Správci Evangnetu
Autorem textu je Milena Bartlová.
(10.3.2010, rubrika: Oznámení)
O výstavě napsala shrnující článek spoluautorka výstavy kunsthistorička Milena Bartlová působící na Masarykově universitě v Brně. Vyšel v časopise Art&antiques dne 6.2. 2010. Text tohoto článku přinášíme s laskavým svolením autorky:
Tatrmánci neužiteční
Objev neznámé kresby Leonarda da Vinciho to sice není, ale výstava Umění české reformace ukazuje kapitolu z českých dějin umění, o níž se dosud nevědělo, že vůbec existuje.
Výstava je dobrým příkladem toho, že ani zaměření kulturní politiky Pražského hradu na " státotvorné hodnoty" nemusí přinášet jen konvenční a předvídatelné projekty. Nejen její umění, ale i sama česká reformace je tématem pro naprostou většinu Čechů neznámým. Na úvod si proto dovolme menší lekci školního dějepisu. Nikoli nudné opakování, ale nové informace a interpretace, k nimž dospělo historické studium posledních desetiletí.
Kdy, kdo a kde
Česká reformace je pojem zahrnující v 15. a 16. století aktivitu jednak domácích reformačních církví, tedy kališníků a Jednoty bratrské, jednak zdejšího společenství luteránů. Pojem " česká" se vztahuje k zemi jako politické jednotce, v 15. a 16. století tedy k Českému království. Do rámce tématu patří tudíž i luteránství, které se v Čechách od čtvrtiny 16. století rozšířilo velmi záhy a rychle díky tomu, že zdejší obyvatelstvo dobře rozumělo německy i v těch oblastech, kde němčina nepřevažovala jako mateřská řeč. A ovšem také díky tomu, že v zemi existovala již skoro celé století tradice české kališnické církve, která představovala v západní (katolické) Evropě první stabilizovanou a dlouhodobě fungující církevní organizaci emancipovanou od Říma.
Kališnická církev sebe samu nazývala " českou církví" a ustavila se po husitské revoluci ve 30. letech 15. století. Tehdy se na základě kompromisní dohody s vedením římskokatolické církve zformovala v Českém království jako v první evropské zemi praktická politika náboženské tolerance. Ta úspěšně fungovala bezmála dvě století. Likvidace pluralitního systému po bitvě na Bílé hoře roku 1620 připravila České království na prahu první velké modernizace o zásadní výhodu a nikoli náhodou se od téže doby datuje ústup českých zemí z centra politického i kulturního vlivu ve střední Evropě.
V obecném povědomí dnešního všeobecně vzdělaného Čecha figuruje husitství jako konfliktní téma, které je naštěstí v dějinách natolik vzdálené, že si o něm nemusíme myslet nic určitého. Staletí nejrůznějších politických a ideologických instrumentalizací a aktualizací husitství dokázaly zakrýt původní situaci bezmála dokonale a je celkem jedno, zda to byla rétorická oslava komunistů, či dnešní povrchní odmítání. Stále více je zřejmé, že nejzajímavějším přínosem Čechů evropským dějinám nebyly " staré dobré časy" za císaře Karla IV. ani válečnická léta Žižkových vojsk, ale právě trpělivě zjednávaný kompromis prakticky žité tolerance po dobu téměř dvou století.
Obrazoborci? Ano, ale...
I když se o české reformaci moc neví, co se týče umění, mají všichni celkem bez potíží jasno - husité byli přece ti hnusní barbaři, kteří ničili kulturní památky, kde se dalo, a snad kromě chorálů byli umělecky neplodní. Dodnes tak na celé čáře vítězí propaganda nepřátel husitů, kteří od samého počátku používali tento argument jako zvláště nápadný a pamětihodný příznak kacířství, kterým se husité sami vyloučili z konvencí a rámce evropské kultury.
Skutečná situace byla ale mnohem složitější. Teologové, kteří kolem roku 1400 intelektuálně připravovali husitskou revoltu (která se jim samozřejmě vymkla z rukou), považovali náboženské obrazy za nelegitmní představitele posvátných osob a hlavně Ježíše Krista, který měl být správně přítomen v chrámech " skutečněji" - totiž při slavnosti eucharistie (večeře Páně). Ano, radikální husité v počátečním nadšení a očekávání brzkého konce světa ničili vybavení kostelů drahocennými textiliemi, zlatnickým liturgickým náčiním i obrazy a sochami. Kromě teologicky zdůvodněného odporu tu hrál roli i odpor nevzdělaných davů proti na odiv stavěnému luxusu bohatých elit, které kostelní výzdobu vždy financovaly nejen jako zbožný dar, ale zároveň jako projev společenské a politické reprezentace.
Mnoho z toho, co se takto poničilo, bylo po ukončení období bojů prostě opraveno. Použité techniky i styl většinou dokážeme rozpoznat jen obtížně, byly příliš shodné s původním dílem. Mnoho se pochopitelně rozkradlo. Žižkova vojska ale také někdy cennosti rituálním spálením obětovala Bohu. Další objekty zanikly trvale proto, že v důsledku válek a revoluce ztratily vlastníka nebo ten neměl prostředky či zájem o nákladnou obnovu. Ne všechny ztráty lze klást za vinu husitům. Středověká umělecká díla čekalo ještě několik dalších období ohrožení: josefínské osvícenské reformy, modernizace kostelů v druhé polovině 19. století a posléze rostoucí zájem uměleckého trhu. Pro umění české reformace ovšem byla fatální doba rekatolizace v 17. století. Tehdy se záměrně a zcela pochopitelně zničilo vše, co příliš zřetelně připomínalo reformační minulost. Unikly jen ojedinělé objekty, které dnes tvoří jádro našeho povědomí o kališnickém a luteránském umění v Čechách a na Moravě.
Neučiníš sobě obrazu...
Už v době kolem bitvy u Lipan začali čeští husité - nyní nazývaní kališníky či utrakvisty (podle podávání eucharistie podobojí, chleba i kalicha s vínem) - tvořit i své vlastní umění. Silná tradice lucemburské gotiky vytvořila společenské struktury a hodnotová měřítka, jimž chtěly dostát i nové společenské elity, jejichž moc a majetek vzešly z revoluce. Kališnická církev chtěla vystupovat navenek jako církev česká, ale zároveň všeobecná (katolická), a tedy revidovala obrazoborecké gesto revolučních radikálů. Hlavně ale potřebovala prosadit své nové světce (Jana Husa a další mučedníky) a jejich příběhy na roveň těm tradičním. Neměla dosud k dispozici knihtisk, takže jako nejefektivnější masové komunikační médium zbývaly vedle kázání právě obrazy.
Jednota bratrská, přísná reformační církev domácího původu, svorně odmítaná jak katolíky, tak kališníky, vytvářela exkluzivní prostředí očištěné od veškerých kulturních součástí víry: osobní vztah věřícího k Bohu nemůže podle ní prostředkovat ani literární vzdělanost, ani žádný obraz, který by odporoval druhému přikázání desatera (" neučiníš sobě obrazu..."). Teprve koncem 16. století, kdy se k Jednotě přidaly některé rodiny nejvyšší šlechty, zaznamenáváme aspoň malované epitafy.
Luteránská církev rovněž až do Rudolfova Majestátu náboženských svobod z roku 1609 nesměla oficiálně existovat. Luteráni starší obrazy neničili (naopak - v zemích a místech, kde působili i v raném novověku, se dochovalo vůbec nejvíce středověkých památek). K obrazoborcům se u nás přidali nečetní kalvinisté na královském dvoře, kteří v roce 1619 provedli " reformaci neboli vyčištění" chrámu sv. Víta. Té padl za oběť například monumentální mariánský oltář od Lucase Cranacha staršího, který u tohoto blízkého přítele Martina Luthera objednal pravděpodobně císař Maxmilián I.
Jak se pozná reformační umění?
Dosavadní přehledy českého umění 15. a 16. století vyzdvihovaly kvality pozdní gotiky kolem roku 1500 a dvorské umění Rudolfa II. o století později. Ostatní tvorba byla považována buď za podřadnou, nebo dokonce neexistující. To je důsledek nejen zmíněných likvidačních epizod, ale také používání kvalitativních měřítek nastavených podle novověkého a moderního kánonu " krásného umění". Umění 15. a 16. století však stále ještě bylo ve velké míře - a mnohdy především - komunikačním prostředkem, nikoli primárně estetickým objektem. Slepou skvrnu při pohledu na 16. století navíc v moderní české intelektuální tradici představuje skutečnost, že luteránské umění se považovalo za německé, tedy cizí a nepatřičné do příběhu českých dějin.
Památek s jasně reformační ikonografií se dochovalo jen nepatrné množství. Nejvíce je iluminovaných rukopisů, které se zachránily v zahraničních knihovnách. Nejstarší deskový obraz je Upálení sv. Jana Husa na oltářním křídle z Roudník u Chabařovic z doby kolem roku 1486. Obraz se do dnešní doby dochoval jen díky tomu, že přemalovaná deska byla při výměně oltáře použita jako dveře. Malba byla objevena náhodou v roce 1964. Luteránskou ikonografii, zejména reformátorovy portréty, jednotlivě a nahodile odhalujeme v nástěnných malbách - v Jáchymově, Pardubicích či v Moravské Ostravě.
Nepochybně existovaly i luterské retábly, podobné těm, které známe z Německa, žádný se však u nás nedochoval. Zato máme v pražských sbírkách jeden z obrazů, v nichž protiklad života spoutaného zákonem a osvobozeného pouhou Boží milostí zformuloval velký malíř z bezprostředního Lutherova okruhu, již zmiňovaný Lucas Cranach starší. Typická je pro něj naprostá dominance textu nad vlastní vyjadřovací schopností obrazu. Výsledek pak působil záměrně neesteticky a nepřitažlivě: aby bylo na první pohled zřejmé, že reformační obraz se zásadně odlišuje od " krásných" náboženských obrazů katolíků.
Mnoho obrazů a soch na výstavě se ale ničím zvláštním od známého obrazu starého umění neodlišuje. Je to samozřejmé - ze starších památek mohly rekatolizaci přetrvat pouze ty, které byly schopny fungovat bez potíží i v římskokatolickém prostředí. Hlavním poznávacím měřítkem se tedy stává skutečnost, že obraz nebo socha byly určeny pro kostel, který sloužil kališníkům či luteránům. Například vynikající malba Bartholomea Sprangera z Národní galerie, dobře známá jako Epitaf zlatníka Müllera, se díky archivnímu studiu i ikonografii ukazuje jako posmrtná připomínka kalvinistického objednavatele.
Epitafy - memoriální obrazy s tématem spásy po smrti - tvoří početnou kategorii dochovaných památek 16. století a výraznou část výstavy. Pokrývají celou kvalitativní škálu a na jejím dolním konci se setkáváme s neodolatelným půvabem výtvarné naivity. Skutečnou výtvarnou hodnotou se naproti tomu vyznačují obrazy a sochy pořízené kolem roku 1500 pro Kutnou Horu. Dvě díla špičkové evropské kvality pocházejí z hlavního kališnického kostela, jímž byl Týnský chrám v Praze: ústřední reliéf Křtu Kristova od Monogramisty I. P. (kolem 1520) představuje nejčistší podobu zaalpské renesance. Provedení jemné řezby bez polychromie ji prezentovalo zároveň jako předmět čistě estetického obdivu.
Neznámé unikáty
Výstavu uzavírá zcela neznámá monumentální raně barokní socha archanděla Michaela potírajícího ďábla ze Svatovítské katedrály. Jde o symbolickou oslavu vítězství nad reformací, jež pro tvůrce sochy v polovině 17. století byla pouhou zavrženíhodnou herezí. Dnes vidíme v české reformaci spíše tu její tvář, která dávala prostor společnosti fungující na principech plurality a tolerance. Podobně teprve postmoderní pohled dokáže docenit nečekaný půvab iluminovaných kališnických graduálů a kancionálů, které jsou asi nejcennější součástí výstavy. Nejen proto, že jsou uloženy v knihovnách a nemohou být dlouhodobě vystavovány, ale také proto, že představují české kulturní unikáty. Obrovské knihy vážící třeba i 70 kg se používaly pro skupinový liturgický zpěv v češtině. Byly posledními, které se v 16. století v Evropě ještě ručně psaly a které zdejší malíři zdobili barvitými manýristickými ornamenty i zcela jedinečnými ilustracemi.
Pro reformační teology byly obrazy jen " tatrmánci neužiteční", zbytečné ozdoby a naivní loutky, které pouze vyhovují lidské touze po okázalém přepychu a odvádějí pozornost od skutečných náboženských hodnot. Psané slovo a text jsou spolehlivější a v neposlední řadě lépe kontrolovatelné. Reformace zahájila etapu evropských dějin, v níž text dominoval nad obrazem. Vizuální obrazy a výtvarné umění se ale vždy znovu prosadily - jako komunikační prostředky i jako skutečný umělecký čin. Výstava Umění české reformace nabízí prostřednictvím děl obou těchto kategorií průhled do fascinujícího a málo známého období našich dějin. To z ní dělá nenápadnou, ale o to důležitější kulturní událost.
Milena Bartlová (kunsthistorička působící na masarykově universitě v (Brně)
