Kazatel ČCE David Sedláček <>
(6.12.2012, rubrika: Co hýbe s ČCE)
Mám za to, že dík patří synodní radě v prvé řadě proto, že se k tomuto konkrétnímu vyjádření prostě odvážila. Možná si klade otázku, zda neudělala něco špatně. Neudělala. Pojmenovala přibližování ČSSD ke KSČM jako problém. Chtěl bych jí poděkovat už za odvahu k vyjádření svého názoru. Do budoucna bych uvítal více takových konkrétních a možná i kontroverzních prohlášení, která jsou vždy lepší než prohlášení žádná nebo prohlášení nemastná neslaná, která sice nikoho nenadzvednou, ale také nic neřeknou a v podstatě upadnou v zapomnění.
Jsem rád, že toto vyjádření vyvolalo diskuzi (mám na mysli věcnou a férovou diskuzi), které je zapotřebí. Jsem rád, že se této iniciativy chopila právě synodní rada. Chápu to tak, že synodní rada nechce „stanovit“ jediný správný názor, ale že pojmenováním určitého problému chce o věcech vyvolat diskuzi a odhalit vlastní pozice a postoje. Za to jí patří dík a podpora.
Jsem rád i za odmítavé reakce na vyjádření synodní rady. Jistě mnohé problémy nespravedlnosti, pokřivení, lži a falše v sociální, politické i kulturní oblasti společnosti, které ve své reakci vyjmenovává Tomáš Trusina, jsou pravdivým odhalením. Nicméně se domnívám, že veřejně deklarovaná a tedy jasně přiznaná pozvánka KSČM k vládě (na všech úrovních státního zřízení) ze strany ČSSD je vážným problémem, který sotva lze nějak ospravedlnit a zařadit do řady jiných problémů naší současnosti. Jistě je třeba pojmenovat a jasně odmítnout jiné, taktéž vážné, problémy a zjevné nespravedlnosti v naší společnosti. Domnívám se však, že i k těmto alarmujícím skutečnostem se synodní rada vyjádřila, a to ve svém prohlášení z dubna tohoto roku, viz „Prohlášení synodní rady Českobratrské církve evangelické k aktuální společenské situaci“, a stejně tak lze odkázat na „Otevřený dopis synodní rady ČCE ministru spravedlnosti“ z května tohoto roku.
Mám však za to, že přibližování ČSSD ke KSČM je problém, který nemá srovnání. K moci se dostávají lidé (viz karlovarský kraj), kteří například veleli pohraničním jednotkám, a kteří střelbu do uprchlíků na hranicích nepovažují ani dnes za „problém“. Osobně odmítám jakékoli pokusy toto sbližování nějak (a vůbec celou KSČM) „racionalizovat“ poukazem na to, že i tato strana byla zvolena v demokratickém systému do demokratického parlamentu, ergo je i ona sama demokratická.
A stejně tak odmítám názor, že mezi komunisty a ostatními politickými stranami není rozdíl, protože ty jsou prolezlé korupcí a pochybnými lidmi. Jsem toho názoru, že komunistická strana je na základě svých ideologických principů, na kterých stále trvá, stranou prostě nedemokratickou. Její demokratické zvolení v žádném případě nechci zpochybňovat, neboť byla zvolena do demokratického parlamentu demokratické společnosti. Ale byla zvolena ne proto, že je demokratická, ale proto, že jí to demokratický systém umožňuje. Domnívám se, že nelze přijmout ani ten argument, že i v komunistické straně jsou lidé, kteří to myslí „dobře a demokraticky“, a tím tedy dodávají své straně jakoby demokratický punc. I tito lidé, ač lidsky sice slušní a občansky odpovědní, svým vstupem do KSČM zpochybňují své politické i občanské úmysly (KSČM se po více jak dvaceti letech od listopadu a po odhalení všech historických pravd o zločinnosti komunismu od své totalitní minulosti jednoznačně nedistancovala, protože prostě nemůže, neboť by se musela distancovat sama od sebe).
Nepřijímám ani ten argument, že i v jiných stranách, i v těch pravicových, jsou lidé, kteří před listopadem vstoupili do KSČ. Ano, takových lidí je více, ale přinejmenším je rozdíl mezi politiky KSČM a těmi, kteří svoji komunistickou minulost přiznali jako své selhání a mnozí již před listopadem přijali za své demokratické principy a myšlenky otevřené občanské společnosti. Netřeba poukazovat na mnohé disidenty, kteří kdysi byli členy KSČ, a o jejichž předlistopadovém i polistopadovém přínosu k demokracii a občanské otevřené společnosti nikdo nepochybuje. Domnívám se, že křesťané více než kdo jiný mohou mít smysl pro „konvertity“, kteří své obrácení myslí vážně a svými životními postoji jej také prokazují. Nelze však mít smysl pro kompromisy s myšlením, které více či méně ukazuje nechuť s vývojem naší země k otevřené, občanské společnosti a k pevnému zakotvení naší země v strukturách západní demokracie. Domnívám se, že synodní rada svým prohlášením nezpochybňuje ČSSD jako takovou. Mám za to, že synodní rada vyzdvihla myšlenky a program, pro který si lze ČSSD jako demokratickou stranu vážit a volit. Pochopil jsem to tak, že synodní rada vyjádřila znepokojení nad přibližováním ČSSD ke KSČM. Znepokojení nad tím, jak největší levicová a jistě demokratická a sympaticky proevropská strana se z pragmatických důvodů přibližuje stále více ke KSČM (spíš než by se přibližovala KSČM k ČSSD!).
Já se k tomuto znepokojení připojuji. Neboť není ani tak problém v tom, že v některých krajích vládnou komunisté, ale problém vidím spíše v tom, kam se směřuje ČSSD, kterou sice nevolím, ale o které si myslím, že je dobře, že je a že je naší největší levicovou stranou, která má taktéž zajímavý a velmi důležitý program pro naši zemi i pro současnou i budoucí Evropu.
David Sedláček, farář ve FS ČCE v Krouně
