Domnívám se, že na něco takového se dá chodit jenom ze setrvačnosti nebo prostě z nezbytí. Za mě bez šance oslovit někoho, kdo není loajální insider důchodového věku. Mě tu kromě hodně povrchní etiky, která zní jak nařadění Karafiátovi Broučci, nejvíc dráždí útěšné proklamace Boží péče o nás a o svět. To se pak někdo podívá třeba na film Volyň, který ukazuje etnické běsnění a genocidu na Ukrajině za druhé světové války, svět tak šílený a apokalypticky násilný, že z něho je smrt vysvobozením, a najednou vidí, jak zůstávají podobné útěchy jenom ornamentem nedělního křesťanství. A pak okolo sebe, v naší dnešní poklidné Střední Evropě nezasažené etnickým čištěním nachází v životě bližních tolik nevyřešeného a neřešitelného… Rozhodně bych se styděl nabídnout těm, kteří se setkávají s rodinnými konflikty, dluhy, exekucemi, zklamáním v blízkých, s nemocí, bolestí a umíráním to, co nabízí recenzovaný kazatel.

naředění Karafiátovi Broučci, ne nařadění

Když nasadíte jako protiargument takovou ráži, jako je film Volyň, to se pak zdá, že smysl nemá žádné dobré lidské snažení…

„to se pak zdá, že smysl nemá žádné dobré lidské snažení“ – co se zdá, je sen. Je to přece úplně normální, nepřekvapivá otázka, jakou zvěstnou strategii nabídnou církve po zkušenostech se „smrtí boha“ v moderně a po zkušenosti s úplnou vymknutostí dějin a individuálních lidských dispozic v nové době. Před pár dny jsem zevloval v knihovně olomoucké teologické fakulty, koukal tam na hřbety a sem tam něco prolistoval. Skoro bych řekl, že teologie dnes neřeší nic jiného. Jde ostatně o otázky překračující i oblast církví a zvěstování evangelia. Třeba to známé haiku T. W. Adorna o tom, že po Osvětimi už nejde psát básně, přece hodně rezonuje a snad každý tuší, v čem je tu problém. Jednou z řady možných strategií je tvářit se, že nic, že žádný „bůh neumřel“ a Osvětim je daleko a Volyň taky a my si tu uvnitř církevního hloučku budeme soukat to svoje „ach můj milý Bože povstali jsme z lože a pěkně tě prosíme dejž ať se tě bojíme“. Nebo si vezmeme nějaké starozákonní texty a navěsíme na ně prostinkou etiku o tom, že pánbůh nás má rád a je blízko a nedá zahynouti věrnému. Kázání teď recenzovaná počítám k tomuto pojetí upadlé církevní praxe. Metoda „hry se skleněnými perlami“, kdy se různě proplétají a s aluzemi zacházejí starozákonní biblické motivy, které podle mé zkušenosti nerezonují hlouběji ani v církevním prostředí, nejsou prostě už zdaleka tak důvěrně známy a žity jako třeba v protestantském prostředí devatenáctého století, na tom těžko co podstatného mění.

Když neumíme odpovědět, kde byl Bůh, když kouřily osvětimské pece, nemusí to pro nás znamenat, že "Bůh je mrtev". Ježíš na kříži se taky nedověděl, proč musí trpět, nebe zůstalo němé. Říká, že ho Bůh opustil, ani nenaznačuje, že by Bůh měl být mrtvý, i v této situaci se svěřuje do jeho péče.

Off topic.

Snad není. Omlouvám se, když musím odpovídat z mobilu, snažím se o stručnost. Přesto mám pocit, že jsem psal k vašemu podnětu.