„to se pak zdá, že smysl nemá žádné dobré lidské snažení“ – co se zdá, je sen. Je to přece úplně normální, nepřekvapivá otázka, jakou zvěstnou strategii nabídnou církve po zkušenostech se „smrtí boha“ v moderně a po zkušenosti s úplnou vymknutostí dějin a individuálních lidských dispozic v nové době. Před pár dny jsem zevloval v knihovně olomoucké teologické fakulty, koukal tam na hřbety a sem tam něco prolistoval. Skoro bych řekl, že teologie dnes neřeší nic jiného. Jde ostatně o otázky překračující i oblast církví a zvěstování evangelia. Třeba to známé haiku T. W. Adorna o tom, že po Osvětimi už nejde psát básně, přece hodně rezonuje a snad každý tuší, v čem je tu problém. Jednou z řady možných strategií je tvářit se, že nic, že žádný „bůh neumřel“ a Osvětim je daleko a Volyň taky a my si tu uvnitř církevního hloučku budeme soukat to svoje „ach můj milý Bože povstali jsme z lože a pěkně tě prosíme dejž ať se tě bojíme“. Nebo si vezmeme nějaké starozákonní texty a navěsíme na ně prostinkou etiku o tom, že pánbůh nás má rád a je blízko a nedá zahynouti věrnému. Kázání teď recenzovaná počítám k tomuto pojetí upadlé církevní praxe. Metoda „hry se skleněnými perlami“, kdy se různě proplétají a s aluzemi zacházejí starozákonní biblické motivy, které podle mé zkušenosti nerezonují hlouběji ani v církevním prostředí, nejsou prostě už zdaleka tak důvěrně známy a žity jako třeba v protestantském prostředí devatenáctého století, na tom těžko co podstatného mění.