Konference ukázala rozdíly mezi japonským a českým postojem ke katastrofám

Správci Evangnetu
Autorem textu je Karel Šimr.
(20.10.2011, rubrika: Aktuality)

V úvodu vyzvala moderátorka konference Bohumila Baštecká k minutě ticha za oběti jednoho z největších zemětřesení lidské historie. To o síle 8,9 stupně pohnulo zemskou osou a letošního 11. března zasáhlo Japonsko; následná vlna tsunami si vyžádala přes dvacet tisíc mrtvých a pohřešovaných. Konferencí chtěli  organizátoři vzdát poctu japonskému národu - lidem, kteří v důsledku březnového japonského zemětřesení zahynuli, i těm, kteří nesou a pomáhají zvládat jeho důsledky.
Kromě toho si konference kladla za cíl prozkoumat způsoby zvládání životních a společenských otřesů v japonské a české kultuře, učit se ze setkání kultur a posílit tak připravenost na neštěstí. Přítomní si rovněž položili otázku: Co bychom světu řekli, kdyby se to stalo nám?

Ludvík Armbruster, který v Japonsku jako jezuitský kněz a profesor působil přes půl století, se ve své úvodní přednášce zabýval vztahem Japonců k přírodě a vlivem šintoismu a buddhismu na jejich životní postoje. Zdůraznil význam zdvořilosti a připomněl, že to, co se nám jeví jako hrdinství, vyrůstá z buddhistické hodnoty nelpění (na životě) a svobody.

Buddhistický duchovní Robin Shoen Heřman pak z perspektivy japonské tradice pohovořil o odpovědnosti jedince za harmonické fungování socio-ekosystému na pozadí buddhistických představ o vazbě lidské mysli a světa jevů.

Do přemýšlení o vztahu náboženství a katastrof v české historii uvedl sociolog Zdeněk R. Nešpor. Připomněl občanskou odpovědnost za to, jak se Česká republika vyrovná s „hnědnutím“ politické scény (s nacionálním a jiným extremismem), v něž ústí česká historie 20. století.

Dana Drábová ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost se ve svém příspěvku zamýšlela nad problémem nakládaní s informacemi v situaci neštěstí a nad potřebou pokory v lidské snaze ovládnout přírodu.

Fotograf Jan Čížek promítl a komentoval fotografie z bleskové povodně na Frýdlantsku a Jan Munzar z Ústavu geoniky AV ČR poukázal na ztrátu historické paměti, která se v našem prostředí projevuje hlavně v oblasti vztahu obyvatel k povodním.

David Labus z Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty UK v Praze na závěr referoval o přírodních pohromách jako neodmyslitelné součásti japonské civilizace a o síle vizí, které v kritických chvílích umožnily národu se dlouhodobě semknout a jednotlivcům „opustit osobní prospěch“.

Konference poukázala na rozdílnost japonských a českých hodnot a jejich východisek: „Vy máte jednoho Boha a věříte v jednu pravdu; našich bohů je mnoho. A tak i pravd může být mnoho,“ líčil profesor Armbruster, co ho učil jeho japonský přítel. A vyzval, ať zkoumáme to, co nás spojuje, ne to, co nás rozděluje. Neboť – v duchu klasické logiky – „jen ti, kteří mají hluboce něco společného, mohou vnímat svou krajní odlišnost“.

Co jsme se my, Češi, o sobě dozvěděli díky možnosti dívat se na Japonce? Jsme prý v situaci katastrof více schopni improvizovat. Otázka, co bychom světu řekli, kdyby nás potkala katastrofa podobná japonské, však zůstává otevřená. V diskusi se z různých stran probírala osobní – občanská – odpovědnost. Každý z nás má svou zodpovědnost například za přijímání rizika (katastrof), přijímáme-li výhody technologického pokroku. Tváří v tvář japonskému odkazu jsme především odpovědni za svůj postoj k sobě a k prostředí: „Když je bahno, vy asfaltujete silnice. Japonec si upraví svoje topánky,“ shrnul obrazně rozdíl mezi Evropany a Japonci profesor Armbruster. 

Konferenci uspořádala Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze ve spolupráci s Ústavem Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Česko-japonskou společností, Cyrilometodějskou teologickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci, Psychosociálním intervenčním týmem České republiky a Spolkem krizovců a humanitářů.

Fotografie