Reaguji hned na první odstavec.

Hned v prvním odstavci mě zaujala podivná frekvence slov „příběh“ a „vyprávění“. Jenom v tomto odstavci jsem jich napočítal 9. Musím přiznat, že mě to docela vytáčí. Tuším, co tím autor chce říci, totiž že se řídíme autoritou Písma svatého Starého a Nového zákona, tedy autoritou bible, že je jedinečnou normou pro církevní učení a pro církevní praxi, že je svědectví o činech trojjediného Boha Otce, Syna i Ducha svatého a že skrze Písmo k nám promlouvá takto zjevený Bůh. Snad jsem se trefil do autorovy myšlenky. Pokud toto chtěl vyslovit, proč volil takto podivně zaobalenou řeč o jakémsi „vyprávění“. Hned ta druhá věta je zajímavá: „Církev je společenstvím, ve kterém se vyprávějí (biblické) příběhy.“ Proč vyprávějí? Proč slovo „biblické“ je v závorce? Stydíme se snad za to, že čteme a zvěstujeme v církvi na základě bible? Musíme to dávat do závorky? Vyprávíme si snad ještě jiné příběhy, které činí církev odlišnou od jiných organizací? Vyprávíme si příběhy třeba z dovolené? Ano, ale je to podstatné? Takhle to vypadá, že církev je taková podivná parta, která si v týdnu najde čas, sejde se na určeném místě, třeba v kostele, který je svými tvrdými, nepohodlnými lavicemi v prochladlém prostoru naprosto nejvhodnějším místem, aby si tam členové té party jednoduše vyprávěli mimo jiné také biblické příběhy. Co mě na tomhle způsobu jak pracujeme s jazykem vadí? Za prvé: to že je poplatný době. Buď se stydíme za některá slova, které čecháčským uším zní odporně, tak to raději opíšeme naprosto neutrálními řečmi o vyprávění. Nebo sami už netušíme k čemu ta bible vůbec je a tak z ní uděláme vyprávění. Pro děti s obrázky. Aby to vůbec pochopili. Za druhé: to, že je to falešný způsob řeči, který redukuje obsah na banální výpovědi, které ale vůbec nic konkrétního neříkají: třeba právě o úloze Písma svatého (chcete-li bible) v praxi církve a jak to souvisí s tím, co církev zvěstuje a učí. Bojíme se starých dogmatických výpovědí. Proč? Protože už tomu nerozumíme? Nebo nechceme rozumět? Protože chceme být za každou cenu svobodní a to i od učení církve (nejraději)? A tak nám zůstává bible a z ní uděláme vyprávění a příběh. Chápu snahu o nové vyjádření starých obsahů křesťanského učení. Naprosto tomu rozumím. Ale zdá se mi, že poslední době se děje v ČCE jakési vyprazdňování jazyka nejenom katechetického, ale i bohoslužebného a vnitrocírkevního. Pod heslem hlavně neprovokovat, hlavně být civilní (to je mantra mnohých), vlastně jako okolní svět. I ten si přece vypráví příběhy, i ten se schází k různým aktivitám, i ten se schází k pití kávy a pojídání sušenek a chlebíčků. Vlastně nejsme a nechceme být jiní.

David Sedláček, farář v Krouně.

Ježíš myslím hodně vyprávěl, třeba podobenství. Ta moc "biblická" nebyla, spíš příběhy ze života. Sděloval jimi ovšem něco základního a důležitého. Jistě jde o to, neztratit obsah a neulítnout do vyprávění pro vyprávění. Umět vyprávět - i z kazatelny - tak abych sdělil, to co - jak tomu rozumím - sdělit mám, to je meta, ke které směřuju. Za mistrného vypravěče považuju třeba Nico ter Lindena (Povídá se…, Eman, Heršpice 1999).

Ano Davide, mám z toho velice podobné pocity. Jakoby útěk od našich vyznání k nějakému "nedogmatickému křesťanství" toho typu liberalismu, který Barth právem kritizoval. Při kázání přece nevyprávíme, my kážeme Slovo Boží, čteme z Písma a vykládáme je ne (jen) sami za sebe, ale ve shodě s křesťany předcházejícíh generací a s celou Církví. Třeba takový Pavel myslím nebyl nejlepší vypravěč :-)). On taky říká "Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod nebo nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování." Hlásej slovo Boží, usvědčuj, domlouvej, napomínej…ať se dívám jak se dívám, o vyprávění ani ň. :-)))

Dobrý den. Reaguji tu na několik věcí: 1.) Cituji z části Průvodce ČCE nazvané Současný theologický profil: "Otevřenost církve se projevuje v tom, že k večeři Páně zve všechny pokřtěné, ať už patří k jakékoli církvi. A otevřenost církve se projevila např. také v tom, že „do sebe“ v roce 1999 dokázala pojmout Ochranovský seniorát, tradiční část rozštěpené Ochranovské Jednoty bratrské. Na druhou stranu se od ČCE v roce 1990 oddělilo dnešní charismatické Křesťanské společenství. Zdá se, že ČCE se má na pozoru před charismatickým (letničním) hnutím a že se jí nedaří pozitivní prvky této zbožnosti uspokojivě integrovat." Já sám jsem "vyrůstal" v 90. letech v právě onom zmiňovaném charismaticky orientovaném KS (i když ne v Praze). A po dlouhé anabázi nyní (po 17 letech) žiju v evangelickém azylu. Jsem vděčný za otevřenost a toleranci ČCE. Možná si to vy, rodilí evangelíci, neuvědomujete. Ale "charismatický emigrant" to vnímá velmi citlivě. 2.) ohledně té integrace - jako mnozí letniční (či charismatici) i já jsem velmi ctil autoritu Písma. Nicméně opět jako mnozí letniční (či charismatici) jsem se nechal ovlivňovat účelovou interpretací Písem. Když jsem se zeptal jednoho teologa na možnost jak se přeučit z "charismatického světového názoru" zase na normální protestantský, tak mi poradil číst a studovat knihy Karla Bartha. A ty mě opravdu zaujaly. Pravda, doplnil jsem to i Kierkegaardem a Bonhoefferem. Takže integrovat křesťany s letniční i evangelikální zkušeností asi lze. Pokud tito mají dost dobré vůle se nějak (byť volněji) do ČCE integrovat. A také pokud se vzájemně ctí hranice obou křesťanských zkušeností. Před dvěma lety jsem slyšel zajímavé kázání "o prostorné studni" na text Genesis 26,15-22. Tak nějak jsem si to "zpřítomnil" na můj postoj k evangeliu - stará a prostorná studnice Abrahamova, kterou jsem si nechal zasypat. A kterou mi bylo dáno znovu nalézt a znovu vykopat. Potažmo jsem tuto paralelu viděl i směrem k ČCE. Protože tady mi opravdu už všichni dali "svatý pokoj". :-)

Milý Davide, Mám za to, že skutečně vypravujeme v církvi, a to nejen biblické příběhy. Vezmeš-li do ruky konkordanci, a to především ke kralickému znění, zjistíš, že vyprávění je opravdu velmi frekventovaný pojem. Nejsem si uplně jist, co jinak chápeš termínem zvěstování. Jistě, exegeze na základě Písma. Ale doufám, že nešíříš z kazatelny nauku v moderním slova smyslu. Jestliže konfese užívají termínu "pure docere" (čistě učit), pak proto, že v 16. století tím bylo myšleno viva vox evangelii (živé slovo evangelia). A jak víš, evangelium je příběh. O velikých skutcích nelze než vypravovat. Že z nich děláme všechno možné, to jest nepochybné. A že vyprávíme nejen biblické příběhy? Ty neučíš děti a konfirmandy o životě evangelíků ve sboru v Krouně? Že oni nesli pochodeň víry, až ji přinesli a donesli až k nám, a to přes mnohá protivenství? Věřím, že to je součástí Heilsgeschichte (dějin spásy). Pochopitelně - nikoli Offenbarungsgeschichte, tedy nemají hodnotu zjevení (viz Barmen I). Církev se tvoří tím, že vstupuje do příběhu (jindy se užívá termínu dějin či dění) Božího s lidmi, který se vypravuje (učí, zvěstuje). Jiní zdůrazní: jde o Boží jednání s lidmi a pro lidi (např. G.v.Rad či K.H.Miskotte). Toto jednání není nahodilé, ale věříme, že skrze víru na něm máme podíl až do dnes a v naší církvi, a k tomu patří všechny ty příběhy a události, které se staly (a za které smíme být vděčni nebo činit pokání) a které utvářejí společenství církve, a to nejen naší církve ale v ekumenické šíři. Jistě bych mohl pokračovat, ale snad to stačí k tomu, abys snad získal laskavější vztah k terminologii, kterou, zdá se, v lásce nemáš. Používat ji nemusíš, ale chápat událostnost evangelia považuji za dost zásadní. Ladislav Beneš

Vysvětlil jsi mu to docela pěkně a přiměřeně. S tím souhlasím. Bratr farář vskutku hodnotí některé věci příliš zbrkle, má příliš jednoduché asociace a závěry. Nešikovné vyjádření autorů textu je mu hned záměrem, za kterým se zkrývají různé temné úvahy a strategie (přitom pomine, spousty odstavců mluvících o tom, co tam bratr postrádá, ačkoliv to následuje hned nad těmi slovy o Bibli a vyprávění). Může jít ale o obyčejnou nešikovnost. A tady bych s jeho kritikou souhlasil. Láďa má pravdu, že nevyprávíme jen biblické příběhy. Proč ale ta Bible tedy musí kvůli tomu trčet v závorkách? Nebylo by lepší místo závorek dát před tu Bibli slovo "především z …"?

S čím ale opravdu nemohu souhlasit v kritice bratra faráře, co skutečně mým čecháčským uším zní odporně, to je ono pohrdání, s nímž je jméno našeho národa vyslovováno, což je tak módní mezi některými čecháčskými snoby, také z řad duchovních, kteří se někdy cítí být tím intelektuálnější, čím více na svůj národ plivou!

Má-li bratr farář pocit, že pokusy o novou interpretaci evangelia souvisejí nějak s naší národní identitou, pak jej upozorňuji, že vznikly už v prostoru anglosaském a německém mnohem dřív, jeden z jejich čelných průkopníků byl švýcarský Francouz. Miloš Bič se dokonce v knize Ze světa SZ II. domnívá, že čeština je tak ovlivněna biblickou tradicí a česká kultura tak prosáklá Biblí, že moderní interpretaci evagelia nepotřebujeme. (Já si to ovšem nemyslím)

Ahoj Láďo,

David podle mne naráží na jinou věc: člověk, který sledoval theologický vývoj v protestantismu 20. století, může snadno nabýt dojmu, že theologie, která se stala závislou na vývoji filosofie, je ve slepé uličce. V takové situaci je lákavé rezignovat a vrátit se k předtheologickému vyprávěcímu diskursu, někdo jiný biblické příběhy vnímá jako psychologické archetypy. Z Davidova vyjádření mám pocit, že chtěl upozornit na to, že Bible není JEN o příbězích. Ve zhuštěné podobě to je vidět třeba i na starokřesťanském Krédu - vyznavačská formule také "vypráví příběh", ale zároveň vymezuje, jak se tento "příběh" týká jedince i celého světa.

V tomto se například podle mne holandská biblistika dopouští určité jednostrannosti, s jakou "vyprávění" přetěžuje. Z prací jejich autorů (nebo jejich českých propagátorů) mám dojem, jako by celý zbytek Bible byl jenom margináliemi k narrativům abrahamovského příběhu. Uvědomil jsem si to, když jsem jednou připravoval kázání o deseti malomocných. "Abrahámovskou víru" (vykročení do neznáma s dopředu nejistým výsledkem) prokázalo všech deset, ale jen Samařan udělal i v tomto "vyjdi - i vyšel" ještě další revoluční zvrat - vrátil se k Ježíšovi, protože pochopil, že v přítomnosti jeho osoby už kněží a předpisy o očišťování ztrácejí svůj smysl. A jen on se dozví: "víra tvá tě spasila" - ta víra, která měla "něco navíc", víra, která ví, komu uvěřila.

U srovnávání biblických a mimobiblických vyprávění mám jisté rozpaky. Bible má jistou výhodu, že ve svých příbězích natvrdo zakonzervovala postavy tak, jak byly - s jejich sílami i slabostmi - nemůžeme obejít, že Mojžíš selhal, David selhal, Petr selhal apod. - a přesto zůstávají velkými Božími svědky. U vyprávění o naší vlastní minulosti si ovšem takové servítky nebereme, většinou nalakujeme narůžovo co se dá, zasadíme to do pěkných černobílých kulis a ještě to omluvíme tím, že potřebujem posílit "identitu".

Zkrátka a dobře - jsem rád, že v Bibli jsou příběhy a že i já jsem součástí velkého příběhu Heilsgeschichte. Na druhou stranu v církvi nejsem v první řadě proto, abych chodil na nějaký "svatý potlach", ale kvůli autentickému setkání s Kristem - v evangeliu, ve svátostech, v bližních. Proto je mi osobně bližší klasické luteránské vidění církve a v tomto smyslu také rozumím Davidovi.