Správci Evangnetu <>
Autorem textu je Pavel Mareš.
(4.10.2010, rubrika: Církev a svět)
Pro židy a adventisty je to samozřejmě sobota, neboť tak to nařídil Hospodin Mojžíšovi na Sinaji (Ex 20,8-11). Jak se tedy stalo, že církev změnila Boží nařízení ze soboty na neděli?
Neděle byla už v apoštolské době významným dnem, byl to den Kristova vzkříšení. Podle kalendáře užívaného v celé Římské říši se tento den nazýval Dnem Slunce (následoval Den Měsíce, Marta, Merkura, Jupitera, Venuše a Saturna). Justin Mučedník okolo r. 150 ve své První apologii, článku 67 píše o týdenních shromážděních křesťanů:
„A od té doby si tyto věci vzájemně stále připomínáme. Bohatí mezi námi pomáhají chudým, držíme vždycky při sobě a za všechno, co dostáváme, chválíme Stvořitele všehomíra skrze jeho syna Ježíše Krista a skrze Ducha svatého. A v den nazývaný Dnem Slunce všichni, kdo žijí ve městech i na venkově, shromažďují se na jednom místě a čtou vzpomínky apoštolů a prorocké spisy, jak dlouho jim čas dovolí; potom, když předčitatel skončí, předsedající poučuje a nabádá k následování těch dobrých věcí. Potom všichni povstaneme a modlíme se, a jak už bylo řečeno, po modlitbě je přinesen chléb a víno s vodou a předsedající podobně pronese modlitby a díkůvzdání svým způsobem a lid k nim souhlasně připojí Amen; a pak je to, zač bylo děkováno, rozděleno přítomným, a také nepřítomným doneseno od diakonů. A pak ti, kteří mohou a jsou ochotni, dávají podle svého uvážení do sbírky a ta je odevzdána předsedajícímu, který pomáhá v nouzi sirotkům a vdovám a těm, kteří kvůli nemoci nebo jiné příčině trpí nedostatek, a těm, kteří jsou v poutech a cizincům přebývajícím mezi námi, a zkrátka se stará o všechny potřebné. Den Slunce je dnem, kdy se scházíme, protože je to první den, kdy Bůh, zasáhnuv tvořivě do temnoty a hmoty, učinil svět; a také je to den, kdy náš Spasitel Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Neboť byl ukřižován před Saturnovým dnem (sobotou), a den po Saturnovi, to jest v Den Slunce, se ukázal apoštolům a učedníkům a učil je těm věcem, které vám zde předkládáme k uvážení.“
Někteří z této pasáže vyvozují, že křesťané Justinovy doby již opustili sobotu ve prospěch neděle, z jiných dokumentů však vyplývá, že přinejmenším Židé, kteří uvěřili v Krista, dál světili sobotu nařízenou Hospodinem, a vedle toho si následujícího dne připomínali Kristovu poslední večeři s učedníky a hlavně jeho vzkříšení z mrtvých. Tak např. Socrates Scholasticus ve své Církevní historii (dokončené mezi r. 440 a 450), knize V., kapitole 22. píše, že ještě v jeho době křesťané dodržovali sobotu: „Téměř všechny církve na světě oslavují svatá mystéria v sobotu každého týdne, avšak křesťané v Alexandrii a Římě, na základě nějaké staré tradice, s tím přestali.“ Je pochopitelné, že úměrně tomu, jak v církvi postupně začali převažovat věřící nežidovského původu, židovská sobota ustupovala do stínu nedělního svátku Vzkříšení. Tento trend byl zpečetěn ediktem císaře Konstantina Velikého ze 7. března 321:
„Ať během ctihodného Dne Slunce úřady a lidé žijící ve městech odpočívají a ať jsou všechny dílny a obchody zavřené. Avšak na venkově se mohou zemědělci dál zabývat svou obživou.“
O motivaci tohoto nařízení nic nevíme, ale křesťanská asi nebyla - není tu ani slovo o Kristu nebo o vzkříšení. Konstantin je stále ještě pontifex maximus, nejvyšší kněz solárního kultu zavedeného císařem Aureliánem (270-275); pokřtít se nechal teprve těsně před smrtí r. 337. Církvi však přišel uvedený císařský dekret vhod hlavně z toho důvodu, že křesťané byli dosud pokládáni za jakousi odštěpeneckou sice, stále však ještě židovskou sektu, takže přísná opatření proti věčně rebelujícím židům dopadala zhusta i na jejich hlavy. Teď tu byla vítaná příležitost od židů se odlišit a jasně distancovat. Církevního posvěcení se Dnu Slunce dostalo od papeže Silvestra I. přejmenováním na Den Páně (dies dominica) na počest Kristova vzkříšení. Židokřesťané už byli v té době v církvi naprostou menšinou, takže tradiční sobotu neměli šanci ubránit. Přitom však „sobotářů“ bylo stále ještě dost na to, aby císař Konstantin nařídil a papež Silvestr zdůvodnil jednotné uctívání neděle úředně, a koncil v Laodikeji r. 364 se dokonce usnesl že „uctívači soboty“ mají být z církve exkomunikováni. Přesto se tato novinka podle zmíněného již Sokrata Scholastika ještě ani v 5. století, vyjma Alexandrii a Řím, příliš nevžila. Tolik z hlediska historického.
Jak vypadá spor mezi nedělí a sobotou teologicky? Poněkud šířeji pojatý problém, totiž závaznost židovských zákonů pro pohanokřesťany obecně, řešil z popudu církve v Antiochii už první jeruzalémský koncil, popsaný v 15. kapitole Skutků. K jakému tam dospěl závěru?
„Toto jest rozhodnutí Ducha svatého i naše: Nikdo ať vás nezatěžuje jinými povinnostmi než těmi, které jsou naprosto nutné: Zdržujte se všeho, co bylo obětováno modlám, také krve, pak masa zvířat, která nebyla zbavena krve, a konečně smilstva. Jestliže se toho všeho vyvarujete, budete jednat správně.“ (Sk 15,28-29)
Není tu uvedena ani obřízka, která byla hlavním předmětem sporu, ani sobota a žádné další židovské zvláštnosti. Kristova krev nás vykoupila z otroctví zákona, tudíž i soboty. Ale totéž platí ovšem i o neděli: Kdybychom dnes chtěli světit neděli stejně jako židé sobotu, nesměli bychom např. nakupovat, vařit, cestovat, rozsvítit světlo, ba ani stisknout tlačítko výtahu či jakéhokoli elektrického spotřebiče, o výdělečné činnosti vůbec nemluvě. Nesměli bychom se dotknout peněz, jíst vejce snesené v neděli ani jablko spadlé se stromu toho dne, nesměli bychom otevřít deštník, poslouchat rozhlas, sledovat televizi, psát ani telefonovat (Mišna jenom základních zakázaných činností vypočítává 39, včetně odvozených je jich přes půldruhého tisíce). Jakkoli by jistě i nám prospělo ledaco z nich si odpustit, nelze to v Kristově církvi vyhlašovat jako zákon. A je docela dobře možné, že kdyby se apoštolský koncil sešel v naší době, zdůraznil by poněkud jiné povinnosti než tehdy v 1. století. Ducha svatého prostě nelze sešněrovat do nějakých provždy platných předpisů - za takové sklony apoštol Pavel galatské církvi důrazně vyčinil. Podle něj máme stát důsledně v Kristově svobodě a nenavlékat si znova otrocký chomout (Ga 5,1). A protože do takového chomoutu veškeré hádání o sobotu či neděli nezbytně směřuje, je spíše ke škodě než na prospěch věci.
