Jestliže tolerujeme existenci stovek církví a sekt vně ČCE, je možné aby člen sboru ČCE si upravil svojí víru podle svého cítění? Kupříkladu vyznávat principy, které církev v minulosti nepřijala, ale které v době formování církve byly zcela běžné a teprve postupem času vlivem historických souvislostí byly z církve vytěsněny. Dnes jsme pokročili přece jenom dál než kde se nalézala církev před pětisty lety a některé principy mohou zazářit novou silou ve světle nových poznatků. Zajímal by mě názor dalších účastníků diskuze. Děkuji předem za názory.
Předně: tolerance čehokoliv VNĚ nijak nesouvisí s vztahem čehokoliv UVNITŘ ČCE. Proto je nutno jakoukoliv "věročnou inovaci" posuzovat samostatně - podel Písma a jistě i s přihlédnutím k církevní tradici. Vývoj je nesporný - kupříkaldu "ordály" tvořily přirozenou součást církevně právní praxe, ale protože církev naznala jejich bezbožnost, zavrhla je. Je možno otevřít diskusi, jestli lití kupříkladu souboj na kordy je přiměřený způsob rozhodnutí, kdo z kandidátů církevní služby má být farářem toho kterého sboru.
Tolerance uvnitř ČCE musí i nadále existovat. Musí být minimálně na dnešní úrovni. Protože jinak by nebylo možné do budoucna počítat s dalšími generacemi evangelíků (ať už vyrostlých v ČCE od mládí nebo konvertitů).
Tolerance uvnitř ČCE musí i nadále existovat. Musí být minimálně na dnešní
úrovni. Protože jinak by nebylo možné do budoucna počítat s dalšími
generacemi evangelíků (ať už vyrostlých v ČCE od mládí nebo konvertitů).
Mohl byste, prosím, váš názor trochu rozvést? Čeho konkrétně by se měla tolerance uvnitř ČCE např. týkat? Zajímavá je vaše poznámka, že do budoucna by nebylo možné počítat s dalšími generacemi evangelíků. Kam až je ČCE schopna jít ve své toleranci, ve věroučných otázkách? Může se klidně stát, že právě mladá generace křesťanů už nebude příliš ochotná přijímat tradiční dogmata, ale bude chtít např. svoji křesťanskou víru promýšlet a kombinovat v souvislosti s jinými věroučnými náhledy než křesťanskými.
"Promýšlet svoji křesťanskou víru a kombinovat ji v souvislosti s jinými věroučnými náhledy než křesťanskými" - nu - pod tím si lze představit cokoliv. Dejme tomu vegetariánství či abstinentství jsou věci neobhajitelné Písmem či většinovou křesťanskou tradici a přitom jistě mohou být dobří křesťané abstinenti či vegetariáni. Na stranu druhou je myslím zjevné, že kombinovat svoji víru kupříkladu se satanismem je na půdě křesťanské církve myslitelné jen s krajními obtížemi.
Nevím, kam až by bylo možné zajít v ČCE v toleranci - např. ve věroučných otázkách. Bude-li se ale chtít mladá generace (vyrostlá v evangelických sborech nebo hledající zvenku) nazývat "křesťanskou", tak bude asi muset i nadále přemýšlet o základních křesťanských pravdách víry (či dogmatech) - "…Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem …byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění." (1. Korintským 15,1 -4 a Římanům 4, 24-25)
Jen bychom měli chápat, že to třeba nebudou chtít dělat tak, jako generace předchozí…
Předně: tolerance čehokoliv VNĚ nijak nesouvisí s vztahem čehokoliv UVNITŘ
ČCE. Proto je nutno jakoukoliv "věročnou inovaci" posuzovat
samostatně - podel Písma a jistě i s přihlédnutím k církevní tradici. Vývoj
je nesporný - kupříkaldu "ordály" tvořily přirozenou součást
církevně právní praxe, ale protože církev naznala jejich bezbožnost, zavrhla
je. Je možno otevřít diskusi, jestli lití kupříkladu souboj na kordy je
přiměřený způsob rozhodnutí, kdo z kandidátů církevní služby má být farářem
toho kterého sboru.
Domnívám se, že váš příklad ordálů není úplně přesný, neboť tlak na opuštění ordálů přicházel i od světské moci. Je známo, že silně se proti ordálům stavěl např. Karel IV., takže si myslím, že tato kontroverzní záležitost nebyla jenom věcí církve. Zajímala by spíše míra sebereflexe církve, jak se dnes dívá na fakt, že víra postavená na dogmatech, je v mnoha případech kontraproduktivní, neboť současný člověk hledá svoji víru svobodně a není ochoten ani povinen, jako tomu bylo v minulosti, svůj duchovní život spojovat s jakoukoli náboženskou organizací.
Zákaz ordálů u nás vyšel od Arnošta z Pardubic a Karlem IV. byl Arnošt v této snaze podpořen. To jen na okraj - sama podstat věci zůstává. Musíte být konkrétní, o co Vám jde. Píšete: "Víra postavená na dogmatech, je v mnoha případech kontraproduktivní…" - nu může být. Víra, která se chce od jakýchkoliv dogmat oprostit, je kontraproduktivní snad ve všech případech. Snahy o "nedogmatickou" církev tu byly ve 20. letech u Československé církve s výsledkem nehodným následování. Je zjevné, že mnozí lidé hledají svoji víru bez ohledu na náboženské organizace, ale nelze očekávat, že stávající náboženské organizace na to budou reagovat tím, že se rozpustí. Byla by to krátkozraká hloupost mimo jiné i proto, že postmoderna oslovuje stále menší množství lidí a naopak roste počet těch, kteří hledají pevné základy.
Ekumenismus nezačíná tam, kde se pravda stírá, ale naopak tam, kde je člověk "čitelný" - a to se v křesťanské tradici projevuje především na poli dogmatiky. Jistě, že předjímám jeho odpověď, ale prozatím se mi z předchozích příspěvků jeví očekávání Tomáše Lachtana blízké unitářským principům (http://cs.wikipedia.org/wiki/Unit%C3%A1%C5%99stv%C3%AD).
S tím unitářstvím máš, Jardo, myslím pravdu. Díky za navedení. - Možná nás má diskuse s takovými lidmi něčemu naučit. Myslím, že především se máme učit metodice takové dikuse. Pro rozhovor s unitáři např. platí, že je zbytečné se snažit o přesné argumenty a soustředěnost rozhovoru. Oni na to totiž jdou z druhé strany: oni si myslí, že rozumí všemu, všem kulturám a všem učením. To ovšem za tu cenu, že se na všechno dívají přes hrubý rastr, všechno jim eklekticky splývá dohromady, a jejich pravdy zůstávají na úrovni učebnicových pouček.
