Jak vypadají kázání dobrého kazatele, když je starý? (Starý podle definice, jinak ti, bratře Miloši, přeji ještě mnoho dobrých let.) A když mu duševní a duchovní síly ještě slouží, jak je použije při kazatelské tvorbě?
Při přípravě textu jsem jako vždy pracoval s 5 kázáními (14. 8. 21, 30. 10. 22, 12. 2. 23, 30. 10. 23, listopad 23). Tentokrát jsem si však musel autorovi napsat o kázání z poslední doby, na netu nevisí. Abych zachoval aspoň možnost, že si někdo z čtenářů chce má tvrzení ověřit, domluvil jsem s MR, že je případnému zájemci pošlu.
1. První otázka: z jakých vnějších zdrojů (mimo vlastní myšlení a mimo Bibli) kazatel čerpá?
Bratr Miloš často rozvádí podněty z vlastního života:
sýkorky uhnízděné v budce u nás za oknem
Nedávno jsme po pohřbu jedné naší sestry s pozůstalými přáteli v rozhovoru dospěli téměř jednomyslně k doznání, že sice umíme odříkat Apoštolské vyznání víry, ale článek o těla z mrtvých vzkříšení odříkáváme jen jaksi z povinnosti.
Zvláště dušičkové dny jsou pro uměřený, trochu sladkobolný smutek tohoto druhu jako dělané. Osobně mám toto období v oblibě a rád se do nálad padajícího listí nořím. Všímám si, že i lidé, kteří do kostela nechodí, přijdou ke hrobu svých drahých…
Často se procházím nedalekým ďáblickým hájem a většinou doputuji až k hvězdárně. Výhled odtamtud do kraje severním směrem už důvěrně znám, ale vždycky mne znovu potěší, když na obzoru rozeznám horu Bezděz. Napadlo mne při přípravě kázání na dnešní neděli, že přikázání lásky k Bohu a k bližnímu lze přirovnat k Bezdězu, k hoře o dvou vrcholech.
Někdy kritizuje dnešní realitu:
děti ve školách o tom vědí své, laťka je nasazena vysoko, kdo nemá originál značkové oblečení, ten už působí trochu odraně, je socka, zatímco potvornost šatu dnes tolik nevadí.
Ještě nedávno se říkalo, že nežijeme proto, abychom jedli, ale jíme, abychom žili. Dnes, ať si zapnete kterýkoli televizní kanál, tak objevíte, že žijeme, abychom vařili a jedli. Odevšad se na vás valí pořady o kuchařích a kuchaření, a těch pořadů přibývá. A my na to koukáme a staráme se, abychom se zase naučili nějaký nový recept, či fandili jednomu kuchaři proti druhému.
Častěji nás však prostě nabádá, abychom žili nonkonformně, od reality se odráží:
abychom se zřízeně starali i o to, jaké knížky budeme číst svým dětem a vnukům, co s nimi budeme zpívat, jak v nich pěstovat úctu k životu, vztah k hodnotám, které mol nesežere a rez nezkazí, včetně soucítění s těmi, kdo opravdu nemají co do úst a co na sebe.
Určitě i dnes, pro nás křesťanskou menšinu, platí apoštolova výzva „nepřizpůsobujte se věku tomuto“ odvažte se žít nonkonformně, trochu jinak než ostatní, skromněji, než k čemu duch doby svádí.
Bylo to a je dodnes jasné slovo (proti odpustkům), odvážné a osvobodivé. I nás osvobozuje od pocitu, že všechno je obchod a že všechno se dá koupit. Ne, nedá se všechno koupit: milost Pána našeho Ježíše Krista, láska Boží, dary Ducha svatého, ty nejsou na prodej. Duše našich drahých vykoupila nezištná Kristova oběť, my je vykupovat nemusíme a ani nemůžeme. Ve věcech spásy pravidla trhu neplatí.
Lepší a vlastně jedině možné pro nás křesťany je, že budeme žít s důvěrou v dobrou Boží setbu, a naše děti a vnuky budeme připravovat na bytí ve světě, kde pravda vítězí, lež má krátké nohy, kde platí právo, spravedlnosti se člověk dovolá a skromný David přemůže chvástavého Goliáše. Jen ať si děti samy k svému údivu zjistí, že ne vždycky tomu tak je, a ten údiv ať je neopouští do konce jejich požehnaného života.
A teď: je to hodně nápadné, kazatel se mnohokrát odvolává na slova Jana Husa:
Když kážu na evangelijní perikopu, vždycky si otevřu Husovu Postilu a přečtu si jeho kázání na tento text. Ocituji vám, co mne tam zaujalo:
Mistr Jan Hus v jednom svém kázání na tuto perikopu rozlišil…
Mistr Jan Hus to shrnuje slovy:
V jednom kázání M. J, Husa jsem nalezl tuto úžasnou výpověď:
Do sbírky zlatých textů, které si opakuji, abych je nezapomněl, patří i Husovo přání…
Dejme na Husa,…
Jan Hus je pro něj vzorem biblického vykladače. Jindy však zpracovává i širší protestantskou tradici:
31. října 1517 zveřejnil mnich Martin Luther ve Wittenberku svých 95 tezí. (a následuje 300 slov dlouhý exkurz o boji proti odpustkům)
V jedné z reformačních konfesí z 16. století, ke které se i naše církev hlásí (II. Helvetské vyznání), čteme zdůvodnění, proč je očistec zbytečný (a opět exkurz, tentokrát kratší)
Pro chvíle loučení s těmi, kdo opustili šat pozemského těla, nám naši reformační otcové dali jasnou instrukci. Čteme v Helvetské konfesi: „Rozkazuje Písmo svěřit těla věřících zemi počestně a bez pověry, činiti počestnou zmínku o těch, kteří svatě zesnuli v Pánu, a prokazovati jejich pozůstalým, jako vdovám a sirotkům, všechnu službu lásky. Jiné péči o mrtvé neučíme“. Opět slovo úderné a osvobodivé: své bližní milujme jako sebe, dokud bydlí v těle, pečujme o ně, služme jim. O zesnulé se starat nemusíme, je o ně už postaráno.
Jak už jsme tviděli i u jiných kazatelů, při uvažování nad biblickým slovem nás často napadnou slova písňová.
Nejčastěji se samozřejmě hodí Evangelický zpěvník:
„Ozvi se Pane můj, já toužím, znát tvou vůli, k službě mě připravuj, ať vydám se ti rád“, zpívali jsme před chvílí. Velmi si té písně cením, autorovi se podařilo vystihnout, co je podstatou lásky k Bohu podle Písem: zachovávat jeho přikázání a hledat, co je jeho vůle.
Za zlo ve světě je zodpovědný on, ten starý nepřítel, co zničit by nás chtěl.
Smíme ale Božím záměrům s námi věřit, neboť on je dobrý, on dobře se mnou míní, s celým světem dobře míní, jak zpíváme a i dnes zazpíváme v jedné písni. „A nakonec pak poznám přec, až celé světlo dá mi, jak věrně smýšlel s námi“.
... může někdy v mezních případech znamenat ochotu bránit je i ohněm a mečem, nepřátel se nelekat a na množství nehledět.
Na mysl se však tlačí i melodie jiné:
„Vím, že vykupitel můj živ jest“ - to zní opravdu útěšně a jistotně, přitom ale netriumfalisticky, tíše a komorně, jako arie z Haendelova Mesiáše, „I know thet my redeemer liveth ," která tento verš z knihy Jobovy učinila slavným.
Láska k Bohu ale je láska jiného druhu. Není to něžné pohlazení, které život v štěstí mění,
Aby v nás samotných zlo nezačalo bujet, o to nepřestaňme prosit, třeba modlitbou „zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou“ (jedná se o slova Komenského, ale posluchači i je zřejmě znají spíše v podobě písně)
A nakonec je vidět, že kazatel se stále zabývá i mnoha jinými obory:
(ekonomika) Měl odvahu nahlas povědět, že blahobyt je jen dočasný, že se blíží katastrofa, a měl důvtip, jak zmirňovat její následky dřív, než přišla. Ať i nám je příkladem prozíravost praotce Josefa, jeho schopnost nepodlehnout obecné bezstarostnosti když se daří a HDP stoupá a klimatické podmínky jsou přívětivé, a když se zdá, že tak to půjde pořád. Nezapomínejme, že když je dlouho dobře, tak už se někde klube nějaký malér… Vidina sedmi vychrtlých agresivních krav, to je memento a výzva, abychom si jen neužívali přítomnosti, ale starali se o svou budoucnost, která určitě nepřinese jenom stále větší dávky pohody, zdraví a štěstí.
(právo) např. v českém trestním zákoníku (§ 150) mne zaujala formulace…
(politika) Už v mládí mne toto podobenství zaujalo, nalezl jsem v něm zdůvodnění, proč křesťané nemají oslavovat revoluce, zvláště pak ne tu tzv. Velkou říjnovou. Dnes nám bohudíky oslavy revolucí nehrozí, a přece varování před očistným elánem je napořád aktuální. Znovu slyšíme, jak ozvěnu z temných dob, o nichž jsem si mysleli, že už se opakovat nemohou, že je třeba očistit určitý lán světa od plevele a pomocí speciální vojenské operace celou tu krajinu denacifikovat, demilitarizovat, ba i desatanizovat.
2. Ptejme se dále, jaká jsou u kazatele témata, která se častěji opakují.
Asi nepřekvapí, že častěji tématizuje stáří. (Nebo překvapí? Vrátím se k tomu při závěrečném zhodnocení.)
Zůstaňme u toho, že Bůh povstává, když my ležáci už ani vstát nedokážeme.
Šaty svého těla nosíme rádi a neodkládáme ho, ani když někdy je ten oděv nepohodlný a bolí, zvláště ve stáří…Ovšem smůla je, že ten šat těla, do něhož je naše duše oblečena, dlouho nevydrží. Je to ošacení na jednu sezónu. Jak my staří zjišťujeme, byla to prima sezóna, ale všeho krásného, dobrého a utěšeného jsme se vlastně jen tak dotkli. Mělo by to trvat věčně - a ono netrvá. Najednou je tu listopad a podzim života. Nesnesitelná pomíjivosti bytí na nás doléhá, až sténáme, ať už tiše nebo i nahlas..
život nám ubíhá, šat našeho těla je stále chatrnější a brzy zvětší docela
Čím jsme starší, tím víc přibývá našich milých a drahých, kteří odešli. Nemůže nás při tom nenapadnout otázka: Kam odešli? Kde jsou?
Své prožívání stáří spojuje s obecnějšími zmínkami o životních utrpeních:
Tak to chodí, počítejme s tím, že dlouhodobá bolest a nemohoucnost nás může proměnit v zoufalé trosky.
Věřme Jobovi, jeho slova jsou krytá bolestí a zoufalstvím. Věřme lidem, jsou i tací, všímejme si jich, na které dopadly všelijaké rány podobné Jobovým, a oni přesto neztratili víru ve vykupitele, či právě tehdy, ve chvílích soužení a rozpadu všeho, ji znovuobjevili i drželi se jí.
K dobrému prožívání stáří ovšem patří i radosti, např. to, že je kazatel velmi pozorný vůči kráse:
... aby i ti ptáci měli do čeho zobnout, aby to všude hezky cvrlikalo, bzučelo, hrálo všemi barvami.
Pohleďte na nebeské ptactvo, dívejte se na ně, jak plachtí. To je nádhera, ten ptačí let, jen se s očima otevřenýma dívejte, a ty nezřízené, zbytečné starosti z vás alespoň na chvíli spadnou. A dívejte se na kvítí polní i zahradní, na slunečnice, na jiřiny a gladioly, na všechno, co teď kvete. A budou-li nám z toho až oči přecházet a srdce jihnout, znamená to, že jsme si všimli otevřené Boží dlaně, ze které toho tolik přijímáme. Chvalme za tu štědrost Otce nebeského a buďme vděčni.
... přijdou ke hrobu svých drahých, rozžehnou svíci či zapnou světélko a promění hřbitovy v nasvícené zahrady, kde jako by se konala několikadenní tichá zahradní slavnost.
Určitě i tu volnost z toho cítíme.
Pořád se mi chce opakovat, že kazatelova typická témata se stářím souvisí, ale nevím. Dalším takovým je časté přemyšlení nad úlohou paměti:
Každý, kdo se naučil děkovat Bohu za jeho velká i malá dobrodiní, třeba po dlouhých letech i vybaví, jak se s ním Bůh setkal, zjevil se. Teprve teď jsem si jist, že to vnuknutí před mnoha roky bylo od Boha, to on mne tehdy podržel, uchránil a zachránil, to on mi požehnal. To jeho oživující dech mne tehdy unášel, ano, a já už tehdy nejasně ale silně cítil, že tím směrem, kam mne chvíli nesl, on věje dál, až za naše mládí, za naše obzory, naše zážitky, za naši míru štěstí a blaženosti. Já to teď vím: ne proto, že jsem to někde vyčetl, ale že jsem to poznal, uložil do paměti, kterou Duch svatý dokáže v pravou chvíli oživit. Je na stránkách mého srdce napsáno, že můj Pán a vykupitel tiše, neokázale, rozkládal nade mnou křídla, a dotek jeho perutí hladil.
Zapisujme si do srdce jeho dobrodiní, všecko krásné a milé, čeho se nám dostalo a dostává, i to, co se povedlo nám, neboť všechno dobré, i to námi povedené, pochází od něj. A když si tu stránku vděčnosti ve svém srdce hustě popíšeme, smíme doufat, že i ve chvílích nemoci a bolesti z nás vytryskne píseň chvály zato, že náš vykupitel je živ a my také živi budeme.
Copak ten, na koho vzpomínáme, není svým způsobem přítomen? Vzpomínka na něj přece s námi něco dělá, rozesmutňuje, naplňuje odhodláním, něhou, lítostí nad nesplaceným dluhem, vděčností. Oni nadále patří k nám, jsou součástí našeho života, byť méně a jinak, než bychom chtěli. Co oni vykonali, přijali a předali, to částečně žije v nás a s námi, a jednou se s tím setkáme naplno, neboť v Boží paměti je uloženo všechno, nejen naše skutky, ale i vztahy, city a touhy.
„Kdo miluje Boha svého z celým srdce, celou duší, a celou myslí a bližního jako sebe samého, naplňuje veškerý zákon.“ To si znovu zapišme na desky srdce svého.
Velmi silný důraz je zde kladen na lidskou vzájemnost:
však je člověk bytost společenská, jedni jsme odkázáni na druhé, jedni z druhých žijeme
Chceme být v těle, neboť chceme konat, být s druhými, pro druhé, jim dávat, od nich přijímat, chceme cítit, zpívat, myslet, milovat, předávat život, a to bez těla nejde.
Vždyť kdo se nemá rád, kdo s vděčností a s chutí neumí konzumovat, co život zpříjemňuje, ochucuje a okrašluje, ten se pak neumí ani vžít do druhého, a nenapadne ho, jak mu zpříjemnit, ochutit a okrášlit jeho dny. Jen ten, kdo umí přijmout dar, ať už je to dar hmotný, duchovní či z oblasti citové, jen takový člověk umí také druhé obdarovávat
V jednom kázání M. J, Husa jsem nalezl tuto úžasnou výpověď: „každý jest tvůj bližní, buď Žid, pohan, kacíř neb nepřitel tvůj křesťan... Bližní je všech lidí každý člověk". Občas se z některých křesťanských kruhů ozývají - hlavně ozývaly - hlasy, že tzv. lidská práva jsou výmyslem osvícenských nevěrců 18. století a s křesťanstvím nemají nic společného. Tady máme důkaz, že kdo uměl číst Bibli tak jako Hus, ten byl schopen už ve středověku sestavit základní listinu lidských práv, potvrzující rovnost a blízkost všech lidí.
tedy šiřme lidskou vzájemnost, soucítění, solidaritu, přijímejme každého člověka s předznamenáním, že i za něj se obětoval Kristus. A také se otevírejme pravdě, která vysvobozuje, otevírejme přístup k ní i jiným, k pravdě v celé šíři toho slova, k pravdě evangelia, ale i k prosté pravdivosti, správnosti, férovosti, poctivosti, k pravidlům pokojného soužití.
A je jen důsledným domýšlením dvou posledních témat, že kazatel tvrdí i naši vzájemnost se zemřelými
Modlitby za mrtvé naši reformační otcové neschvalovali, ale možná, že tady byli příliš přísní. Když někoho milujeme, klinická smrt přece pouto lásky nepřetrhne, a koho milujeme, tomu přejeme všechno nejlepší. Takže určitě je v souladu s evangeliem tradiční krásné přání „Odpočinutí věčné, dej jim, ó Pane, a světlo věčné ať jim svítí“. Však to není modlitba za mrtvé, ale za živé, za ty, jejichž stan pozemského přebývání se zbořil. Mají teď jiné bydliště, ale stále jsou při nás a my při nich, neboť jsme je milovali a milujeme napořád. Láska, ta přece vytrvá, i když všechno pomine.
Protože však naše poznání i naše představy jsou nedostatečné, vyplývá z toho u kazatele jeho pojetí sola fide:
Představa, že zetlelé či na popel spálené ostatky budou recyklovány v živé bytosti, je nám cizí a žádnou útěchu ani povzbuzení nám nepřináší. Ale my si nic takového představovat nemusíme! Vystačíme si s vírou, že on vstane, on se postaví.
V takových chvílích se držme naděje, že i když je nám zle, naše bolest, naše prohra, naše ponížení, to všechno má smysl, který zatím nechápeme, do Božích úradků nepronikneme.
3. Osobité způsoby myšlení
Kazatelská vyzrálost Miloše Rejchrta se asi nejvyzráleji projevuje tím, jak se samozřejmě a nekonfliktně vymyká z některých šablon obvyklých v evangelickém církevním myšlení
(Že v Božím království, v nebi už je vše dokonalé?) Věřil apoštol a věřme i my, že ti, kteří nás opustili cestou všelikého těla, šli do lepšího. Mají se tam dobře, jsou Bohu blíž než my. Připravil jim Pán, čeho lidské oko ještě nevidělo a co na srdce lidské nevstoupilo. Ale že jim v tom nebeském bydlišti vůbec nic neschází, to bych neřekl. Když se stýská nám po nich, asi se stýská i jim po nás: tak to v lásce chodí.
(Že je láska především emoce?) Láska k Bohu ale je láska jiného druhu… podle Písem svatých se spíše podobá oddanosti pracovitého služebníka svému pánu než záchvatu emocí.
(Že pravá láska znamená bezpodmínečné přijetí?) Láska k Bohu je bezvýhradá, láska k sobě ani k bližnímu bezvýhradná být nemůže. Musí být vždycky uvážlivá, obezřetná, někdy i kritická.
(Že starozákonní přikázání už pro nás neplatí a nejsou ani splnitelná?) „Láska k Bohu je v tom, že zachováme jeho přikázání a jeho přikázání nejsou těžká“. Jsou tedy splnitelná, byť nejsou vždycky lehká jako pírko. Není úplně snadné převést význam Desatera ze starověku do 21. století, navíc příkázání v zákoně Mojžíšově není jen deset, zákoníci jich tam napočítali 613 a zákazů 365.
(Že nikdo není bezúhonný?) snažme se žít poctivě a bezúhonně jako žil Job
Modlitby za mrtvé naši reformační otcové neschvalovali, ale možná, že tady byli příliš přísní. Když někoho milujeme, klinická smrt přece pouto lásky nepřetrhne a koho milujeme, tomu přejeme všechno nejlepší. Však to není modlitba za mrtvé, ale za živé, za ty, jejichž stan pozemského přebývání se zbořil.
(Že se na svět máme dívat realisticky?) Naivita, která předpokládá, že v lánu světa bude rašit jenom „spanilé obilíčko“, řečeno jazykem našich předků, je určitě lepší než vychytralost, která předem ví, že všechno je špatně, všude jen podvod, lumpárna, spiknutí a korupce, a kdo chce uspět, musí se tomu přizpůsobit.
(Že dnes už všichni vědí, že duše neexistuje?) naše duše potřebuje být v těle, tam má svůj stan. Tělo není vězení duše ale její příbytek.
Kazatel má zkušenost přesahu, v mnoha různých smětrech: už život, tím spíše Boží království, svou bohatostí přesahuji to, co stačíme poznat, říct, o čem můžeme kázat.
Život je tajemství, je v něm a za ním víc, než se jeví, než sami jsme schopni prožít, užít, uchopit.
Nazvat ho můžeme třeba ďáblem, satanem, entropickým principem, hadem či drakem, on se do našich škatulek stejně nevejde a všem definicím uteče.
Starejte se o Království Boží, odhalujte zvláštní zákony a zvyklosti toho království, kde poslední budou první, chudáky zvou na přední místa, kde se toho tolik děje, že o tom ani kázat nestíháme.
Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, to je ohromný, celoživotní úkol, s nímž nikdy nebudeme hotovi nikdy ani jako církev, ani jako jednotlivci.
A ještě je pro něj typická figura, kterou nazývám „atque“ (i – i), kdy kazatel současně zastává dvě odlišné či dokonce zdánlivě protikladné pozice (což vnímám jako projev jeho zralé smířlivosti):
Kdo tedy má být pro nás vzorem správného přístupu k životu, prozíravý ekonom praotec Josef nebo opeřenci na obloze a kvítí na poli? Když takto položíme otázku, odpověď musí být jednoznačná: naším vzorem ať je Josef… Ptáci naším vzorem nejsou. Však neříká Ježíš, že si máme brát příklad z ptáků a učit se od nich. Říká, že se na ně máme dívat… A když se budeme dívat, zjistíme spoustu věcí. Třeba to, že se ohromně starají.
jestli máme svědomitě pečovat o hroby našich zesnulých, nebo jejich prach a popel schraňovat v urně či pustit do větru - to všechno jsou otázky druhořadé. / osobně mám toto období v oblibě a rád se do nálad padajícího listí nořím. Všímám si, že i lidé, kteří do kostela nechodí, přijdou ke hrobu svých drahých, rozžehnou svíci či zapnou světélko a promění hřbitovy v nasvícené zahrady, kde jako by se konala několikadenní tichá zahradní slavnost. Prostě dušičky se v kalendáři i v našem rejstříku nálad uchytily a to je dobře. / Pakliže v někom se probouzí touha po odpuštění, vděčnost a pocit sounáležitosti speciálně o dušičkách u hrobu jeho blízkých, tak ať na ten hrob zajede, položí květinu a rozsvítí svíčku. Někdo se bez dušičkového folklóru obejde, na své zesnulé se rozpomíná i při jiné příležitosti či zcela samovolně. Dobře činí i on.
(kdo je míněn slovem zastánce ve verši: „Já vím, že můj Zastánce je živ“? Hospodin, nebo je to mesiášská předpověď?) Za zastánce izraelského lidu je označen sám Hospodin. / Job… teď dodává výklad: jen ať si zapadnou, nevadí, za mým zastáncem nezapadnou, on si neustlal lože ve tmách, jej červi neprovrtají, jeho nesežere nic, ani má bolest, má beznaděj, ani mé žaloby, mé rouhání. Když já umírám a brzy budu mrtev docela, můj zastánce a vykupitel je živ,
Odpověď na otázku, kdo je můj bližní, kterého mám milovat jako sebe, přináší v zcela zřetelné podobě Ježíš svým podobenstvím o milosrdném Samaritánu. Ale už ve 3. Mojžíšově knize se tato otázka řeší a dočteme se tam, že bližním je příslušník téhož Božího lidu. Doslova tam stojí: “Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale milovat budeš bližního svého jako sebe samého“(19,18). Jenže to je jen jakýsi první díl odpovědi, v jejím druhém díle v téže kapitole je nečekaná pointa: stejnou láskou budeš milovat i hosta, příchozího, tedy toho, kdo přichází odjinud, hledá v zemi obživu, bezpečí, snesitenější podmínky.
4. Podívejme se dále, jak kazatel svá kázání staví.
Jsou sestavena z delších odstavců, z myšlenkových kroků, kterých je 8 až 10. Domnívám se, že kazatel nemá celou strukturu předem promyšlenou. Nebývá totiž nijak jednoduchá či bez velmi rozorného poslechu zřetelná. Délka odstavců vyplývá spíše z návyku nechat myšlenku rozvinout, vyčerpat ji, a pak na ni navázat jinou (většinou, ale ne vždy, z pokračování biblického textu).
Není snadné ukázat tyto věci na poměrně malé ploše, přesto se o to trochu pokusím. Např. v kázání na podobenství o dobré a zlé setbě můžeme najít těchto devět myšlenkových kroků:
důvěra v Boha, údiv nad zlem / nedůvěra v dobrého rozsévače? za zlou setbu může nepřítel / Bohu smíme věřit
plevel vytrhat? nemůžeme / politické explikace / Hus: zlo nelze vykořenit / Hus: někdy nutno dobro bránit
všímejme si spíše dobra / získávejme pro ně i druhé
Tuto devítici můžeme rozdělit do tří částí, jak jsem naznačil jejich rozdělením do řádků. I u několika dalších kázání jsem si vyzkoušel, že je lze logicky rozložit na tři základní části. I zde platí, že si to kazatel ani nemusí uvědomovat, je to jakási přirozená vlastnost promluv. Ukážu to aspoň ještě na jednom dalším příkladu. Např. v kázání o hospodářích Josefovi a ptactvu nebeském jsou velké části tyto:
1. Josef vzorem hlavním
2. ptáci vzorem zřízeného starání
3. údiv nad životem
Kazatel rád pracuje s napětím, kdy poměrně dlouho není jasné, jaké bude vyznění kázání. Za majstrštyky považuji jeho nabídky falešného řešení (z kterých následně uhne):
např. položí otázku, kdo nám má být příkladem hospodáře, zde Josef Egyptský nebo ptactvo nebeské? / odpoví, že jednoznačně Josef / ale pak dlouze ukazuje, proč máme hledět na ptactvo
v kázání na verš: „já vím, že můj vykupitel je živ“: 4 odstavce z 15 věnuje bezútěšnosti trpícího Joba, je konstatováno, že za toto ho Hospodin na konci knihy pochválí. / Než v odst. 5 uprostřed utrpení nečekaně vytryskne vyznání vykupitele
Když se teď přesuneme na úroveň vět, můžeme říct, že zde se kazatelovo umění projevuje nejzřetelněji - v kombinaci zajímavé větné stavby a zajímavé volby slov, někdy až slovních hříček:
A přitom nás Pán nabádá, abychom na ptáky na obloze pohleděli, lilie polní pozorovali a nestarali se, co budeme jíst a pít a do čeho se oblékat, protože o tohle se starají pohané.
Když se modlíme „Buď vůle tvá“, prosíme, aby vzcházela dobrá setba, aby se zpřelámala lučiště válečná, chromý aby poskočil jako jelen, pravda zvítězila nad lží a láska nad nenávistí, aby se zarazilo rakovinné bujení a dokonce aby mrtví z mrtvých vstali.
Však není náš svět jen černá kronika, jen zaplevelený úhor, však tu také klíčí a roste zrno Božího království, jsou v širém světě i docela blízko nás i skutky nádherné, neziskové Kristovské lásky, pomoci člověku v tísni, služby bližním neboli diakonie, lásky k bližnímu, neboli charity.
I pro nás se mohou stát (představy posmrtného života) předposledními, vždyť poslední slovo má ten, který mne utkal v životě mé matky a ví o mně víc, než vím o sobě já, zná mé kosti i mé stezky, on je ten první i poslední, on je Alfa i Omega, on je celá abeceda. On se mne zastává, ujímá se mé pře proti silám zmaru, proti mé představě, že Bůh mne ničí, proti temným složkám mne samého, proti rozkladným procesům uvnitř mne.
A propos: co do stavby souvětí zvládne kazatel (napsat i zřetelně říct) až trojúrovňové.
Náš duševní obzor je zastírán starostí o pokrm, tou starostí nezřízenou, místo abychom se zřízeně starali i o to, jaké knížky budeme číst svým dětem a vnukům, co s nimi budeme zpívat, jak v nich pěstovat úctu k životu, vztah k hodnotám, které mol nesežere a rez nezkazí, včetně soucítění s těmi, kdo opravdu nemají co do úst a co na sebe.
Když ale ze satanovy iniciativy a z dopuštění Božího mu na těle naskákaly ukrutně svědivé vředy, na něž jediným lékem byly skleněné střepy, jimiž se na hromadě popela škrábal, tak ho to sice ještě nezabilo, ale neposílilo ani náhodou.
Pusťme si k srdci, že on definitivně povstane nad naším prachem, nad tím, v co se já rozpadnu, v co se rozpadli ti, které jsme milovali.
Otázka první důležitosti je, zda víš, podobně jako Job, že nad naším prachem se postaví ten, který nás má v paměti, který je naším zastáncem proti vší nicotě, zmaru, zoufalství, hříchu a smrti.
Kdyby sebe rád neměl, jak by vůbec přišel na to, že má rány přepadeného pocestného ošetřit olejem a vínem, aby jeho bolest alespoň trochu utišil?
Je zlé, když se člověk před erupcemi zla ani nepozastaví, když se mu špatnost světa jeví jako přirozený živel, ve kterém se on už dávno naučil plavat.
5. Krátké shrnující hodnocení
(Kazatelství br. Miloše sleduji už několik desetiletí. Býval pro mě kazatelem jiskřivým, hravým. To už se z velké části změnilo.) Dnes je pro mne Miloš Rejchrt nejzajímavější v tom, jak věrohodně tématizuje stáří a témata, která mu s ním souvisejí (utrpení, paměť, společenství). Zajímavý je, protože tak činí jazykem, který bohatým a ne ustěžovaným. Možná bychom na první dobrou řekli, že taková převládající atmosféra je zatěžující (a mladí možná raději vedle jeho trojice témat stavějí jinou: štěstí, prožitek přítomnosti, individualitu). I ve společnosti jako celku jsou dnes často hlasy (a životy) starých vnímány jako na obtíž. Snad v církvi platí: ne tak budiž mezi vámi… Ostatně v mnoha sborech i většina účastníků bohoslužeb jsou lidé staří. Kdo k nim umí přiměřeně promluvit?
Z malých chyb, které jsou zřetelněji pojmenovatelné, bych uvedl, že podle mého kazatel někdy používá nepřesně některá slova. Když napíše: „třeba propagandou, dnes se tomu říká dezinformace“, jakoby naznačoval, že obě slova mají význam synonymní, což není pravda. – Když o těch, kdo zemřeli, řekne, že je od nás oddělila „klinická smrt“ (pojem znamená, že se zastaví dýchání a srdeční činnost, CNS však stále funguje), možná tím chce zajímavě říct, že duše přežívá, já bych to však slyšel tak, že farář nechápe terminus technicus.
A toho Husa je v kázáních možná přece jen příliš. Myslím, že někdy jsou citace srozumitelné velmi obtížně (a např. ve formulaci „vytrhna se přílišnou potvorností nebo odraností šatu“ neporozumí slovesu „vytrhnout se“ ve smyslu „obnažit se“ asi vůbec nikdo). A pak je znát, že některé Husovy texty kazatele napadají velmi často, má je promyšlené do šířky, ale posluchači souvislost mezi slovem a jeho aplikací dojít nemusí, např. mezi „aby se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali…“ a ochotou „bránit je (ty dobré) ohněm a mečem“.
