Kalvínův text nikde nemám, 2. helvétské vyznání:
(Kněžská zpověď a rozhřešení.) Věříme pak, že stačí takovéto otevřené vyznání, které se děje jen Bohu, buď soukromě mezi Bohem a hříšníkem, nebo veřejně v chrámu, v němž se pronáší obecné vyznání hříchů, a že k dosažení odpuštění hříchů není třeba, aby kdo své hříchy vyznával knězi a šeptal mu je do ucha, aby pak zase od něho slyšel rozhřešení <udílené> se vzkládáním rukou.a) V Písmech svatých přece není o tom ani nařízení ani příkladu. David osvědčuje: Hřích svůj oznámil jsem tobě, a nepravosti své jsem neukryl. Řekl jsem: Vyznám na sebe Hospodinu přestoupení svá, a ty jsi odpustil nepravost hříchu mého (
Žalm 32, 5). Ale i Pán pravil, když nás učil modliti se a zároveň vyznávati hříchy: Takto se modlete: Otče náš, kterýž jsi v nebesích, odpusť nám viny naše, jako i my odpouštíme svým vinníkům (
Mat. 6, 9. 12). Jest tedy nutné,abychom vyznávali své hříchy Bohu, našemu Otci, a vešli v dobrou vůli se svým bližním, pakli jsme mu ublížili. O tomto druhu vyznání mluví apoštol Jakub (5, 16): Vyznávejte se jedni druhým ze hříchů. Když by však někdo, jsa stísněn tíhou hříchu a spletitými pokušeními, chtěl hledati radu, poučení a útěchu soukromě buď u služebníka církve2) neb u některého jiného bratra, vyučeného v zákoně Božím, nic proti tomu nemáme. Tak také velice schvalujeme i ono obecné a veřejné vyznání hříchů, obvyklé v chrámě a ve svatých shromážděních (o němž jsme se prve zmínili), poněvadž se shoduje s Písmem.