Kázání jsou pozoruhodná svou snahou podkládat biblickou zvěst silnými současnými (respektive asi 60 let starými) myšlenkovými koncepty. A autor své směřování zdůvodňuje: „filosofové… by mohli do našich uzavřených, vyčpělých kostelových schémat vnést hluboký pohled a znovu-překvapení.“
Těmto kázáním by se dalo mnohé vytknout – a většina čtenářů i posluchačů (kázání mají svou audioverzi i na youtube) nahromadí výtky velmi snadno. Začínám však tuto pobočnou řadu svých homiletických sond s tím, že kázání některých kazatelů, do kterých se začtu, nedovedu označit za dobrá, přesto mi je líto je zcela odložit. Někdy jsou v nich aspoň jednotlivosti natolik zajímavé, že stojí za to je hledat a představit.
Zde se zabývám pěticí na sebe navazujících kázání, která byste snadno nalezli na stránkách sboru v Pečkách (pořadová čísla jsou autorova): 10. Tvář V, válka a totalita…; 12. Tvář VI, ošklivost, radost, neuhasitelná Touha; 12. Tvář VII – a priori. (Tvář druhého staví Ano a Ne); 14. Tvář VIII, mouchy a Požehnání; 16. Tvář IX, „Illeita“. - Slovo Tvář ve všech názvech znamená, že jsme se ocitli někde v běhu řady kázání, která jsou inspirována pojmem Tváře, důležitým ve filosofii J. P. Sartra a E. Levinase (u něj Tvář Druhého). S Levinasem kazatel souzní, Sartra používá většinou k vymezování. A zde také zmíním jedinou (protože i toto má být recenze pozitivně předpojatá), nejzásadnější námitku: kázání vypadají, že kazatel amatérsky (= ze záliby) čte filosofické knihy a k přečtenému dohledává souznění či naopak kontrast s některými místy v Bibli. (Byť se nám kazatel snaží namluvit, že má pořadí opačné, že Bible především – viz ilustrace 2 o Mouchách, a byť ho jeho velikáni někdy nechávají na holičkách: „L. začal mluvit o „epifanii tváře druhého“ a ztratil se mi. Tak mi zůstal biblický příběh…“) Mrzí mne: kde je tu nějaké soustředěné zastavení nejdříve nad textem biblickým? A nezbude pak v mém kazatelství většina Bible ladem, když se do mých výkladů nehodí?
Hned tři z těchto pěti kázání mají v úvodu příběh nebo situaci z pera ateistického existencialisty Sartra. Ilustrace jsou natolik silné, že vposledku ony jsou tím, co si uzurpuje největší pozornost – ale to už se opakuji:
(z povídky Hérostrates; Pavlovu kurzívu a pak i tučné písmo ponechávám) „Lidi musí člověk vidět shora. Zhasínal jsem světlo a přistupoval k oknu“ ani je nenapadlo, že by je mohl někdo pozorovat svrchu: Dbají na fasádu, někdy na zadek… ale zapomínají se chránit… proti tomu velikému nepříteli lidstva: perspektivě a nadhledu. Na balkoně šestého patra, tam jsem měl strávit život… V čem spočívá moje nadřazenost nad lidmi? Je to nadřazenost postoje, nic jiného, postavil jsem se nad to lidské, co ve mně je, a pozoruji to.“ /// (oproti tomu evangelium na konci kázání) … Ježíš nezůstal u pohledu shora, nedíval se kriticky „z šestého patra“, „sestoupil… „z nebe“, sestoupil až docela dolů…
(Jákob u potoka Jabok) … zůstává sám na odvráceném břehu. Vypadá neklidný. „To jsou možná ty mouchy“ připadlo mi, že říká znovu S(artre). Tak jsem to už nenechal být, objevil jsem, že „Mouchy“ se jmenuje jeho nejznámější drama, a je to interpretace starověkého dramatu Orestes… Orestes se v něm vrací domů, a zabíjí místního krále a svou matku… ale ne ze msty, jako v původní tragédii – ale z vlastního rozhodnutí, které považuje za správné. A pak se zakrvácenýma rukama, ale se vztyčenou hlavou odchází z města. A ty mouchy… to je pohroma, která na městě ležela a i po jeho odchodu zůstává. Mouchy, symbolizující ve své obtěžující neodbytnosti stále se vracející výčitky svědomí, pocity viny. Král jimi udržuje lid v nesvobodě…
.. Ale zase se začal vtírat S(artre)… Začal vyprávět příběh Ďábel a Pánbůh. Hrdinou je Goetz. Byl to bastard, syn šlechtičny a selského rebela, krutý vojevůdce, pak kvůli sázce změní svůj život a stane se dobrodincem; rozdává majetek, ale tím způsobí sociální nerovnost a vyvolá boje, nakonec se znovu stane vojevůdce a končí vraždou protivníka. – Co tím chce S. říci? Že záleží jen na člověku, jak se rozhoduje, ale to je jedno nakonec, protože rozlišit dobré a zlé nakonec nedává smysl..
Ale i kazatel sám umí skládat dobré metafory:
Dnes už musíme… téma, které visí ve vzduchu (čpí jako kouř ze spáleniště celou zemí) je válka.
ten příběh obtížilo tajemství naděje
jakoby se i zdary stávaly důvody dalších nezdarů
Já i Ty jsme ohniska života s intimním vztahem sami k sobě a existenciální otázkou: „Co Ty?“
Z idejí svých filosofů kazatel dělá výkladové klíče k biblickým textům. V druhé části kázání mu vždy Levinas slouží jako směrovka správného výkladu:
(ke třetímu Ježíšovu pokušení na poušti) …jde o tendenci, která způsobí, že to hlavní se stane touha po moci, po vlastnění. Všechno je, má být „stejné“, pochopitelné, zvládnutelné, má to být náš svět prostě, ne cizí… /// K lidskému životu patří pnutí, přesah, „transcendence. Ta se ale otvírá a uskutečňuje až vstupem jiného. Tím, že On se nedá „asimilovat“, přivlastnit, tím se stává a zůstává otázkou a výzvou… (podle E. Levinase: Totalita a nekonečno)
(k Ž 4:8 „Mému srdci dáváš větší radost, než mívají oni z hojných žní a vinobraní.“) Je „potřeba“, se kterou vstupujeme do života, kterou se sytím. A pak je Touha k Druhému, k oddělené „absolutní bytosti“. Ta není palčivá, nemizí, ta trrvá, roste, a nemá konce, protože za Druhým, s ním se objevuje, otvírá nebe, Bůh… /// Nenasytná Touha odkazující k Druhému, k Bohu v jejich „velikosti, vysokosti“, s jejich přesahem, který se pak v Touze dotýká i mě. To je ta větší radost od Boha a té se tu zkoušíme dotknout. /// Děkujeme za „obyčejnou radost ze života“, prosíme, abychom ji nežili jen sami pro sebe, nebo dokonce proti druhým. Děkujeme za radost z Druhého, která nám otvírá náš svět, se nám otvírá s Tebou, s Kristem.
není v téhle situaci potkání… cosi přirozeného (lidského, samozřejmého) a vznešeného i pro mě - jako že mohu pomoci bez zvažování (jako to udělal Samaritán a otec marnotratného syna?). Ten Druhý se stal spontánně, přirozeně důležitým, a přitom i Já!
(o Jákobovi před jeho zápasem u Jaboku, podle Sartra) „Zpočátku není člověk ničím. Až posléze se něčím stane a on sám určí, co to bude.“ A to je jeho svoboda. Je na každém, co ze svého života udělá. – A Jákob – se snaží… Získá úskokem prvorozenství, když využije hladu staršího bratra, oklame otce, když využije jeho slepoty… /// (zápas u Jaboku): L(evinas) teď znovu řekne: „Nemoci uniknout, to je pravé „Já“.“ Druhému nemohu uniknout (a jít si po svém). Před jeho Tváří nemohu uniknout. - … Nemohu uniknout Tobě. Prosím o Tvoje Požehnání, svolení ke mně. A až s tím se otvírá skutečný prostor svobody… Ke svobodě je brána a tou je ten druhý a jeho Požehnání (svolení k mé existenci).
(setkání Jákoba s Ezauem za potokem Jabok) Jákob a Ezau šli ve svých vůlích proti sobě. Dvě vůle proti sobě. Ale stalo se… Jako kdyby se objevila, zasáhla Třetí vůle. To je ta Illeita. Oba jsou (jí) „zaskočeni“, zasaženi, předejiti, přemoženi… (L.: „Jsme nedobrovolně a diachronicky vrženi do odpovědnosti“ proti své vůli, proti logice očekávání…) Znovu (vzpomínáte na pointu Jákobova boje?) – je jedno, co chtěl, je to takhle, „nešlo to jinak“. (A je to dobré.)
A někdy vyvozuje z Levinase zvěst s vyzněním obecným, kterou křesťansky dotahuje:
Nic nečekám, tedy nečekám a nechci překvapení, otázku, oslovení, jsem ve středu všeho, všechno vztahuji k sobě, rozumím, je to moje, mám svou vizi – nebo jsem „potkán“ Jiným, který Jiný zůstane… Zkuste si to… Kdybyste z toho měli strach… tak Ježíš!
… stává se to přemožení (nás i naší vůle) Dobrým, Odpuštěním, Láskou… Přirozeně se to děje, když ten Druhý stojí za soucit a milosrdenství… To je základní zkušenost Boha. – Z Boha „nemám víc“ než tohle… by řekl L. My ale máme… Pro nás dar proměny perspektivy před Tváří Druhého je kryt nejen vlastní zkušeností s Druhým, ale Jedinečným příběhem Ježíše a zkušeností Ducha svatého. Lze říci, že je nejen „stopa“ na Druhém. (Na Jákobovi při zápase u Jaboku nechal Bůh svou stopu, znamení zranitelnosti, a právě ono dle Levinasova výkladu zasáhne a přemůže Ezaua – doplnil pro souvislost aw.) Jde vlastně až o ztotožnění. „V těch, pro které jste i bezděky měli soucit, slitování a pomoc, jsem byl Já.“ Jak říká Soudce v Podobenství o posledním Soudu.
