Gerard J.M. van den Aardweg, Ph.D.
TERAPIE HOMOSEXUALITY
Rádce pro postižené a poradce
Original English edition:
The Battle for Normality: A Guide for (Self-)Therapy of Homosexuality
C
1997 Ignatius Press, San Francisco
Všechna práva vyhrazena.
Original German edition:
Selbsttherapie von Homosexualität. Leitfaden für Betroffene und Berater
C
1996 Hänssler-Verlag, Neuhausen-Stuttgart
Preklad z nemeckého originálu povolen nakladatelstvím Ignatius Press.
preklad C
Krista Blažková, 2002
první vydání C
Hnutí Pro život CR, 2003
ISBN 80-239-1403-0
OBSAH
PREDMLUVA K CESKÉMU VYDÁNÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5
ÚVOD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
PRVNÍ CÁST: NÁZORY
Nekteré zvláštnosti homosexuality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
Ne normální . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19
Sebeoznacení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21
Homosexualita v genech? V mozku? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22
Psychologické faktory v detství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26
Mužský/ženský komplex ménecennosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32
Sebedramatizování a proc je komplex ménecennosti „komplexem“ 36
„Hledání lásky a príchylnosti“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39
Homosexuální „láska“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41
Sexuální závislost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44
Homosexuální vztahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46
Zustat teenagerem: infantilismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49
Nezmenitelne urcen behem prvních let života? . . . . . . . . . . . . . . . . . 54
Neurotický z duvodu diskriminace? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55
Homosexuálové, kterí nejsou neurotictí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58
Normální v jiných kulturách? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59
Homosexualita a svedomí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62
Náboženská víra a homosexualita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65
DRUHÁ CÁST: PRAKTICKÁ PRAVIDLA PRO TERAPII
Strízlivé poznámky o „psychoterapii“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69
Potreba psychoterapeuta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70
Propracování detství a puberty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72
Poznání sebe sama v soucasnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76
Morální sebepoznání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81
Zacít bojovat: nadeje, sebekázen, uprímnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83
Bojovat s neurotickou sebelítostí – humor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85
Pokora a trpelivost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89
Boj s homosexuálními pocity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91
Boj s infantilním já . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96
Obnovení pohlavní role . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99
Zmena pohledu na druhé a vztahu k nim . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102
Zmena vztahu k druhému pohlaví – manželství . . . . . . . . . . . . . . . 106
LITERATURA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109
5
PREDMLUVA K CESKÉMU VYDÁNÍ
Jako psycholožka Sexuologického ústavu Fakulty všeobecného lékarství
Univerzity Karlovy jsem pres ctvrt století pracovala s pacienty a pacientkami
s porušenou sociopsychosexuální identifikací na poli výzkumu
i psychoterapeuticky. V souvislosti s touto prací se mi dostávala do rukou
literatura tohoto zamerení.
Mám-li nyní ríci slovo úvodem ke knižnímu titulu „Terapie homosexuality“,
nechci s autorem ani diskutovat ani polemizovat. Obojí by se
sice nabízelo – ze sexuologického i z psychologického hlediska, ale ctenárum
by to moc k užitku nebylo. Mohlo by to vést k odložení této
knížky a to by bylo ke škode. Autorem je sice urcena k sebelécbe osob
homosexuálních, což je velice záslužné, ale její dosah je daleko širší.
Publikace muže být nápomocná všem, kterí trpí jakýmikoliv nedostatky
ci odchylnostmi v sociopsychosexuální sfére a touží si v sobe udelat
porádek. Otevírá výhled do nadeje a podává pomocnou ruku zejména
tem, kterí jsou rozhodnuti na sobe pracovat. Kupodivu jich není tak málo,
jak se zdá pri povrchním pohledu. Podobných výhledu neposkytuje
mnoho publikací tohoto typu.
V dobe, ve které prímo lavinovite pribývá težkých manželských nesouladu
a následných rozvodu, v dobe, kdy stále více detí vyrustá v neúplných
ci rozvrácených a poruznu strukturovaných rodinách, narustá
množství jedincu neerotizovaných i lidí více nebo méne neplnohodnotne
diferencovaných v jejich sociopsychosexuálním vývoji (nemusí jít ješte
zdaleka o homosexualitu). Zvyšuje se i procento tech, jejichž zrání do
mužské ci ženské role je bud opoždeno, nebo v ruzných etapách tohoto
vývoje zapouzdreno a znatelne nepokracuje (psychosexuální infantilismy),
i vážne otreseno jinými traumatizujícími okolnostmi v ruzných
stádiích formování osobnosti.
Pod temito vlivy proniká do života mladých lidí úzkost, strach až
panický, a ubírá jim radost ze života i síly ke zdárnému prekonávání
životních krizí a rustu k plnohodnotné dospelosti.
Chaotická spolecenská atmosféra plná pochybných morálních zásad,
„pružných“ a nesrozumitelných zákonu, násilí všeho druhu a opetovné
setkávání mládeže s bezpáterností a lží na všech spolecenských úrovních,
vede u nezakotvené mladé enervace až k zálibe v „kulture smrti“ a celkové
podprahové beznadeji.
Zpochybnení až degradace instituce manželství, která se prosazuje
na široké fronte médií, neprispívá k touze mladého cloveka po uzavrení
6
manželství na celý život a po založení velké rodiny s více detmi. Naše
spolecnost sice již má vedomí, že snižování porodnosti povede v blízké
budoucnosti k težkým sociálním problémum, ale pro vývoj pozitivnejším
smerem se mnoho zatím nedeje.
Neríkám, že tato publikace je na tyto potíže všelékem. Jiste ne. Zraneným
neklidným duším však muže pomoci zbavit se niterného chaosu
a naprít jejich úsilí k osobnostnímu rustu. Ukáže jim cestu jak se zhostit
neuvedomelého pocitu ukrivdenosti, sebelítosti i treba nejasného a nepriznaného
pocitu ménecennosti. Napomuže k jejich ozdravení.
Do jakých rukou tedy knížka patrí?
Muže být neocenitelnou oporou hledajícím, kterým nestací lákave
pohodlné, ale nebezpecne zjednodušené rešení, které se nabízí na prvoplánové
rovine. Dává jim nejenom poucení, ale i konkrétní pokyny kudy
a jak se ubírat k psychické vyrovnanosti.
Muže být poucením i tem, kterí jsou v pozicích nejvyšších a na nichž
v soucasnosti leží zodpovednost za další vývoj spolecnosti.
Konecne muže být cennou pomuckou všem, kterí se mohou jakkoliv
podílet na výchove a vedení mladé generace.
Preji tomuto dílku, aby je našli všichni potrební a také ti, kterí jsou
na jakékoliv životní križovatce.
PhDr. Iva Šípová
7
ÚVOD
Tato kniha má nastínit smernice pro homosexuální terapii, která je v podstate
sebeterapií. Je zamerena na homosexuálne cítící osoby, které by
chtely na sobe pracovat, ale nemohou najít vhodného terapeuta, který
by jim konstruktivne pomohl. To delají jen nekterí. Je to zpusobeno hlavne
tím, že se téma homosexuality na universitách opomíjí nebo dokonce
ignoruje. A i když se toto téma zmíní, vychází se z toho, že homosexualita
je zcela normální. Proto má až príliš mnoho mediku, sociologu,
psychoterapeutu a také teologu nedostacující znalosti o homosexualite.
To, že sebelécba u každého lécení homosexuality prevládá, zpravidla
neznamená, že to clovek muže „zvládnout sám“. Kdo chce premoci
emocionální problémy, potrebuje realistického, plne chápajícího pruvodce,
aby mohl ulevit svému srdci. Pruvodce mu pomuže odhalit duležité
aspekty jeho citového života a popudy a doprovází ho v jeho zápase
o sebe sama. Tento duševne-duchovní pruvodce nemusí být povoláním
terapeut. Musí mít zdravé názory na sexualitu a morálku; když tomu tak
není, muže spíše uškodit než pomoci. V uvedených prípadech by to mohl
být doktor nebo duchovní pastýr, který je vyrovnanou osobností a má
schopnost zhodnotit cloveka realisticky. Když nikoho takového nenajde,
je vhodné požádat nejakého rozumného, psychicky zdravého prítele nebo
príbuzného, aby se tohoto doprovázení ujal.
Proto se tato kniha obrací i na zainteresované terapeuty a ostatní,
kterí jsou schopni homosexuálne orientovaného cloveka podporit; nebot
i oni potrebují fundamentální znalosti.
Uvádím zde podle mého názoru duležité body, které se vztahující
k pochopení a terapii homosexuality. Pritom se opírám o více než tricetileté
studium a terapeutické zkušenosti s témer tremi stovkami pacientu,
se kterými jsem se delší dobu intenzivne setkával. Výsledky bádání
týkající se psychologických testu a homosexuality, rodicovských a jiných
vztahu uvnitr rodiny, sociálního prizpusobení se u mladistvých atd.
jsou zverejneny v mé knize Das Drama des gewöhnlichen Homosexuellen
(Drama obycejného homosexuála).
Dobrá vule
Bez dobré vule není žádná zmena možná. Dobrou vulí je možné dosáhnout
ve vetšine prípadu zlepšení, u menšiny dokonce vylécení, tzn. hluboké
vnitrní zmeny všeobecné neurotické emocionality spolu s promenou
sexuálních zájmu. Ale kdo má tuto „dobrou vuli“? Vetšina postižených,
vcetne tech, kterí svou orientaci militantne priznávají, mají jakousi touhu
8
být normální, i když je tato touha potlacena. Ale jen menšina je ochotna
se opravdu s velkou trpelivostí zmenit – nejen impulsivne (takový impuls
se muže vrátit, stejne rychle ale zase zmizí). Dokonce i mezi temi,
kterí mají ten nejlepší úmysl svou homosexualitu premoci, se setkáváme
s urcitými rozpaky, se skrytou obhajobou lákavých homosexuálních
žádostí. I dobrá vule je tedy vetšinou jen slabá a pochopitelne podléhá
všem druhum spolecenského tlaku, aby clovek svou homosexualitu „akceptoval“.
Stále platí tyto predpoklady: pohled na homosexualitu jako
na neco neprirozeného; vule ucinit ze stávajícího manželství to nejlepší;
zdravé morální, nebo také náboženské presvedcení. Motivací není ani
tvrdošíjné sebezavržení, sebenenávist, ani to, že se clovek úzkostne poddá
morálním pravidlum narízeným spolecností nebo vírou. Je to klidné,
silné vedomí, že homosexualita je neslucitelná s psychickou zralostí nebo
morální cistotou, nejlepším hnutím svedomí a odpovedností pred Bohem.
Výsledky
Vetšina tech, kterí uvažují o lécbe, a také ostatní zainteresovaní jsou
samozrejme zvedaví na „procento vylécení“. Jednoduché statistiky však
zprostredkovávají jen cástecné informace, které jsou pro vyvážený úsudek
nutné. Podle mých zkušeností se „radikálne“ zmenilo asi 15-20 %
všech, kterí s lécbou zacali a kterí i mnoho let po lécbe nemeli homosexuální
cítení (30 % lécbu po nekolika mesících prerušilo). Byli to normální
heterosexuálové. Tyto osoby se i ve všeobecné emocionalite a zralosti
znacne zlepšily. To je podstatné, jelikož homosexualita není izolovanou
záležitostí, ale vyjádrením specificky neurotické osobnosti. Zažil jsem
napr. nekolik prípadu zázracne rychlé a celkové premeny z homosexuality
na heterosexualitu, u nichž však prevládala dosud drímající paranoidní
reakce (reakce patologické neduvery). Jednalo se o „symptomatickou
zmenu“ a díky tomu si uvedomujeme klinickou skutecnost, že homosexualita
je mnohem více než funkcní porucha v sexuální oblasti.
Vetšina tech, kterí se pokoušejí pravidelne používat metody, o kterých
se zde mluví, se mení prumerne ve trech až peti letech. Jejich homosexuální
touhy a predstavy se velmi zmenšily, resp. již témer neexistují,
heterosexuální zájmy se probudily nebo znacne zesílily a jejich celková
osobnost je méne neurotická. Nekterí z nich, ne všichni, se mohou príležitostne
znovu k homosexualite vrátit, napr. pri stresu. To ale pro ne
znamená zacít celý zápas znovu.
Tento obrázek je mnohem optimistictejší než obrázek emancipovaných
homosexuálu, kterí pevne lpí na dogmatu o nezmenitelnosti. Na
9
druhé strane není úspech tak jednoduchý, jak doposud tvrdili nadšenci
tzv. „Ex-Gay“ hnutí. Zaprvé potrebuje proces premeny pres mnohé jednotlivé
pokroky casto nejméne tri až pet let. Je potreba vytrvalé vule,
která je pripravena spokojit se s malými pokroky, s malými premáháními
se v každodenním živote namísto ocekávání bleskového dramatického
vylécení. Dnešní možnosti zmeny nepredstavují zklamání, když si uvedomíme,
že osoba, která se (sama) lécí, se skutecne zabývá premenou
nebo prevýchovou osobnosti, která vyrostla zvrácene. Také je nesprávné
se domnívat, že i když výsledkem není spolehlivé vymizení všech homosexuálních
pohnutek, námaha terapeutické práce se nevyplatí. Práve
naopak! Homosexuálne orientovaný clovek tím muže jen získat: jeho sexuální
nutkavé predstavy zmizí témer ve všech prípadech a jeho pohled
na život se stane radostnejší a zdravejší. Mezi úplným uzdravením a nepatrným
nebo jen docasným pokrokem – což je výsledek asi u 20 % tech,
kterí v lécení zustávají – existuje mnoho stupnu uspokojivého zlepšení.
Ale dokonce i vetšina tech, u nichž jsou pokroky nejmenší, své homosexuální
kontakty každopádne znacne omezuje. To je velmi prínosné, a to
jak morálne, tak zdravotne.
Strucne receno, je to jako s ostatními neurózami: s fóbiemi, nutkavými
neurózami, depresemi a jinými sexuálními úchylkami. Nejrozumnejší
je snažit se neco proti tomu delat, i když to stojí námahu a znamená to,
že se clovek vzdá zážitku vyvolávaných jeho choutkami a predstavami.
Výsledky „Ex-Gay“ hnutí a jiných terapií
Vzrustající Ex-Gay hnutí, které je složeno z mnoha volne organizovaných
skupin a organizací pro postižené, kterí se chtejí zmenit, muže již poukázat
na pribývající pocet zcela zmenených, dokonce vylécených osob.
Používají psychologické a krestanské koncepty a metody, ve své praxi
však zduraznují také vnitrní zápas. Krestan má asi výhodu pri lécení
homosexuality, protože jeho víra v Boží slovo – ne prevrácené! – je mu
v živote oporou a posiluje jeho vuli, aby se zbavil toho, co vnímá zretelne
jako svou stinnou stránku. Pres nekteré nevyrovnanosti, jako je obcasný
príliš nadšený, unáhlený sklon k „dokazování“, se musíme neco od tohoto
hnutí naucit (podobnou lekci nám ostatne udeluje i soukromá ordinace):
lécení homosexuality je psychologicko-duševní (-morální) záležitost, dokonce
více než terapie nekterých jiných neuróz. Klade nároky na svedomí
cloveka a jeho duševní úsilí, které ho ucí, že homosexuální zpusob života
je neslucitelný s opravdovým pokojem svedomí a se skutecnou vírou.
Proto se mnozí homosexuálové pokoušejí smírit to neslucitelné, pricemž
10
si mylne predstavují, že mohou být zároven zbožní a homosexuálne aktivní.
Vyumelkovanost a sebeklam je zde ale ocividný; nakonec žijí jen
jako homosexuálové a na svou krestanskou víru zapomínají nebo si vytvárejí
jakousi vlastní verzi krestanství, která je homosexualite príznive
naklonena, aby tak uklidnili své svedomí.
V terapii homosexuality nabízí kombinace psychologických náhledu
a duchovne-morálních složek pravdepodobne ty nejplodnejší perspektivy.
Rád bych se vyhnul domnence, že v mém pojetí nemají jiné náhledy
a metody hodnotu. Shodných bodu v ruzných moderních psychologických
teoriích a terapiích je více než jejich rozdílu. Jmenovite je prakticky
všemi sdílen základní názor, že homosexualita je problém „pohlavní
identifikace“. Stejne tak se terapeutické metody v praxi liší od sebe méne,
než by se pri zbežném pohledu do prírucek zdálo. Metody se urcite
z velké cásti prekrývají. Já zde prezentuji tu, podle mého názoru nejlepší,
kombinaci ruzných pohledu a pojmu, které mohou vést k nejúcinnejší
forme (sebe)lécby. Koneckoncu totiž závisí velkou merou na vlastním
pohledu, jak dalece se postižený muže zmenit.
Ješte neco, na co zbývá odpovedet
Lécení homosexuality: právo – „krestanská“ psychologická metoda – proc
je nutné tolik informací o homosexualite pri sebelécbe.
„Terapie“ není u homosexuálne orientovaných osob v soucasné dobe
práve populární. Nebo se „terapií“ nazývá snaha prizpusobit postiženého
homosexuálnímu životnímu stylu a smírit jej s ním. Skutecná terapie,
kterou lze prirovnat k terapii jiných neuróz a psychických závislostí –
napr. fobie, anorexie (nervosa), alkohol a podobné, je úsilím alespon
o zmenu, o ovládnutí homosexuálních pocitu. Takovou terapii napadají
v médiích bud jako nelidskou (neprirozenou, potlacující, diskriminující,
fašistickou!), nebo jako neuskutecnitelnou. Kdo se odváží v takové
atmosfére mluvit o tom bez predsudku?
My bychom to však presto meli udelat, milý ctenári, vy a já. Vycházím
z toho, že jste kritický clovek, který mé vývody neakceptuje beze
všeho, ale který na druhé strane také pojetí „homosexualita je prirozená“
neprijímá tak jednoduše.
Pojetí, že homosexualita je neuróza, kterou clovek nemusí prijmout
jako osud, ale muže ji s úspechem lécit nebo premáhat, nikoho nedonucuje
násilím. Muže být kriticky zkoumáno; nadávání, ironie, dramatické
výkriky však nepredstavují žádné vecné zkoumání. A lécení nebo sebelécba
– což z velké cásti prece vždy lécení je – nikdy pod nátlakem k nicemu
11
nevede. Postižený sám muže totiž zcela prakticky zacít na sobe pracovat
poté, co svým kritickým rozumem vypozoroval nekteré souvislosti
u sebe sama a u svého vývoje a porozumel jim. Mnozí mají z tohoto
pohledu na sebe sama strach, protože pak stojí pred otázkou, zda proti
své homosexualite musí bojovat.
Homosexuálne orientovaní lidé jsou nekdy skutecne bezduvodne diskriminováni.
Skutecnost ale není tak cernobílá, jak se mnozí domnívají.
Existuje však ješte jeden zcela jiný druh diskriminace. Je to diskriminace
tech homosexuálne orientovaných osob, kterí si kladou otázky o svém
stavu a rádi by sami sebe lépe poznali, a tech, kterí svou orientaci ani
nechtejí nebo nemohou akceptovat. Ti druzí jsou, podle mých zkušeností,
predevším krestané ruzných vyznání – reformovaní, katolíci, evangelíci,
baptisté, ortodoxní, anglikáni, presbyteriáni a verící židé: ze všech techto
a jiných seskupení jsem znal postižené, kterí pricházeli na lécení. Ale
nejméne 30 % tech, kterí terapii chteli, nebyli krestané. Byli to bud lidé,
kterí zcela jednoduše pocitovali, že se „neco s nimi deje“, nebo zklamaní,
kterí se ze svého homosexuálního života chteli vymanit, protože jim nic
neprinesl. Kdyby mela terapie být tabu a nesmely by se klást kritické
a zkoumavé otázky o homosexualite, když se tedy homosexualita stala
prevrácene tabuizovaným tématem a homosexuálne orientovaní jsou
verejným a psychickým tlakem všech rádcu a instancí do homosexuálního
života prímo hnáni, dostávají se mnozí postižení z bláta do louže.
Mnoho se jich z takové situace samozrejme na jedné strane teší, nebot
každý clovek je rád, když se jeho touhám venuje pozornost a on je v nich
posílen, na druhé strane však se z toho mnozí ani tak moc neteší, nehlede
na ty, kterí vedome hledají informace a terapeutické možnosti. Mám
zkušenost, a stejnou zkušenost mají i mnozí jiní terapeuti, že i cetní
aktivne homosexuálne žijící lidé se o informace a psychologické názory
velice zajímají. Malá pozornost se venuje tomu, že liberálne smýšlející
chtejí stredovekým zpusobem nejen zakázat vedomosti a zkoumání, ale
zároven diskriminovat mnohé postižené vcetne jejich rodin a prátel.
Toto je tedy, milý ctenári, obhajoba svobody. Nikdo by nemel být
pod nátlakem, ale všichni by meli mít svobodu k získání informací, aby
na sobe mohli prípadne pracovat. Pro ty, kterí hledají pomoc, pro jejich
prátele, rádce, pomocníky i rodinné príslušníky jsem proto napsal tyto
informace, poznatky a rady.
12
Metoda, kterou zde nabízím, by se mohla oznacit jako „krestansko“ –
psychologická. Znamená to snad, že je jen pro krestany? V žádném prípade.
Že používá specificky krestanské pojmy nebo že vychází ze skutecností
týkajících se víry? Také ne. Je to v podstate zcela psychologická
metoda, která spocívá na poznatcích, které jsou tak ríkajíc všeobecne
lidské. Lécení nebo sebelécba krestanskou víru u postiženého ani nepredpokládá.
A prece je tato metoda zcela jiste krestanská.
Zaprvé proto, že pohlíží na cloveka jako na krestana. To není možné
tvrdit o mnohých moderních uceních o osobnosti a terapeutických
postupech. Na sexualitu se zde pohlíží jako na neco úcelného, není to
jen egocentrická rozkoš. A muži a ženy nejsou jen telesne odlišní, jsou
i psychicky odlišne stvoreni, protože jsou stvoreni jeden pro druhého.
Z toho plyne: sexualita, která nemuže dospet k cíli pohlavního spojení,
je nutne neplnohodnotná. Je to funkcní porucha. To má vliv na mužství
a ženství, na pocit mužnosti a ženskosti jako základního prvku prožívání
sebe sama. U homosexuálne orientovaného cloveka tento prvek chybí;
v prožívání své identity se muže jen nedostatecne identifikovat s mužností
ci ženskostí, podle své skutecné prirozenosti je však také psychicky
muž nebo žena. V dusledku pro posuzování homosexuálního partnerství
platí, že jen spojení muž – žena muže být manželstvím, homosexuální
partnerství jsou nevyzrálými formami lidských vztahu. Krestanský obraz
o cloveku a psychologická pozorování se zde shodují.
Neurotický citový život, ze kterého vycházejí homosexuální tužby
a nutkavé lpení na prílišném egocentrizmu, musí být odstranen. Tzn. že
osoba má „vyrust ze sebe sama“, nebot psychologické zrání má mnoho
co do cinení s „trénováním“ ruzných „ctností“: odvahy, síly, uprímnosti,
vnitrního zamerení na druhé, pravé lásky (o nepravých formách lásky
by se dalo ješte mnohé citovat), mravní cistoty nebo cisté lásky a pravé
pokory. Tato sebevýchova probíhá v souladu s krestanskými ctnostmi.
Obraz o cloveku, který je základem mé psychoterapeutické metody,
obsahuje krome toho pojmy jako „svedomí“, „vule“ a „boj se sebou
samým“. Myšlenka, že clovek má proti urcitým sklonum a vnitrním postojum
bojovat sám a trpelive se o to snažit, je predkrestanská. Nekdy se
zdá, že se toto konstruktivní stanovisko zamerené na zlepšení a obnovu
již nehodí modernímu duchu doby, který se vyznacuje pohodlností, lenivým
ustupováním a poddáváním se každému impulsu. Vetšinou pak ješte
zustávají krestané, kterí se napr. pokoušejí udržet a znovu spojit rozbitá
manželství a ne ukvapene prohlašovat, že rozvod je nevyhnutelný. Terapeutický
fatalismus je jako každý fatalismus nekrestanský. Budovat,
13
zkoumat, vydržet, namáhat se – to jsou znaky krestanského, zásadne
optimistického životního postoje, který verí ve zlepšení a pokrok, i když
je to obtížné.
Neverící používá tuto metodu tak jako krestan. Krestan analyzuje
sebe sama více nebo méne vedome takríkajíc v Boží prítomnosti a jeho
psychologická cvicení jsou zároven duchovní, tzn. jeho boj je také
duševne-morální, zamerený na dobro a život, který se líbí Bohu. Proto
chce o své ceste premýšlet s Bohem v modlitbe a modlí se o pochopení
a sílu. Jeho motivace k (sebe)lécbe, která v celém procesu hraje rozhodující
roli, je jeho vírou silne podporována.
Buh dává sílu a útechu a modlitba za vetší duveru v Boha usnadnuje
ciste psychologická cvicení, a ta se pak stávají úcinnejšími.
Neverící je omezen na ciste psychologickou metodu. Stanovit hranice
v lécení mezi krestany a neverícími však nejde tak zcela jasne. Mnozí
neverící pacienti nejsou v žádném prípade presvedcenými ateisty a v rozhovoru
s nimi se zpravidla dríve nebo pozdeji vynorí otázka po „smyslu
života“. Mnozí se staví kladne ke hledání dobra; a proces sebeprijetí
a boje proti nežádoucím, ke svému vlastnímu já zamereným sklonum odstranuje
urcitý odpor k souhlasu s hlubším osobním smyslem života. Ten,
kdo svuj príliš egocentrický postoj pozná a cvicí se v bežných morálních
ctnostech, bude automaticky otevrenejší pro nejhlubší smyslové naplnení
své existence, pro její duchovní rozmer, pro existenci Boha. Životní
postoj cloveka, který podléhá sebelítosti, ale bojuje proti tomu – což je
duležitou cástí této metody, bude totiž pozitivnejší a tím otevrenejší pro
pozitivní a nadejeplnou krestanskou víru. Krestanský terapeut nebo pruvodce
rekne ve vhodných okamžicích, v nichž je postižený otevren pro
základní otázku svého života, neco o svých osobních krestanských názorech:
že verí v osobního Boha – Stvoritele, který je jako Otec; že existuje
život po smrti a clovek muže být vecne štastný. Muže také pacientovi
navrhnout, aby si precetl Nový zákon, aby se tak setkal s Kristem.
Je treba být pritom trpelivý, ale mohu ríci, že se u mnohých postoj
ke krestanské víre zmenil a mnozí zacali v Boha nebo dokonce v Ježíše
Krista verit a modlit se. Nebot vedomý ateismus je vetšinou následkem
životních zklamání v mladistvém veku nebo následkem tvrdošíjného setrvávání
na rebelantském životním postoji jako reakci na autoritativní
konflikty a negativní vztahy k otci nebo matce. Videl jsem také pomerne
casto, že lidé behem nebo po (sebe)lécbe touto metodou „proti sebelítosti“
znovu našli víru svého mládí a náboženské svazky. U krestanu
14
zjištujeme, že jejich vztah k Bohu je vyzrálejší. Nekdy se však homosexuálne
orientovaný clovek rozhodne pro lécení, až se stane krestanem.
Ale i u tech, kterí Boha již predem odmítají, žije nekde víra, skrytá
touha po Bohu a po vnitrní cistote a pravde. Pro terapeuta nebo rádce je
nutné, aby tuto touhu, když se u postiženého navenek projeví, rozpoznal.
Proc všechny tyto teoretické informace o homosexualite? – ptá se
možná postižený, pomocník nebo zainteresovaný. Odpoved zní, že témer
každého postiženého, který sám sebe analyzuje a na sobe pracuje, napadají
otázky, které jeho rozhodnutí podkopávají. V jednom televizním
programu predstavili homosexuální pár, který hovoril o svém štastném
dlouhotrvajícím svazku. Novinové clánky prinesly názory expertu, kterí
kategoricky prohlašovali, že se homosexualita dedí, nebo psaly o homosexuálním
genu atd. Nebo postižený mluvil se známým, který je také
homosexuál, a ten jej svými poznámkami uvedl do pochybností, nebo
s nekým, kdo mu rekl, že on se již také pokoušel toho zbavit, ale nepodarilo
se mu to. Pak je nutné, aby se pochybující mohl oprít o informace,
které jeho pochybnosti odstraní. Všeobecne teoretické znalosti a informace
jsou proto vždy cástí terapie. Navíc se vždy ukáže, že postižený
si chce znovu prostudovat urcité pohledy na strukturu a pusobení jeho
neurózy nebo citových problému, protože ty rychle mizí, a na druhé
strane se jeho pochopení nove získanými znalostmi prohloubí. První cást
této knihy, která obsahuje všeobecné informace a krátké polemiky s ruznými
aspekty homosexuální neurózy, predává údaje a argumenty, které
jinak predkládám v rozhovorech. Postižený, který se chce touto knihou
rídit, nemusí bezpodmínecne císt nejprve všechny kapitoly první cásti,
než zacne s metodou v druhé cásti.
PRVNÍ CÁST
NÁZORY
17
Nekteré zvláštnosti homosexuality
Zde bychom chteli probrat nekteré rozhodující body, týkající se homosexuality.
1. Ústrední je zde pojem sebelítost, kterou si homosexuální clovek neuvedomuje.
Tento postoj není svévolný, ale autonomní. Zpusobuje
„masochistické“ chování. Homosexuální tužba je uhnízdena v této
neuvedomelé sebelítosti, práve tak i v pocitech pohlavní ménecennosti.
Toto pojetí vytvárí harmonii mezi pojmy a uvedomením si
chování tak, jak to vnímají Alfred Adler (1930; „komplex ménecennosti“
a touha po kompenzaci, které mají za cíl vyrovnat se s pocitem
ménecennosti), rakousko-americký psychoanalytik Edmund Bergler
(1957; homosexualita jako „psychický masochismus“) a holandský
psychiatr Johan Arndt (1961; pojetí vynucené sebelítosti).
2. Svým komplexem pohlavní ménecennosti zustává clovek homosexuálne
orientovaný cástecne „dítetem“, „teenagerem“: ríká se tomu
psychický infantilismus. Tento Freuduv pojem pro homosexualitu
byl zduraznován zejména Wilhelmem Stekelem ve dvacátých letech
(1922) a shoduje se s moderním pojmem „vnitrního dítete z minulosti“
(Americký detský psychiatr W. H. Missildine, 1963; T. A. Harris,
1973; a další).
3. Více ci méne specifické rodicovské postoje a vztahy rodice – díte mohou
rozvíjení komplexu homosexuální pohlavní ménecennosti napomáhat.
Presto jako predurcující faktor prevažuje nedostatecná vnitrní
prizpusobivost k vrstevníkum stejného pohlaví. Tradicní psychoanalýza
redukovala, jak známo, všechny emocionální odchylky ve vývoji
a neurózu na narušené vztahy rodice – díte. Aniž bychom popírali
závažnost toho, jak se díte chová ke svým rodicum, prece jen spocívá
konecný homosexualitu urcující faktor spíše v pohledu dospívajícího
na své pohlaví ve srovnání s jeho vrstevníky stejného pohlaví. V tom
se naše pojetí shoduje s pojetím ruzných neopsychoanalytiku (Karen
Horney, 1950; Johan Arndt) a teoretiku pohledu na sebe sama (Carl
Rogers, 1951; a další).
4. U homosexuálne orientovaných dochází sice casto ke strachu pred
druhým pohlavím (psychonanalytik Ferenezi; psychologie chování),
nejedná se však o prícinu primární. Vyrustá z pocitu pohlavní ménecennosti,
jejichž prícinou jsou osoby druhého pohlaví, které jakoby
18
od homosexuálne orientovaného cloveka ocekávaly, že bude hrát pohlavní
roli, které není schopen.
5. Poddání se homosexuálním tužbám má za následek sexuální zotrocení.
Lidé, kterí dospeli k tomuto stadiu, mají v podstate problémy dvojího
druhu: komplex pohlavní ménecennosti a relativne autonomní sexuální
zotrocení. Mužeme to prirovnat k situaci neurotika, který má
problémy s nadmerným pitím alkoholu. O tomto dvojím syndromu
„zotrocení vášní“ psal americký psychiatr L. J. Hatterer (1980).
6. Pri (sebe)terapii hraje humor speciální úlohu. Máme pritom na mysli
pojmy Adlerovy sebeironie, Arndtova „nadmerného dramatizování“,
do jisté míry pojmy „imploze“ terapeuta chování Stampfla (1967)
a pojmy „paradoxní intence“ rakouského psychiatra Viktora Frankla
(1975).
7. Jelikož má homosexuální touha koreny v zamerení se na sebe nebo
v nevyzrálé „egofilii“ (sebelásce) – tento termín pochází od Murraye
(1953), zduraznuje (sebe)terapie osvojení si tech lidských a morálních
ctností, které pusobí „protiegocentricky“ a vyžadují vyzrálou
schopnost milovat.
19
Ne normální
Vetšina lidí se stále ješte domnívá, že homosexualita je v souvislosti se
znacným poklesem heterosexuálních zájmu abnormální, a to navzdory
pretrvávajícímu bombardování propagandy o normálnosti ze strany ignorantních
a moderních sociálních a politických ideologu, kterí ovládají
média, politiku a vetší cást akademického sveta. Jestliže spolecenská elita
naší doby ztratila zdravý lidský rozum, neplatí to o širokých vrstvách
obycejných lidí. Nejlepší odpovedí na prekvapivou otázku mnoha z nich,
jak je tedy možné, že by se intelektuálové mohli domnívat, že homosexualita
je normální, je snad poznámka George Orwella, že totiž urcité
myšlenky „jsou tak pošetilé, že jim mohou verit jen intelektuálové“. Není
to žádný objev: mnoho známých vedcu z tricátých let 20. století byli
prívrženci národne-socialistické ideologie (nacismus). Mnozí se prizpusobují
davu, což zpusobuje, že z nedostatku síly charakteru a ze strachu
obetují svuj nezávislý úsudek, aby „k tomu nepatrili“.
Když je nekdo vyhladovelý, ale zároven pritom potravu se strachem
odmítá, víme, že trpí poruchou (anorexia nervosa). Když nekdo nepocituje
soucit pri pohledu na trpící lidi nebo se dokonce z jejich utrpení
teší, a pritom je sentimentální, když vidí opuštené kotátko, oznacíme to
za emocionální poruchu (napr. psychopatie) atd.
Když však dospelý není schopen být eroticky vzrušen opacným pohlavím,
a pritom nutne vyhledává partnery stejného pohlaví, byla by taková
neexistence sexuálního instinktu „zdravá“? Nebyla by pak pedofilie
zrovna tak normální („ano“, ríkají nám již zastánci této „orientace“!)?
A exhibicionismus? Gerontofilie (být pritahován starými lidmi)? Fetišismus
(dámský strevíc je prícinou sexuálního vzrušení, k telu ženy je však
lhostejný)? Voyerismus? Dalším bizarním úchylkám se nebudu venovat.
Militantní homosexuálové chtejí verejnosti namluvit, že jsou normální,
pricemž ze sebe delají obet diskriminace. Místo argumentu a rozumových
dukazu hrají na city a chtejí vzbudit soucit. Tím ukazují, že jsou si
jaksi vedomi logické slabosti svého postavení. Jejich prudká emocionalita
je zcásti pokusem kompenzovat nedostatek rozumových duvodu. S lidmi,
kterí mají takovou myšlenkovou orientaci, je vecná diskuse témer
nemožná, protože se zdráhají naslouchat jinému názoru. Verí tomu ale
sami, hluboko ve svém srdci?
Nekdy se jim podarí svuj mucednický obrázek prenést na druhé, napr.
na své matky. V jednom nemeckém meste jsem potkal skupinu rodicu
homosexuálu, kterí se spojili v boji za „práva“ detí. Svou argumentací
20
a iracionálním pobourením se projevily zejména nekteré matky, když si
stežovaly a obvinovaly o nic méne než jejich synové (a dcery). Takový
jev je pochopitelný na základe skutecnosti, že mnohé matky (a otcové)
homosexuálních detí jsou neurotici, tedy podléhají práve tak sklonu stežovat
si, a ztotožnili se s údajnou obetní rolí svých detí. Nekterí by se
chteli tímto zpusobem nevedomky pokusit napravit chyby a nedostatky
ve výchove.
21
Sebeoznacení
Mnoho homosexuálne orientovaných osob si o sobe vytvorilo obrázek:
„Jsem homosexuální“. Jakoby to podstatné u takovéhoto cloveka bylo
neco jiného než u normálních heterosexuálu. Takové sebeoznacení vyvolá
možná po urcitém období nerozhodnosti pocit ulehcení, je to však
zároven fatální postoj. Homosexuál, který sebe takto definuje, bere na
sebe vedome roli toho, kdo stojí stranou. To je vpravde tragická role a zásadne
se liší od strízlivého, realistického posuzování sebe sama: Mám sice
tyto predstavy, pocity, presto nechci verit ve své homosexuální já.
Tato role sebou nese samozrejme jistou odmenu. Poskytuje cloveku
domov mezi homosexuály. Prechodne odnímá napetí, že je nutné proti
homosexuálním impulzum bojovat. Dává emocionální uspokojení, protože
postižený se cítí ojedinelým zpusobem tragicky, jakkoliv nevedome.
A samozrejme si užívá sexuálních dobrodružství. Když si jedna bývalá
lesbicka vzpomíná na to, jak objevila lesbickou „subkulturu“, zminuje
se o „pocitu sounáležitosti“, který tam zažila: „Jako bych prišla domu.
Našla jsem své opravdové prátele.“ (Homosexuálové v detství casto cítili,
že stojí stranou). „Když se ted dívám zpet, vidím, jak jsme my všichni
strádali – skupina zbloudilých existencí, kterí konecne našli úkryt v živote.“
(Howard, 1991). Tato mince má ale svuj rub. Opravdové štestí
a pokoj tak clovek nezažije. Neklid bude narustat, zrovna tak jako pocit
vnitrní prázdnoty. Svedomí zacne vysílat poznenáhlu své zneklidnující
a pretrvávající signály, nebot clovek se pokouší ztotožnit se s nesprávným
„já“. Dvere k homosexuálnímu zpusobu života jsou otevrené. Zpocátku
se tento zpusob zdá jako lákavý sen, postupem casu se ukáže jako iluze.
„Být“ homosexuálem znamená vést neskutecný život, který odvádí stále
více od svého skutecného sebe – já.
Toto sebeoznacení je silne podporováno propagandou, že mnozí lidé
„jsou“ proste takoví. Casto však, možná ve vetšine, není homosexuální
orientace dána konstantne. Muže pricházet i odcházet: období, kdy se
clovek cítí do jisté míry jako heterosexuál, se strídají s obdobími zesílené
homosexuality. Zcela jiste se u mnohých mladých lidí a dospívajících,
kterí si nepestovali vlastní obrázek o svém „homosexuálním bytí“, urcite
nerozvinula úplná homosexuální orientace. Takové sebeoznacení naopak
zesiluje homosexuální složku, když se nachází ješte v pocátecním stadiu
a dusí heterosexuální vzrušení, která jsou ješte slabá. V této souvislosti
je také dobré si uvedomit, že asi tretina až polovina homosexuálne orientovaných
mužu se muže zaradit k bisexuálne orientovaným, u žen je
tento podíl dokonce vyšší.
22
Homosexualita v genech? V mozku?
K tomuto názvu jsem nepripojil: „V hormonech?“, jelikož tento trend,
jak homosexualitu vysvetlit, je již pryc, – vyjma príležitostného poukázání
na studie východonemeckých prukopníku na krysách – ty však
nejsou relevantní pro lidi (a také kvantitativne nejsou v porádku). Pro
tuto teorii ocividne neexistuje žádné opodstatnení. Je však jasné, že ti,
kterí považují homosexualitu za prirozenou, využili každého poukázání
na hormonální stránku, aby podepreli svou teorii, i když byla z vedeckého
hlediska nejistá. Pokoušeli se vysvetlit, že „veda“ takovým nejistým
poznáním již normálnost homosexuality dokázala. V soucasné dobe se
mnozí opírají o velice pochybná vyšetrení mozku nebo o údajný objev
urcitého chromozomu, který je prý za homosexualitu zodpovedný.
Kdyby opravdu nejaký biologický faktor byl tesne spjat s homosexualitou,
nebyl by to ješte žádný dukaz o normálnosti. I biologické skutecnosti
totiž mají casto duševní prícinu.
Nedávno se mluvilo všude o dvou studiích, které vzbuzovaly dojem,
že homosexualita se cástecne dedí nebo je dána biologicky. Hamer a jiní
(1993) objevili náznaky podobnosti v jedné cásti chromozomu X (zdeden
z matciny strany) u 65 % skupiny homosexuálních mužu a jejich
homosexuálních bratru. Objevili tím „gen homosexuality“? Zdaleka ne.
Genetici se shodují v tom, že takový záver musí být zjišten opakovane,
dríve, než je možné hovorit o nejakém s homosexualitou souvisejícím
genetickým faktorem. Zažili jsme již podobné „objevy“ tzv. genu
schizofrenie, maniakálne – depresivní psychózy a alkoholismu (dokonce
kriminality); všechny však vymrely pro nedostatek následného potvrzení.
Krome toho pojednává Hamerova studie jen o jednom eventuálním
faktoru u jedné cásti tech homosexuálu, kterí mají homosexuálního bratra
– za predpokladu, že použitá kritéria pro „homosexuály“ by byla
prijatelná, tedy u nejvýše 6 % (2/3 z asi 10 %) homosexuálních mužu.
Vyšetrovaná skupina se však skládá pouze z homosexuálu, kterí se ke své
homosexualite priznávají, a jejich stejne smýšlejících bratru. V prípade
dalšího potvrzení by ostatne nebyl predložen ješte žádný dukaz nejaké
genetické príciny, jelikož takový „gen“ by mohl poukazovat i na jiný: gen
telesných príznaku nebo chování, který má postižený spolecný s matkou,
jako napr. náklonnost k úzkostlivosti atd. Pak by bylo možné, že urcité
matky nebo otcové vychovají syna, který takové rysy má, méne jako
muže; nebo kdyby existoval „gen“ úzkostlivosti, že by chlapci s tímto
„genem“ meli vetší potíže s prizpusobením se svým vrstevníkum. Gen
23
by pak vlastne neurcoval nic. Je tak jako tak nepravdepodobné, že prípadný
s homosexualitou spojený gen by byl sexuální povahy, protože by
v tom prípade meli homosexuální muži mít také jiné hormonální nebo
mozkové faktory. To se ale ješte nikdy neprokázalo.
Byne (1994) klade další zajímavou otázku. Podobnost v molekulární
rade v príslušné oblasti chromozomu X mezi homosexuálními syny a matkami
by ješte neznamenala, že homosexuálové mají celou tuto stejnou
radu. Mohlo by tedy jít o ruzné podobnosti matka-syn.
Nepravdepodobnost sexuálního genu, který je prícinou nebo má pouze
príznivý vliv, vyplývá ješte ze dvou dalších skutecností: v rodinách
homosexuálu neexistuje žádná Mendelova dedicnost a výsledky bádání
u dvojcat se shodují spíše s „vysvetlením prostredí“ než s vysvetlením
genetickým. Zde se rovnež udály pozoruhodné veci. Kallmann v roce
1952 oznámil, že u 100 % jednovajecných dvojcat (muži), z nichž jedno
bylo homosexuálne orientováno, mel i bratr-dvojce homosexuální zájmy,
ve srovnání s pouze 11 % u dvojvajecných dvojcat, z nichž jeden byl
homosexuál. Nebyl by to pusobivý argument pro dedicnost? Ne, jelikož
Kallmannova namátková studie byla vysoce selektivní, nereprezentativní.
A brzy bylo zrejmé, že mezi jednovajecnými páry dvojcat, z nichž
jeden byl homosexuál, kterí ale jinak byli odlišní, existovalo mnoho nehomosexuálních.
Bailey a Pillard zjistili nedávno shodu v homosexualite
u 52 % jednovajecných mužských dvojcat a u 22 % dvojvajecných, avšak
9 % z jiné skupiny homosexuálu melo homosexuálního bratra a dokonce
11 % adoptivního bratra, který byl homosexuál. Prípadný genetický
faktor by tedy mohl zaprvé být rozhodujícím jen v polovine prípadu,
takže muže sotva být determinující prícinou. Zadruhé, rozdíly mezi neidentickými
páry dvojcat na jedné strane (22 %, 9 %, 11 %) ukazují na
ne-genetické príciny, jelikož dvojvajecná dvojcata se geneticky liší stejne
jako jacíkoliv sourozenci.
Lepší vysvetlení pro to, co bylo zjišteno, podává psychologie o dvojcatech.
Když tuto vec studujeme ješte dukladneji, setkáme se ješte s dalšími
námitkami, napr. nekteré studie mluví o nižším poctu shodnosti u homosexuality,
a rovnež namátkové studie pri vetšine pruzkumu nejsou pro
veškeré homosexuální obyvatelstvo reprezentativní.
Zpet k Hamerove studii: Na genetické spekulace je opravdu ješte
príliš brzo, mj. proto, že není známo, zda tento „gen“ existuje také u nehomosexuálních
bratru homosexuálu. Nejostreji tento výklad o dedicnosti
kritizoval Risch a jiní (1993). Risch je autorem statistického testu,
který použil Hamer. Podle Rische neexistovaly ve vyšetrované skupine
24
predpoklady nutné pro test (cožpak to není castý prípad u pochybných
výsledku testu v humánní vede!). A ackoliv Hamer sám vzbuzuje dojem,
že jeho zjištení „vsugerovává“ genetický vliv, presto píše, že je „pravdepodobné“,
že homosexualita je vyvolána i okolím. Problém však je v tom,
že jeho teze se v médiích stala prakticky dukazem. Vec se stala ješte pozoruhodnejší,
když nedávno jedna spolupracovnice vznesla proti Hamerovi
stížnost proti falšování výsledku pruzkumu. Mezitím však Ebers nemohl
Hamerovy výsledky potvrdit (Scientific American, listopad 1995).
V casopise „Science“ napsal Levay v roce 1991, že jedna skupina homosexuálních
mužu, kterí zemreli na AIDS, mela v jedné malé oblasti
mozku (prední hypotalamus) menší skupiny bunek v porovnání s nehomosexuálními
muži, kterí také zemreli na AIDS. „Neurologický podklad
pro homosexualitu?“, ozvalo se v médiích na celém svete. Sotva!
Vzájemné prekrývání homosexuálu se zkoumanými osobami, co se týce
velikosti jádra, bylo znacné, takže tento faktor nemohl platit pro menšinu
homosexuálu ve vyšetrované skupine. Dále bylo dokázáno, že príslušné
centrum není centrem sexuality. Rovnež byla kritizována Levayova metoda
preparování tkáne (Byne a Parsons, 1991). Také vyloucil skupinu
homosexuálních pacientu, protože vykazovala znacnou patologii mozku.
O AIDS je skutecne známo, že zpusobuje zmeny v anatomii mozku,
jakož i ve strukture DNA. (Mimochodem: muže to být další možné vysvetlení
nálezu Hamera a ostatních? Když Hamer vybíral své testované
osoby z aktivních homosexuálu, nevynechal snad ty, kterí byli nakaženi
virem
H.V.nebo jinou sexuálne prenosnou nemocí?) Ve svém zevrubném
a prehledném clánku „Homosexualita a biologické faktory“ poznamenávají
Byne a Parsons, že prubeh AIDS u homosexuálu se liší od prubehu
AIDS u nitrožilních uživatelu drog, kterí umírají v prumeru dríve než
nakažení homosexuálové a pravdepodobne dostávali také jiné léky.
Predpokládejme na chvíli, že by homosexuálové meli specifické vlastnosti
mozku. Meli by v tom prípade homosexuální pedofilové také specifickou
mozkovou strukturu? A heterosexuální pedofilové? Meli by homosexuální
a heterosexuální masochisté a sadisté každý svou mozkovou
strukturu? Exhibicionisté? Voyeuristé? Homosexuální a heterosexuální
fetišisté? Homosexuální a heterosexuální transvestité? Transexuálové?
Zoofilové (osoby, které se vzrušují zvíraty) a ješte patologické perverze
jako nekrofilie (sexuální zamerení na mrtvoly)?
Je prece známo, že sexuální orientace u lidí s odchylnými chromozomy
je v první rade závislá na pohlavní roli, ve které je díte vychováváno.
25
Zpusobila by pak úspešná terapie, radikální premena homosexuálu, ke
které jiste dochází, zmeny v genech nebo mozku? To je nepravdepodobné!
Naproti tomu je pozoruhodné, že také Levay sice ve svém clánku
poznamenal, že jeho výsledky „nedovolují žádné závery“ (což je správné),
presto však na jiném míste tvrdí, že „sugerují“ biologický podklad
pro homosexualitu. Tento protiklad v jeho clánku možná objasní to, že
Levay je homosexuál, který se ke své homosexualite priznává. Prání je
otcem myšlenky! Emancipacní hnutí chce vždy vzbudit dojem, že i když
chybí dukazy, biologické príciny existují. Tím je ideologie „ty ses tak
narodil“ podeprena. A politikové a zákonodárci jsou nuceni hájit zákonné
zrovnoprávnení homosexuálu. Casopisy jako napr. „Science“ otevrene
podporují ideologii, že homosexualita je normální. To je zrejmé ze zpusobu,
jakým napr. komentuje Hamerovu zprávu. Clánek chce být zdánlive
objektivní, ve skutecnosti ale komentár svedcí o známé sugestivneemancipacní
rétorice. „. . . Samozrejme je ke konecnému dukazu ješte
dlouhá cesta, presto slibují. . . “, atd. Slavný francouzský genetik prof.
Lejeune (1993) ve vztahu k témuž clánku dokonce rekl: „Kdyby v této
studii nešlo o homosexualitu, nikdy by nemohla být publikována pro
velice spornou metodologii a nedostatecnost ve statistice.“
Škoda, že jen málo takových vedcu zná historii ruzných biologických
„objevu“ u homosexuálu. Vzpomenme na osud Steinachova „objevu“
dávno pred 2. svetovou válkou. Domníval se, že dokázal specifické
zmeny ve varlatech mužských homosexuálu. Mnozí tehdy založili svou
domnenku o biologické prícine na jeho vývodech, a teprve o mnoho let
pozdeji bylo zrejmé, že jeho výsledky nebyly podstatné.
Takovým predcasným a sugestivním publikováním je manipulováno
nejen verejné mínení. Je politováníhodné, že homosexuálové, kterí by
chteli najít pravdu, a ti, kterí by svou závislost chteli premoci, jsou tím
snadno odrazeni.
26
Psychologické faktory v detství
Ten, kdo premýšlí o puvodu a prubehu homosexuality bez predsudku
a spoléhá se jen na fakta, která jsou k dispozici, má sotva jinou možnost,
než aby svou teorii založil na psychologických faktorech z detství.
S prevládajícím názorem, že clovek se jako homosexuál narodí, je težké
verit, že je to „psychologie“, „mládí“, které nabízejí klíc k pochopení. Jak
se muže napr. narodit jako normální muž s veskrze ženským chováním
až do podrobností vzezrení, motoriky a hlasu? A co se týká homosexuálu
samotných, nepocitují své impulzy jako instinkt, jako vyjádrení
jejich „pravého sebe“? Nepripadá jim práve predstava, že by mohli mít
heterosexuální pocity, neprirozená? Zdání však klame. Zaprvé zženštilí
muži nemusí být homosexuálové. Zženštilost musíme chápat nejspíše jako
naucené chování. Obycejne si neuvedomujeme, do jaké míry je možné
naucit se zvyky, chování, zájmy, postoje. Vetšinou se to deje instinktem
napodobování. Z melodie reci, z výslovnosti, casto také ze zjevu a z chování
poznáme, z které oblasti nekdo pochází. Z takových rysu se casto
poznají i clenové rodiny, z jejich zpusobu, z jejich specifického humoru,
z mnoha aspektu chování, které ocividne nejsou dedicné. Co se týce
zženštilosti nebo „femininity“: Mladíci v románských zemích bývají v urcitých
zpusobech chování ponekud „zženštilejší“ než mladíci v severních
zemích. Nekdy to muže rozcilovat, když se mladí Španelé nebo Italové na
okraji bazénu nekonecne dlouho cešou, stále se prohlížejí v zrcadle a nosí
„ženské šperky“ (ackoliv se mnohé i zde na severu mení!). Jiný príklad:
Synové remeslníku jsou casto ponekud „mužnejší“, ne tak zjemnelí jako
synové intelektuálu a muzikantu. Nad tím se budeme dále zamýšlet.
Kdo by se napr. domníval, že by se z mladíka, který je vychováván
svou matkou a tetou (bez prítomnosti otce) a s kterým navíc jeho osamelá
matka zachází jako s „prítelkyní“, mohl stát zdatný mužský typ?
Z analýz vztahu v detství skutecne vyplývá, že mnozí zženštilí homosexuálové
žili v prílišné závislosti na matce, zatímco otec byl bud opravdu
neprítomen nebo byl neprítomen psychologicky, což se stává, když je
otec slabý a je ovládán svou ženou.
Obraz matky, která nevychovává svého syna v muže, má mnoho variant:
príliš starostlivá nebo ochranující matka, která se nadmerne starala
o zdraví a blaho syna; ovládající matka, která chlapci poroucela nebo
ho stavela do role svého sluhy, svého uprednostnovaného prítele; sentimentální
nebo sebedramatizující matka, která ve svém synovi videla
nevedomky devce, které by mela radeji – napr. po smrti dcery krátce
pred narozením chlapce; starší matka, která nemohla mít deti, když byla
27
mladší; babicka, která chlapce vychovávala, když ho jeho matka opustila
nebo když zemrela; matka-díte, která ve svém malém díteti mužského
pohlaví videla spíš panenku než chlapce, kterého mela vychovávat jako
dospelá matka v dospelého; matka-pestounka, která s chlapcem zacházela
príliš jako s bezmocným, lásky potrebným dítetem, atd. Vetšinou
se podobné ovlivnující faktory z detství a mládí najdou u femininních
a jiných homosexuálu a není treba se uchylovat k dedicnosti, abychom
pak mohli vysvetlit prípadné ženské zájmy a postoje syna.
Jeden nápadne zženštilý homosexuál, který byl matciným miláckem,
zatímco jeho bratr byl „dítetem otce“, vyprável, jak byl vždy považován
za „sluhu“ nebo „štítonoše“ své matky. Cesal ji, doprovázel ji, když si
chtela koupit šaty atd. Jelikož svet mužu byl pro neho kvuli nezájmu otce
témer uzavren, byl jeho svetem svet matky a tet. To byl duvod, proc
jeho imitacní instinkt zustal zameren na postarší dámy; zpozoroval, že
se jim mj. mohl vyrovnat ve vyšívání a vysloužil si za to jejich obdiv. Za
normálních okolností hledá napodobovací instinkt u chlapce spontánne
mužský vzor: otce, bratry, strýce, pozdeji ucitele, v puberte další mužské
hrdiny. Potreba napodobovat je u devcat zamerena na ženské vzory. Toto
jsou vrozené, s pohlavím spojené touhy. Proc nekteré deti napodobují
spíše osoby druhého pohlaví, se pripisuje dvema faktorum: role druhého
pohlaví je jim vnucena a od napodobování svých otcu, bratru nebo
jiných mužu jsou chlapci odrazováni. Prirozený prubeh instinktu napodobovat
chování osob stejného pohlaví je bržden, pokud není dostatecne
povzbuzován v souvislosti s emocionálním odmenením za vystupování
v roli druhého pohlaví. V práve uvedeném prípadu se mladík cítil štastný
a bezpecný, protože si získal pozornost a obdiv své matky a tet, zatímco
ve svete svého otce a bratra se cítil neúspešný. Rozvinuly se u neho rysy
a postoje mamincina synácka; byl otrocký, proto se snažil každému zalíbit,
predevším starším dámám; snadno se rozplakal a byl sentimentální
jako jeho matka; upovídaný jako „stará babka“ (napodobování matky);
snadno zranitelný a uražený (jako asi i ona). Je duležité poznamenat,
že zženštilost takových mužu je jakýsi druh „starobabskosti“; i když je
zakorenena hluboko, je to jen zdánlivá ženskost. Zároven v tom tkví útek
pred mužským chováním ze strachu pred ztroskotáním a infantilní touha
po pozornosti, záliba v obdivování ze strany žen. Nejjasneji je to videt
u transsexuálních typu (na jevišti, v sexklubech).
28
Nejen traumatizován
Samozrejme, že traumatizující element hraje v chybném vývoji k homosexualite
významnou roli – zejména pokud jde o prizpusobení se stejnému
pohlaví (viz níže). „Sluha“, o kterém jsme mluvili, si jasne vzpomínal,
jak toužil po stejné pozornosti, jakou si získával jeho mladší bratr.
Ale jeho zvyky a zájmy se nedaly vysvetlit jen jako útek ze sveta mužu.
Casto je to spolecná souhra dvou faktoru: vypestování zvyku a traumatizování,
pricemž mladistvý cítí, že nedorostl do sveta stejného pohlaví.
Je duležité zduraznit tento zvykový faktor, protože úcinná terapie nemá
premoci jen neurotické následky traumatizace, ale práve tak má zmenit
naucené, napr. zženštilé zvyky. Dodejme, že výlucné zamerení na traumatizacní
složku, at je jakkoliv silná, posiluje tendenci homosexuálne
zamerených lidí cítit se jako obet a obsahuje v sobe i nebezpecí „obvinovat“
rodice stejného pohlaví.
Co se týká ženskosti mužských homosexuálu a mužskosti lesbických
žen: mnoho z nich bylo vychováno do role, která se dost lišila od role
jiných detí. To, že pozdeji v této roli zustali, bylo urcite casto podníceno
nedostatkem pozitivního povzbuzení ze strany rodice stejného pohlaví.
Velká cást matek homosexuálních mužu se na svého syna dívala
a s ním zacházela ne jako s opravdovým mužem. Mnozí otcové lesbických
žen se dívali na svou dceru a zacházeli s ní, i když v menší míre, ne jako
s „opravdovým devcetem“, ale casteji spíše jako s uprednostnovaným
„synem“ nebo „kamarádem“.
Casto to není „ vinou“ otce (pokud vubec mužeme toto slovo použít),
že chlapec nepocitoval zájem z jeho strany. Nekdy si otec stežuje, že
jeho manželka byla vuci synovi tak usurpovacná, že si myslel, že se do
toho nemuže vmešovat. Ostatne mnoho rodicu homosexuálních detí melo
vážné manželské problémy.
Abychom to co nejjasneji vysvetlili: není pochyb o tom, že mnozí
mužští homosexuálové (60 – 70 %) meli bud príliš ochranující, príliš
starostlivou nebo panovacnou matku, nebo takovou, která je zbožnovala
a rozmazlovala. Syn byl „milácek“, „poslušný, hodný chlapec“, casto
se zaostalým psychologickým vývojem a príliš dlouho byl považován za
díte. Dospelý homosexuál zustal cástecne tím matciným synáckem. Když
však matka, i panovacná, vidí ve svém synovi opravdového muže a chce
z neho muže udelat, nestane se z neho žádný „sissy boy“. Totéž platí
i pro vztahy otec – dcera. Psychologicky chybný vývoj k homosexualite
má casto svou první prícinu v tom, že panovacná nebo príliš starostlivá
29
matka vlastne nevedomky ze svého syna nechtela udelat muže; že otec,
který ovládal svou dceru, v ní vlastne nevidel ženu. Nejistá a osamelá
matka, která brala svého syna k sobe do postele až do jeho dvanácti let,
s ním skutecne nezacházela jako s „mužem“, ale spíše jako s bezmocným
dítetem, které k sobe chtela pripoutat.
Shrnuto: první stupne vzniku homosexuality ukazují, jak je duležité,
aby rodice meli zdravé názory a zvyky ve vztahu k mužskosti a ženskosti.
Ve vetšine prípadu je to ale kombinace postoju obou rodicu, která pripravuje
chybný vývoj (van den Aardweg, 1984).
Je možné se ptát, zda je femininita u homosexuálních mužu a maskulinita
u lesbických žen podmínkou pro vývoj homosexuality. Ve skutecnosti
je vetšina budoucích homosexuálních chlapcu v urcité míre zženštilá,
mnohé dívky, budoucí lesbicky, ponekud „maskulinní“. Presto není
tato femininita a maskulinita rozhodující. Uvidíme, že obrázek mladistvého
o sobe samém ve vztahu k jeho mužskému (ženskému) bytí je
tím odrazovým bodem. Dokonce v prípadech vyslovene predpubertálního
zženštilého chování u chlapcu, u tzv. „sissy-syndromu“, nemelo více než
dve tretiny v puberte homosexuální predstavy. A nekterí svou femininitu
ztratili potom, co dospeli (Green, 1985, 1987). Tento výsledek souhlasí
s poznatkem, že práve v období puberty a pred ní dochází k ustálení
homosexuality, ne v raném detství.
Netypické prípady
Statistické údaje o rodicovských vztazích u homosexuálu v mládí jsou
presvedcivé. Opakovane bylo zjišteno i v ne-západních kulturách, že homosexuální
muži byli casto vázáni na matku a ješte castejší byly špatné
vztahy k otci, a že lesbické ženy nemely k matce duverný vztah (ve srovnání
s heterosexuály a heterosexuálními neurotiky). Nejsilnejší spojení
ale není mezi homosexualitou a vazbou na rodice, nýbrž mezi homosexualitou
a vztahy ke kamarádum stejného veku a skupinám („peer relations“).
(Statistické tabulky a prehledy viz van den Aardweg, 1986, 1992;
Nicolosi, 1991.) Škoda, že vliv tradicních psychoanalytických pojmu spolu
s témer výlucným durazem na vztahy rodice-díte je ješte tak silný, že
tento objektivní poznatek jen málo teoretiku bere dostatecne vážne. Mel
by však být prvním „podezrelým“ duvodem pri každém vysvetlování
homosexuality.
Rodicovské a výchovné faktory k tomu prispívají, jsou predurcující.
Hlavní prícinou homosexuality u muže však není silná vazba na matku
(u nekterých) nebo odmítnutí ze strany otce, i když takové okolnosti
30
casto utvárely citový život. Být lesbickou není prímý dusledek prožitého
odstupu od matky, když neprihlížíme k cetnosti tohoto faktoru v detství.
Je to patrné z toho, že mnozí dospelí, kterí byli od jednoho z rodicu
stejného pohlaví odmítáni, se homosexuály nestali. Mezi kriminálníky
a trestanými adolescenty je mnoho tech, kterí takovýmito okolnostmi
trpeli. A casto se s nimi setkáváme také v mládí u heterosexuálních
neurotiku. Na druhé strane meli mnozí mužští homosexuálové ke svému
otci dobrý vztah, cítili, že je má rád a váží si jich, a mnohé lesbické ženy
mely dobrý vztah k matce (Howard, 1991).
Nekolik príkladu první varianty: jeden mladý, ponekud zženštilý homosexuál
byl vychováván hlavne svým laskavým a pozorným otcem.
Vzpomínal si, že jako díte chtel jít ihned po škole domu, ve škole se
necítil dobre, protože svým kamarádum se nemohl vyrovnat (rozhodující
faktor!). „Doma“ pro neho neznamenalo, jak by se ocekávalo, být
s matkou, ale být s otcem, jehož byl miláckem a u nehož se cítil bezpecný.
Jeho otec také nebyl „slaboch“, se kterým se nemohl ztotožnit –
naopak: slabá a roztresená osoba byla matka, která v jeho živote nezaujímala
ústrední roli. Otec byl mužný, bojovný a on ho obdivoval. Duležité
bylo zrejme to, že jeho otec s ním zacházel jako s devcetem, které nemelo
sílu, aby se ve svém okolí bránilo. Otec ho ovládal prátelsky a on mel
k nemu naprostou duveru. Postoj otce v nem vytvoril pohled na sebe sama
jako na bezbranného a bezmocného, ne mužského a „silného“. Když
dorustal, lpel tento muž nadále na otcových prátelích, erotický zájem se
ale soustredil na mladší muže, kterí ho meli považovat za otce.
Jeden zdánlive mužský typ muže kolem 45 let nemohl objevit ve vztahu
ke svému otci v mládí nejmenší problém. Jeho otec mu byl vždy prítelem
a sportovním trenérem, navíc byl dobrým mužským vzorem. Proc se
ale „nepripodobnil“ maskulinite svého otce? Potíž spocívala v jeho matce.
Byla nárocná a nespokojená se spolecenským úspechem svého manžela.
Byla inteligentnejší než on, který byl remeslník, pocházela z vyšší
sociální vrstvy a casto ho ponižovala ostrým jazykem a pohrdavým vtipem.
Chlapec s ním mel vždy soucit. On se s ním již identifikoval, ale
práve ne s jeho mužností, kterou se naucil považovat za ménecennou (do
jisté míry se identifikoval s „ménecenností“ svého otce, nebyl pyšný na
to, že on také byl mužem). Jako matcin milácek mel být pro ni zadostiucinením
kvuli zklamání s otcem. Ale nevyžadovala od nej „mužnost“,
napr. v remeslné práci a sportu, zatímco úspechy ve studiu a intelektuální
brilantnost byly ceneny vysoko. Navzdory dobrému vztahu k otci se
mladík vždy za svou mužskost stydel. S velkou pravdepodobností to bylo
31
proto, že matka nemela uznání pro snahu a výkony svého muže a neuznávala
jeho autoritu. Takový postoj matky vuci manželovi a synovi se
obrazne nazývá „kastrující“. Práve tak poškozuje pocity úcty k ženám
všeobecne manžel, který svou ženu pred svými detmi ponižuje. V takovém
prípade by mohla dcera otcuv nedostatecný respekt k druhému
pohlaví vztáhnout na sebe. Negativním postojem vuci ženskému pohlaví
mohou otcové ve svých dcerách podnítit vnitrní odmítnutí jejich vlastní
ženskosti, tak jako matky kritikou manželovy mužskosti nepríznive
ovlivnují u svých synu ocenení této vlastnosti.
Existují homosexuálne orientovaní muži, kterí sice otcovu vrelost zakoušeli,
postrádali však jeho otcovskou ochranu. Otec, který nebyl schopen
celit životu, se opíral v težkých chvílích o svého syna; ten to prožíval
jako pretežké bremeno, protože sám jako díte cítil potrebu ochrany
z otcovy strany. V takových prípadech se úlohy rodicu a detí jakoby
prevrátily. Stejne je tomu u žen s lesbickými náklonnostmi, které mely
jako dívky pocit, že samy musely vuci matce vystupovat v roli matky.
Devce nenašlo potrebné pochopení pro své problémy u matky, postrádalo
materské povzbuzení pro duveru v sebe sama jako v ženu, což je
v puberte tak duležité. Nedostatecný vztah k matce sám o sobe presto
nemuže být rozhodující prícinou lesbických zájmu, protože mnoho žen
s dokonce velmi narušenými vztahy k matce melo presto normální sexuální
cítení. Nejvetší význam má proto pohled, jakým mladistvá vidí sebe
samu ve vztahu ke své ženskosti. Tento pohled na sebe sama muže, krome
nedostatecného pocitu bezpecí ve vztahu k matce, silné vázanosti na
otce – nebo naopak opomíjení ze strany otce – zaprícinit další faktory:
zranení svými vrstevníky; pocity ménecennosti ve srovnání se sestrami,
pokud se týce vlastní ženskosti; telesná neobratnost; „ošklivost“, predstava
v dobe puberty, že není pekná a puvabná v ocích mládencu; že je
pro cleny rodiny napul chlapec: „Ty jsi zrovna jako strýc (otec)“ atd.
32
Mužský/ženský komplex ménecennosti
„Americká predstava maskulinity: je málo vecí na zemi, které by se daly
hure pochopit, nebo když jsem byl mladší, hure prominout,“ postežoval
si homosexuální spisovatel cernoch James Baldwin (1985), že se jako
homosexuál cítil jako pochybná existence. Byl zahorklý ve vztahu k tomu,
co nemel, cítil se jako obet této vnucené maskulinity, jako ten, kdo
stojí stranou, krátce receno ménecenný. Jeho obraz „americké maskulinity“
byl jeho frustrací pokroucený. Samozrejme existují prehnané podoby
siláckého chování a kriminální tvrdosti, které mohou být nevyzrálými lidmi
chápány jako „mužné“, presto však existují i zdravé varianty mužské
odvahy, sportovního jednání, bojovnosti, vytrvalosti, které jsou protipóly
slabosti vuci sobe samému, „starobabskosti“ nebo zženštilosti. Jako
mladistvý Baldwin cítil, že mu ve styku se stejne starými kamarády chybí
pozitivní ctnosti mužskosti, snad nejbolestneji ješte v puberte, na strední
škole: „Byl jsem tercem po fyzické stránce. . . Bylo pro mne špatné, že
jsem byl nejchytrejší a nejmenší chlapec ve tríde. A trpel jsem.“ Byl bit,
nadávali mu „Mánicka“ a nemohl se bránit. Jeho otec ho nepovzbudil,
byl slabá osobnost; Baldwina vychovávala matka a babicka, chránily ho
a v jeho živote chybel mužský prvek. Pocit odstupu k mužnosti se u neho
zhoršil, když se dozvedel, že jeho otec není jeho biologickým otcem. A mel
pocit, že ostatní mladíci byli mužnejší než on. „Mánicka“: neznamená to
ani tak, že se na nej dívali jako na devce, spíše, že je abnormální, ménecenný
muž. Je to témer to samé co slaboch; ten, kdo nebojuje, ale utíká.
Baldwin možná obvinil americký ideál mužnosti; mužští homosexuálové
na celém svete mohou skutecne kritizovat kulturu mužnosti ve svém
okolí, protože se všude cítí v tomto smeru ménecenní. Stejné oduvodnení
mají i lesbické ženy, když neustále vyjadrují svou nespokojenost s ustálenou
rolí ženy: pecovat o svuj zevnejšek, aby vypadaly pekne, zajímat
se o triviální veci v domácnosti, prevzít roli matky, „muset hrát milou,
okouzlující dívku“, jak se vyjádrila jedna holandská žena s lesbickými
tendencemi.
Specifický komplex ménecennosti homosexuálne orientovaných lidí
znamená, že se cítí méne mužsky/žensky než ostatní.
Budoucí homosexuální mladiství se skutecne cítili nejen „jinak“ – což
se dá vyjádrit jako „ménecenne“, ale chovali se také v prumeru méne jako
chlapci (devcata) ve srovnání se svými vrstevníky a meli menší zájem
o to, co zajímá jejich pohlaví. Následkem výchovy a vztahu k rodicum
meli tedy „pohlavne odlišné“ zvyky
