Pietističtí či evangelikální kazatelé jsou v ČCE často podceňovanou menšinou. Důvody jsou zřejmé: nabízejí řešení, která se teologicky vzdělané většině kazatelů zdají příliš jednoduchá: pravda je v Bibli prostě napsána, člověk se má utéct do svého srdce, padnout na kolena před křížem a hotovo. Přesto jsou kazatelé, kteří tuto naléhavost představují zraleji, v podobě jazykově i teologicky rozvinuté a mnohotvaré.
(U Michala Šourka jsem pracoval s 5 posledními kázáními podle stránky dobříšského sboru: 1. Vložte starosti na Boha a děkujte; 2. Eliáš na Chorebu; 3. Malé děvčátko; 4. Nechte pomstu Pánu; 5. Chizkijášova modlitba)
I. Tak především: „profláklé“ pietistické motivy používá Michal jen tam, kde je to v linii biblických čtení dané neděle
„Kdyby ses tak dostal k Ježíši. Až k jeho kříži, kde na sebe vzal tvoji vinu, kde tě očistil od všeho zlého. Kde ti spásu. Až k němu kdyby ses dostal.“ – (když je syrský Náman posílán k izraelskému proroku Élíšovi)
Jak je dobře, když se každé ráno umíte jako první ztišit před Bohem a předat svůj den do jeho rukou. – (když to udělal Chizkijáš jako první věc poté, co dostal dopis asyrského krále)
Kristus je očištěním našich hříchů. Jeho krev nás očišťuje od každého hříchu. – (když čtení bylo o starozákonním hodu beránka)
II. V druhé části uvádím typické evangelikální prvky, které se v těchto kázáních častěji vyskytují.
Kazatel často proklamuje svou velkou důvěru v Boha
Boží péči člověk zakusí i na místech, kde se mu zdá, že nic takového ani snad zažít nemůže. Tak to zakoušeli všichni, kdo se spolehli na Boha a poslechli, co jim řekl.
Vložil svou starost v modlitbě na Boha. Nic lepšího člověk nemůže udělat.
Ta dívka si sebou do otroctví daleko od domova nese víru v Pána Boha. Co si mohla vzít většího než právě víru, co si mohla vzít silnějšího do nesnadných chvil, které na ni čekaly?
Opravdový smysl má opravdu jedině tato cesta. Jedině ona má smysl a naději v rodině, ve sporech a hádkách, v nepřátelství. Někdy přijde změna skoro okamžitě. Jindy to může trvat dlouho, týdny, měsíce i roky. A je při tom všem třeba nesmírné pokory.
Takovou cestou, cestou odpuštění a neodplácení, cestou přemáhání zla dobrem, může jít ten, kdo sám našel Boží království. Kdo žije jeho skutečností. Kdo našel Ježíše. Kdo žije z jeho moci a síly, kdo žije pokojem a láskou, kterou toto království a jeho Král dává. Bez toho to člověku musí připadat jako naprosté šílenství: odložit pomstu, odpouštět nepřátelům, neodplácejte zlým za zlé, ale vůči všem mít na mysli vždy jen dobré.
Díky modlitbě bych zachráněn Jeruzalém před obrovskou přesilou. Pyšný a nabubřelý syrský velkokrál musel s ostudou odtáhnout.
Kristus je naše blízkost Bohu. Kristus je očištěním našich hříchů. Jeho krev nás očišťuje od každého hříchu. A zve vás všechny, abyste očistili svá srdce, toužili po jeho blízkosti, po jeho milosti, po jeho pokoji, jeho slovu. Abychom se ptali na jeho slovo, na jeho vůli pro svůj život.
Všechna horečná činnost je k ničemu, když jí nepředchází ona veliká chvíle před Bohem v modlitbě.
Kazatel vysoce hodnotí Bibli:
…musel odhazovat zavazadla, přístroje, věci, knihy. Jednu knihu ale opatroval a za žádnou cenu ji nechtěl odhodit. Byla to jeho Bible, znamení, komu věří a komu patří jeho život
Boží Slovo nám říká:
Bible je pozoruhodná kniha. Protože mluví o Bohu, o jeho lásce, protože nám přináší jeho slovo „černé na bílém“.
Často zmiňuje, že pro křesťana je důležité, aby svědčil o své víře slovy:
I docela malý člověk, i dítě, může druhým povědět o víře, o Pánu Bohu a jeho lásce.
Bůh o nás pečuje. Kdo uvěřil, měl by zářit touto jistotou a šířit kolem sebe tuto jistotu. Boží slovo je záležitost nejvšednějšího dne. Vždyť je to rada pro dobrý a naplněný život.
Ani my nemůžeme nikoho přinutit, nikomu to přikázat. Můžeme ale ukázat, kde je možné uzdravit zraněnou duši. Můžeme ukázat na Ježíše. A můžeme říci: „Kdyby ses tak dostal k Ježíši. Až k jeho kříži, kde na sebe vzal tvoji vinu, kde tě očistil od všeho zlého. Kde ti spásu. Až k němu kdyby ses dostal.“ Kdyby se tak každý z vás dostal až k Pánu Ježíši Kristu.
Michal často svůj výklad demonstruje na příkladech konkrétních lidí, většinou takových, které znal (v těchto kázáních je jich celkem pět), jednou na cestovateli D. Livingstonovi. Uvádím aspoň jednu ukázku:
.. jednoho bratra, který jezdil na sborové dny, evangelizace a další akce, kde sloužil tím, že zpíval a vydával svědectví a rozdával radost. Když tu píseň zpíval, mluvil o tom, co to znamená, spoléhat vždy a ve všem na Boha. Pak do jeho života zasáhla těžká nemoc…
A zároveň zmiňuji své pochybnosti: v kázání 1 jsou taková exempla hned tři, a to je možná mnoho; u příběhu o Livingstonovi v kázání 4 bych měl podezření na legendarizaci; a v kázání 4 je negativní příklad nevěřícího člověka, a je vykreslen spravedlivě? - možná ten člověk čekal, že se k němu církev zachová milosrdně („jako i my odpouštíme naším dlužníkům“).
Znal jsem muže, který byl velmi zahořklý vůči církvi. Jeho maminka, vdova, měla od nějaké farnosti pronajaté pole. Jeden rok se neurodilo a ona nemohla zaplatit nájem. A tak museli opustit domek, ve kterém bydleli, a protlou kali se životem téměř jako žebráci. A za to všechno, tak to ten muž viděl, mohla církev.
III. K dramatickým prostředkům řadím tyto:
Někdy se kazatel snaží o psychologii jednajících postav:
Co se asi honí hlavou prorokovi, který jde králi Achabovi vyřídit Boží vzkaz: „Nebude déšť.“ Možná ho napadá: „To ale přece bude i moje nouze a bída…“
Na Karmelu si připadal jako vítěz, byl plný nadšení a zápalu, se spoustou plánů. Teď je jeho sklíčenost a zoufalství o to hlubší. Prožívá rozčarování, hněvá se na všechny a na všechno. Až tak je skleslý a ztrápený, že dokonce prohlašuje, že chce umřít.
Mohla mít radost z toho, že zlý generál dostal ošklivou nemoc, která se nedá léčit. Mohla si říkat: „Konečně na něho došlo. Tak moc mu to přeji. Jen ať pěkně pozná, co to znamená trpět.“ Místo toho vidí v generálu Námanovi člověka postiženého velikou nouzí a bo lestí, člověka, který potřebuje pomoc. Kdyby neodpustila, tak by mu nemohla ra dit, co má dělat, aby se uzdravil.
Chizkijáš, místo aby svolal schůzi, pozval odbor níky, radil se, vymýšlel strategii, místo toho všeho jde jako první do chrámu. Roz trhl si šaty, vzal si žíněné roucho a modlil se v chrámu. Dopis asyrského krále plný pyšných a nabubřelých slov tam prostřel na zem, aby si to Bůh přečetl. Žádná horečná činnost, žádné porady, žádné schůze, žádné analýzy. To první, co dělá, je modlitba k Bohu.
Často dlouze analýzuje konkrétní situací dnešního člověka:
Starosti mohou z člověka udělat nanejvýš nepříjemného a protivného člověka s věčně zatrpklým výrazem, člověka plného hořkosti, zlosti, zloby a nenávisti. Člověka s věčně blbou náladou. Starosti člověka mohou připravit o jeho víru.
Přicházejí pochybnosti, deziluze. Včera jsem měl takovou radost z toho, že jsem křesťan, dnes na mě padá zvláštní tíže. Včera jsem jasně věděl, co je můj cíl, dneska tápu. Včera jsem cítil, jak silná je moje víra, dnes mi připadá tak slabá a nedokonalá, tak křehká. Včera mi můj sbor připadal tak krásný, dneska vidím tolik nedostatků a nedokonalostí. Včera jsem měl pocit, kolik nás křesťanů je, dneska se mi zdá, že je nás jenom hrstečka nebo že jsem dokonce docela sám.
Člověk, kterému se stane něco moc zlého, kterému ublížili, může velmi lehko propadnout trpkosti a zlobě. Nese si pak v sobě pocit křivdy a nenávisti, má srdce plné jedu a zlosti… Mnoho lidí si v sobě nese takovou nenávist a trpkost, zlobu a nepřátelství. Roky vzpomínají na křivdu, která se jim stala, nedovedou zapomenout na jediné příkoří – a chtějí se za to všechno pomstít. Někdy to velmi dobře maskují, ale přitom jen čekají na vhodnou příležitost.
Představoval jsem si, jak vidím někoho, kdo mi ubližoval nebo se ke mně choval ošklivě a potřebuje pomoc. A já mu řeknu: „Je mi líto, nemohu Vám pomoci, právě někam strašně spěchám.“ - Anebo ještě jinak: Pomůžu mu, ale dám při tom pořádně jasně najevo: „Vidíš, jaký jsem já. Ty ses ke mně choval tak ošklivě a hrozně, ale já, když jsi teď v nouzi, ti pomůžu.“ A budu si přitom užívat, jak se ten člověk smaží ve vlastní šťávě, když uvidí moji dobrotu. - I takové představy jsou ale vlastně představami o pomstě. Jsou sice jemnější než napínání na skřipec nebo výprask či jiná odplata, ale přece jen to jsou představy o pomstě. Protože co je pomsta? Pomsta přece znamená: mít navrch, ukázat to tomu druhému. Mít ho v rukou. Pak se k němu i třeba zachovat velkoryse a milostivě, aby to viděl.
Někdy se snaží iniciovat fantazii posluchačů:
Mnohokrát jsem se snažil představit si ji. Jak asi vypadala…
A teď si představte tu scénu: Chizkijáš, místo aby svolal schůzi, pozval odbor níky, radil se, vymýšlel strategii, místo toho všeho jde jako první do chrámu.
A taky vábí pozornost posluchačů na krásu:
… uvidím svého Spasitele. A to bude nádhera.
V Bibli jsou o ní vlastně jenom tři věty. Vychází z nich ale zvláštní krása a jas.
Představuji si ji jako nesmírně hodnou a milou dívku a rozzářenýma očima, která se usmívá i ve chvílích těžkostí a trampot života. Jako dívku nesmírné vnitřní krásy a dobroty.
Krásný příběh před sebou dnes máme…
IV. Kázání však obsahují i další kvality. Nacházíme v nich dobré exegetické vhledy:
Neprší, všechno schne, země je vyprahlá, není voda. Prorok Eliáš to sucho ohlásil jako Boží soud nad zemí, kde král i lid vzývá boha Baala jako dárce dešťů, růstu a úrody. Všichni se mají přesvědčit, že vše je darem od Hospodina, Pána nebe i země, že z jeho rukou všichni přijímáme to, co potřebujeme k životu. Že Pánem všeho je Hospodin, ne Baal, i když jeho jméno znamená právě „pán“.
Elijáš (na Karmelu) vsadil na vnější znamení, na zázrak se zapálením oběti. Chtěl změnit za tvrzelá a Bohu odcizená lidská srdce použitím síly a moci. Myslel si, že to je způ sob, jak jedná Bůh… Na Chorébu se teď díky osamění a tichu Eliáš učí, že Bůh je jemný a něžný. Na Chorébu mu Bůh ukazuje, že se mýlil ve svém pohledu na Boha..
Kraličtí bratři vysvětlují ve svých poznámkách, že v Chizkiášově modlitbě za znívá také úzkost o pokračování rodu, protože v té chvíli nemá žádného nástupce. Syn Menaše, který se mu pak narodil, byl ale velmi bezbožný král. To některé vykladače vedlo k závěru, že to nebyla dobrá modlitba, že byla příliš sobecká, že si to Chizkijáš na Bohu vlastně vynutil a že takovým způsobem to dělat nelze, protože to má zlé důsledky. Že by bylo lepší, aby se Chizkijáš neuzdravil a bez božný Menaše nenarodil. Jenže bez Menašeho by nepřišel na svět ani Chizkijášův vnuk Jóšijáš, velký král reformátor.
Kazatel má naději pro církev. Nikde ji neodepisuje, nikde si nad ní nezoufá. Někde je skeptický:
S úzkostí myslím na to, že ani jako jednotlivci, ani jako církev nebereme vážně stav obležení, v němž jsme. Stále si myslíme, že to zachráníme sami, místo abychom jako Chizkijáš vyznali svou slabost a hledali sílu v Bohu.
... ale zároveň má svou vizi, do které se vejde i církev v dnešním stavu:
Boží lid není davová a masová věc. Je to vždy jenom hrstka, menšina. Od Abrahama až dodnes. - Ježíš slíbil, že pekelné brány nepřemohou jeho církev, která se rozšíří až do posledních končin země. Neslíbil ale nikdy, že se k ní přidají všichni. Řekl o Božím království, že pozvaných je mnoho, ale málokdo bude vybrán (Mt 22,14). - Volat a zvát máme všechny, nejenom „málokoho“, musíme zápasit o každého člověka, ale bez přemrštěných vizí a falešných nadějí, a bez hořkosti, když místo davů uvěří jen zaslíbená hrstka.
V. K stavbě těchto kázání lze říci:
Každé kázání má jediné hlavní téma (1. starosti; 2. pochybnosti; 3. malá dívenka; 4. ne pomsta, ale milosrdenství; 5. modlitba)
Jsou vystavěny dobře a zřetelně: Kazatel postupuje po běhu vyprávění, vždy na počátku příběh rozjede – pouhým převypravováním - postupně ho více a více prokládá poznámkami - proplétá s motivy nz čtení nebo jinými biblickými paralelami - někdy strukturuje vnitřek kázání (ano, typicky do 3 bodů):
Nesmírně se mi na ní líbí několik věcí. A o těch vám chci povědět.
Připomenu dnes tři chvíle z jeho (Chizkijášova) života, o nichž v Bibli čteme, že to byly chvíle, kdy se modlil.
.. na závěr je pak vždy christologické dotažení sz textu.
V úvodu kázání dovede kazatel vstoupit rovnou do biblického textu:
Podivuhodná je Boží péče a ochrana proroka Eliáše. Neprší, všechno schne…
.. raději však začíná velmi krátkým motivačním úvodem:
Bible vypráví o mnoha různých lidech. Někteří udělali ve službě Bohu velké věci: Abraham, Mojžíš, Samuel, David, Eliáš. A jistě znáte i další. - Dnes vám chci povědět o jedné malé dívce.
Krásný příběh před sebou dnes máme. Příběh, který dobře ilustruje slova apoš tola Pavla o tom, jak mají žít Boží děti. - 1. Vojáci aramejského krále jdou do Dótanu…
Občas v průběhu kázání na starozákonní text, v jeho závěru však vždy, Michal dovede dobře a nenásilně přejít k Ježíši, k evangeliu:
V té malé zemi ale byl prorok, který uzdravoval Boží mocí. Přešlo několik sto letí a v té malé chudé zemi byl jiný prorok, větší než všichni, kdo byli před ním. Víc než prorok.
V Elíšově případě měla tato cesta hmatatelný a rychlý výsledek, opravdu zastavila cestu zla. Chleba a voda pro nepřítele místo masakru. - A hluboký smysl a veliký význam má tato cesta vždy. Kati po popravě opravdového Božího svědka často našli Boha a jeho milost. Setník u kříže volá: „To jistě byl Boží Syn.“
Co tedy místo pomsty? „Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš jej k lítosti.“ Místo pomsty dobro, lásku, odpuštění.
Postní doba je také dobou přípravy na slavení hodu Beránka. Přípravou na Kris tův stůl. Kristus zve k hodu Beránka. Někdy na tom jsme podobně jako tehdy Izraelci. Někteří se připraví, někteří ne.
VI. Z nemnoho kazatelových her s jazykem jsem si všiml, že někdy si hraje se zvukem slov:
mohou z něho udělat zarytého mrzouta a morouse, brblouna a věčného nespokojence
K prohloubení určité emoce často řetězí příbuzná substantiva:
Není to dost k nářkům a bědování, hořkosti a zatrpklosti?
.. takovéto zdvojené párování má zvlášť oblíbené (a to je moje druhá drobná výtka, že je používá možná až nápadně často):
hlučné a efektní, oslnivé a okázalé - pocit křivdy a nenávisti, má srdce plné jedu a zlosti. - v sobě nese takovou nenávist a trpkost, zlobu a nepřátelství - aby získal slávu a čest, popularitu a body - Kdo žije z jeho moci a síly, kdo žije pokojem a láskou.
