám, nemusíme už na to být explicitně upozorňováni (jak vidíme v mnoha ukázkách napříč mým textem).
Než se začne střílet, vždycky probíhá mediální masáž. Dnes by to bylo v televizi a přes řetězové maily, tehdy naháněli strach jinak.
/Ester:/ I z odstupu mnoha staletí je ten příběh nepříjemně aktuální. Co zmůže člověk proti zlu? /// V tomto biblickém příběhu ani jednou nezazní slovo Bůh. Což dnes taky známe: Boha v našem světě nevidíme a jeho vliv není na první pohled patrný, to jen víra s ním počítá (ale kdo nechce, počítat s ním nemusí).
Klidně mohl tvrdit, že to on teď chrání osvědčené hodnoty nebo přiváží nové zítřky – je to lež a ta snese všechno.
Babylon je velká a mocná říše, slavná a prý neporazitelná, ale takových už tu bylo (a ještě bude) a všechny zajdou. Mocní vládcové přicházejí a odcházejí
Jde jen o to, aby lidi dostali strach a rozhádali se. Tak se to dělává.
III. Ozdoby
Jazyk těchto kázání je velmi dobrý a srozumitelný. Málokdy vymýšlí novotvary („rodiče ho vložili do ošatky a zaparkovali v rákosí posvátné řeky Nilu“; kázání jako „malá předmluva“ Božího království) a slovní hříčky. Nepoužívá složitou stavbu souvětí. Komplikovanost vzniká až skládáním myšlenkových celků, jak už jsme zmínili.
Pokud si kazatel hraje, tak se souslovími, že je v textu několikrát opakuje, že je prodlužuje dalšími slovy. V některých případech je takových refrénovitých sousloví několik a změnou jejich řazení vzniká až ornament:
aby od Boha doručil chudým radost, zajatcům propuštění, slepým světlo a otrokům svobodu /// - světlo, svoboda a radost pro všechny! /// Světlo, svoboda a radost pro všechny – háček je v tom “pro všechny”. /// To posluchače pohněvalo: nám budeš něco vykládat, /// Háček je zase v tom “nám”: /// co takovému nemilému člověku /celníku Levimu/ Ježíš asi řekne, když nám všem přináší světlo, radost a svobodu? /// “Světlo, svoboda a radost,” povídá si /celník Levi/, “to mi za těch pár korun, co už nevyberu, přece stojí!” /// Tohle je pokání: světlo, svoboda a radost pro všechny. - (na tomto příkladu – jako na fraktále - je v malém vidět, jak kazatel staví i celek svého kázání)
majetek je přitažlivý a chtivost je infekční /// moc a majetek jsou přitažlivé a chtivost infekční
království, moc i sláva náleží jemu /Bohu/ //// Království, moc i sláva však náleží Bohu
Životní okolnosti se někdy zapletou a zauzlují a je těžké je rozmotat, když ten uzel není ve vaší moci. Tomu se nikdo nevyhneme, ale stává se, že to někdy prožíváme všichni jako společný karambol /// to se stává, že vám někdo předepíše lék a ten vám nechutná. Hlavně aby pomohl /// životní okolnosti se někdy zauzlují a je těžké je rozmotat, když ten uzel není ve vaší moci
Další zřetelná ozdoba vzniká tím, že kazatel (i v tomto podobně jako mnozí jeho současní dominační kolegové) do textu vplétá citace známých evangelických písní:
království Božím místa dost a kdo chce vejít, je zván jako vzácný host. /// Kdo chce vejít, je vzácný host /// Pozvánku do Boží společnosti, kde není místo pro hřích, pro hříšníky však ano
A co víc: někdo vás vede za ruku, když se bojíte jít tmou
Lidi by si rádi (jim navzdory) zazpívali „Někdo mě vede za ruku“ nebo „Pán Bůh je přítomen“, ale nějak jim to nešlo. Proroci je navigovali k tomu, aby trochu ubrali z té své sebelítosti, která trpívá nakvašenou samomluvou, a místo toho ať víc naslouchají: protože pořád platí, že nás někdo vede za ruku, a Pán Bůh skutečně je přítomen,
Bůh na sklonku tvého dne dá ti víno výborné, výborné víno až naposled
Když duch Boží zavěje, vstane z mrtvých naděje
IV. Zvěst / teologie
Jaký je Bůh těchto kázání? Není zde žádná metafyzika, do popředí se dostává gnoseologie. – Bůh je vyvýšený – nad světem i nad našim myšlením. Vše stále řídí k dobré budoucnosti. Na jeho dobrotu se mám spolehnout, i když je pro mne třeba v současnosti nezřetelná.
Co je dobré (nebo naopak zlé) v očích Hospodinových a co je dobré (nebo naopak zlé) v očích lidu, se může dost lišit. - je naopak pánem nad pány a nade vším, co na světě existuje.
Někdy se dává za pravdu tomu, kdo uhodl, jak to bude dál. To však neznamená, že to tak chtěl i Bůh – dějí se přece i zlé věci, které pravdu dočasně umlčí.
Co je Boží vůle, na to se někdy těžko odpovídá. Co se bude kdy dít a jak to bude probíhat, těžko říct.
Boží moc i v bídném světě a i na sešupu z kopce tvoří cosi nového
požehnání však neznamená, že věci půjdou, jak bych si přál a jak bych rád. Ale lidi, které má rád, Bůh neopouští ani v těžkých chvílích.
Bůh všechno řídí a o všechno má péči, což neznamená, že by snad kupříkladu babylonští plenitelé byli Boží poslové, to ani náhodou
jsou situace, ze kterých sám nevyváznu, jen Bůh mě vysvobodí, bude-li chtít
svět se Bohu nevymkl z rukou, toho se nebojte. Stále se o nás Bůh stará, i když to nedělá přesně podle našich přání a představ (ale nebojte, nevnutí mu své představy ani ti, kdo do lidí pumpují zášť a nenávist
Bůh nám nenabízí prostou reprízu minulosti. Boží království přichází jako něco, co my neumíme a co jsme nezažili.
V životě nedopadne vždycky všechno šťastně podle našich představ, ale důvěry se kvůli tomu nevzdávejte: jsou situace, ze kterých sám nevyváznu, jen Bůh mě může vysvobodit, bude-li chtít. Bůh nás vysvobodit chce a vy jste toho svědky.
Biblický vypravěč o Bohu výslovně nemluví, a přece o něm říká dost: o záchraně ohroženého lidu, o porážce zla a o milosti, kterou musí někdo nést, aby v druhých probudil jejich milosrdenství a chuť po spravedlnosti. Bůh je v tom příběhu skryt za pravdou a milosrdenstvím – tak ho poznáváme nebo aspoň tušíme – ovšem žít tu pravdu a milosrdenství v praxi, to musíme my. Z celého srdce, ze vší mysli, ze všech sil.
cosi podstatného chybí, aby se jich ujal Boží dech, jako kdysi na počátku
V poslední ukázce tedy nacházíme i pneumatologii. Silnou, ale jen namátkovou.
Totéž musím ovšem říct rovněž o christologii těchto kázání. (Přitom základy kázání jsou ve velké většině vzorně evangelijní.) Jako by byl Ježíšův význam kazatelovi i posluchačům už zřejmý, a zbývá už jen ho dosvědčovat.
pokoj na zemi není v lidských silách, však jsme si to v průběhu dějin ověřili. Jako dar od Boha možný je a tomu se právě říká evangelium
Pokoj na zemi není ve vašich silách, tak ho lidem Bůh nabízí darem a vy jste toho svědky.
Mnohem později, v Ježíšově příběhu, Boží vyvolený prošel utrpením, které si nezasloužil, ale i ta smrt je na něj krátká, je-li to Boží vůle. A vy jste toho svědky.
Kvůli přicházejícímu Božímu království Ježíš trpěl a byl vzkříšen a vy jste toho svědky a dostanete k tomu svědčení sílu Ducha svatého
A tak se těžiště zvěstování překlápí do etiky, do toho, jak máme z víry žít. Osvěživě často se tady mluví o naději. V uvažovaných kázáních se neříká, co konkrétně máme konat. Zvěst je obecnější (jako by se určitěji radit zdráhala?): máme svědčit, přinášet milost, působit pokoj. Naše lidské síly jsou omezené, ze spolehnutí na Boha však vyplývá síla nesmírná.
a teď z té výsosti něco dostaneme i my. Aspoň to, že snad budeme umět rozlišit, co je zlé a co dobré v očích Hospodinových. A hlavně dostaneme naději, abychom se nebáli a uměli přijímat a rozdávat ten pokoj.
„Už jste snad viděli někoho, kdo by se nám ubránil?.. Už jste viděli, že by někdo vyvázl, když se dostane do spárů moci a nenávisti anebo nemoci, konfliktů, peněz, a co teprve smrti? To jsem asi neviděl, ale věřím, že když neumím vyváznout, ještě pořád mě může někdo vysvobodit, a že spolu s vírou v Krista je to nabídka a naděje, kterou od Boha dostáváme.
Jestli je Boží království podobné tomu, co se děje na veliké hostině, pak si tady mezi sebou občas dopřejme takovou malou předmluvu /sic!!!/, malý aperitiv: užívejme si radosti a hojnosti a společenství.
se napřed musím smířit s tím, že nejsem Boží majitel. Nepatří mi, patřím já jemu, tak jako mu patří i tamti lidi, se kterými kamarádit nechci nebo nemůžu, ale já nemám co určovat, co s nimi Bůh má dělat.
Spolehli se na Boha, nenechali se koupit ani zastrašit – ale jistotu, že to s nimi dobře dopadne, tu neměli. Tu nemáme nikdy. A přece se na Boha spolehli
Řečtí překladatelé /v knize Ester/ doplnili Boha všude tam, kde podle jejich názoru chyběl. Bůh vidí, Bůh pomůže, Bůh zachrání, Bůh potrestá. Ale až zaráží, jak tím celé vyprávění ztrácí na síle: kde bylo tušení Boží přítomnosti a vlivu, tam v překladu zbylo pár ponaučení, která příběhu ubírají na přesvědčivosti. V původním vyprávění musel jednat člověk a spoléhal přitom na Boha, kterého nevidí; v cenzurou upraveném překladu už všechno zařídí Bůh a člověk je napůl nadbytečný. I to je značně aktuální: není nutné hledat Boha jako režiséra za vším, co se šustne; vždyť odpovědnost za své činy neseme my sami. Zčásti odpovídáme i za druhé, avšak nejsme v roli jejich spasitelů: to po nás Bůh nežádá. Tuhle práci (záchranu) dělá on – dělá ji tak, že kdo nechce, vůbec jeho vliv v tomto světě nespatří a nenajde: a přece tu je a působí a láká nás k sobě a k životu./// Nemáme sílu změnit celý svět, leda něco menšího a možná ta změna k lepšímu nebude ani hned patrná a nebude snadná a možná bude bolet. A přece to není zbytečná investice, když mezi lidi budeme přinášet milost, která sice není v naší moci, a přece může inspirovat nás i ty druhé. Naštěstí přitom nejsme odkázáni jen na své možnosti a síly: žijeme a jednáme pod Božím vlivem. A ačkoli to není na první pohled patrné, od Boží lásky nás jen tak něco nemůže odloučit. A když je to tak, o to svobodněji a s větší kuráží se člověk může ze svých sil připojit k záchrannému dílu, které Bůh pro tenhle svět podniká
jsem pánem své ošatky /narážka na Mojžíše/, ale neumím ji řídit a kam dopluju (pokud vůbec), to je nad mé síly. Naštěstí pořád platí, že na nás Hospodin nezapomněl.
Už jsme si v předchozím snad všimli zmínek o důležitosti křesťanského společenství. Vedle toho se v kázáních zřídkavě ozve i kritika církve:
To ti ztracení sotva můžou vědět, že jsme tu vzácnými hosty na recepci – zvlášť pokud od nás, kdo jsme přijali Boží pozvání, slýchají především jakési nesvobodné bečení, v němž by se Boží radosti nedořezal. Sotva tomu dokážou porozumět jako pozvání k hostině.
Ezechiel do této (často vzrušené) debaty přispěl velmi příkrou poznámkou: Vzpamatujte se, jste pohozené nemluvně, které nikomu nestálo ani za to, aby je umyl, tak jsem vás vypiplal, vy jste mi nevěrní s každým, kdo se namane, a teď řešíte, proč nežijete v ráji a kdo za to může: přece každý, kdo se namanul a kdo šel zrovna kolem, ne? Prorokova neuctivá ironie připouští, že ti, kdo žijí okolo nás, nejsou samá neviňátka, ale nejvíc jsme se o své trable zasloužili vlastním přičiněním.
E. Nepřesné formulace?
V posledních odstavcích si dovolím uvést několik míst, kde s Honzovými formulacemi nesouzním (jen podle hesla „vůči nejlepším nejnáročnější“):
o ztracené ovci: Snad zjistila, že je ztracená, a neuměla se odtamtud sama dostat. Tak si pro ni pastýř přišel - přece jen vnímám rozdíl mezi „přijít si pro něco“ a „najít něco ztraceného“, v tom prvním postrádám moment nejistého úsilí, „dokud ji nenalezne“
opět o ztracené ovci: svoboda – tu má někdo ještě v tom, že utekl, a druhý už ji našel v tom, že se nechal pastýřem přinést zpátky; - svoboda v Boží blízkosti je přece až následkem, ne uvnitř té pasivity „nechat se přinést“
/závěr kázání/ Příběh končí, Boží vůle pro dnešní dobu z něj hned patrná není. A tak je na nás, abychom se drželi Boží naděje a milosrdenství a pravdy a vnášeli je mezi lidi.- kázání končí přiznaně neurčitě – a pak chci, aby z toho byli posluchači aktivní?
Stále se o nás Bůh stará, i když to nedělá přesně podle našich přání a představ (ale nebojte, nevnutí mu své představy ani ti, kdo do lidí pumpují zášť a nenávist a derou se tamtudy nahoru) - sorry, pod slovy „derou se tamtudy nahoru“ by mě napadlo „lezou lidem do pr*ele“
/o Bohu/ kéž by se v potížích svého tvorstva i nadále namáčel, aby z toho nezbyly jen ruiny – toto mi připadá jako nevhodné spojení dvou metafor: „namáčet se v potížích“ - potíže v kapalném stavu, a „potíže, hrozící skončit ruinami“
