Je to jen můj dojem, že typické kázání ženy kazatelky je jiné než typické kázání muže kazatele? Na jednom drobném příkladu to mohu (prozatím) prokázat jen velmi nedostatečně, vím.
Navíc pracuji stejně jako v předchozích případech jen s pěti kázáními ze sborových stránek (16. 4., 11. 6.,18. 6., 26. 11., 15. 12. 2023).
Tato kázání jsou výrazná svou bezprostředností. (1) To zásadní se odehrává nablízku, především v našem křesťanském společenství. (2) Bůh je stále poblíž nás, ať si to uvědomujeme nebo ne. (3) A taky význam biblického slova je nablízko, asi by ho mohl obdobně najít každý aktivní člen sboru, Bible se potkává s našimi životy a vykládá našimi zkušenostmi. – Kazatelčinu stylu rozumím tomu tak, že ona má svůj sbor ráda, s lidmi žije intenzivně, zná jejich životy i jejich víru, a biblická slova jsou jí zejména médiem sdílení. Ano, řeknu, že za kázáními „cítím“ její vytrvalou snahu o mezilidskou sdělnost víry. – Doložit musím nejdříve svá tři zásadní tvrzení:
ad 1) křesťanský život se odehrává především v konkrétním sboru:
Bůh s našimi nedostatky pracuje. Tak, že k nám připojuje bratry a sestry. Kteří umí, to, co já ne. A zase mají svůj limit jinde. Bůh asi nepotřebuje výrazné solitéry. Zve nás, abychom pracovali společně, spolupracovali, doplňovali se. Nesli každý svůj díl odpovědnosti.
Dělat čest svému povolání znamená pro Pavla žít v bratrsko-sesterské lásce a jednotě Ducha. Umět spolupracovat. Respektovat se a důvěřovat si.
To, co na nás je a má být vidět, jsou dobré skutky. To, když se dobře postaráme o potřebné. To může mít různou podobu - když vykonáme finanční, potravinovou sbírku; když dobře hospodaříme s majetkem a vytváříme příjemné prostory pro setkávání; když se o lidi zajímáme, nasloucháme, jsme jim blízko.
Ten příběh říká jednoduchou věc: tam, kde se káže a slouží, tam roste Ježíšovo společenství. Tam, kde se modlíme, čteme Bibli, zpíváme a současně sloužíme – prakticky, organizačně, blízkostí a zájmem, a kde si taky umíme odpouštět, tam vzniká prostor, aby sbor žil a rostl. Aby byl místem, kde je pro lidi otevřeno a kde budou lidi rádi. Aby byl komunitou, křižovatkou setkávání lidí různých, pestrobarevných a při tom rovnocenných.
ad 2) Bůh je samozřejmě s námi
Bůh nám ponechává velikou svobodu. Nejsme loutky v Božích rukách. A přesto věřím, že v Božích rukách jsme, i když si svobodně volíme směry svých cest, i když se zapomeneme nebo nechceme Boha ptát….
Pro mě je tohle velmi silný obraz toho, že Vzkříšený Kristus je s námi, i když ho nevidíme, nevnímáme, i když jsme kdo ví čím zaslepeni. I když máme úplně vyhaslé, vyhořelé srdce.
Věřím, že Ježíš je tady teď s námi. Každému z nás se dal poznat různým způsobem. A my to spolu sdílíme – byť zcela tiše. - Je s námi, i když zrovna neprožíváme tu pravou velikonoční radost, ale naopak je v nás divné prázdno nebo smutno.
Působí tenhle blízký Bůh v našich životech změny? Někdy ano, často ne. I naděje do budoucnosti je většinou neurčitá, nikdy nepřesahuje naše životy radikálně.
Svět se Ježíšovým narozením zcela nezměnil a nezmění. Můžeme se ale měnit my.
Život s Bohem nám nezaručuje bezstarostný život. Víra nám nepřináší nějaké zvláštní výhody a úlevy od problémů. Žít s Bohem neznamená žít snadněji, bez nemocí, bolestí, trápení. - Procházíme jimi jako kdokoli jiný. Ale smíme jimi procházet s vírou, s důvěrou Bohu, s příslibem Boží blízkosti. Smíme v nich bojovat s nadějí na dobré skončení.
Povolává nás i s našimi limity, omezeními, s tím, co nám nejde. I ty limity povolává ke službě. - Něco z nich promění, přetvoří. Dá nám sílu, abychom se učili, posouvali, zlepšovali. Ale současně respektuje to, co změnit nepůjde, s čím ani on nehne.
Někdy vydáme hodně energie na sebezlepšování, chceme se učit z chyb, chceme růst. Odhodlaně zápasíme se svými nedostatky, modlíme se, aby je Bůh proměnil v něco dobrého. Ale on to někdy neudělá. Nechá nás omezené a stačí mu to. I tak jsme pro něj cenní a užiteční.
Kolikrát jsme slyšeli i tenhle příběh o zjevení na cestě do Emauz a stejně v nás bylo, bývá, je zvláštní prázdno a smutek.
Je s námi, když stojíme v jednom kruhu a slavíme večeři Páně. A když v tom kruhu dokážeme stát i s těmi, které nemáme rádi, ale jsme ochotni aspoň připustit, že by nějaká možnost na cestu ke smíření mohla být.
ad 3) a biblickému slovu rozumíme z vlastních zkušeností:
Abram se ovšem taky sám Boha na nic neptá, neprosí o radu, o blízkost. - Bůh nám ponechává velikou svobodu. Nejsme loutky v Božích rukách.
A zastavil to tak, že za Abramovi chybu potrestal faraona. Chudák v tom byl nevinně a takhle to odskákal. - Je to smutné, ale kvůli našim přešlapům mnohdy trpí druzí, nevinní lidé, které jsme do toho zatáhli.
Bůh vytahuje Abrama z přešlapu jeho víry… Kolikrát takhle vytáhl i nás?
Bůh vrací Abrama na cestu víry. Znovu a znovu. Víra není můj výkon, sama ji nedokážu držet v ukázkovém stavu. Pořád je velkou milostí a darem, pořád znovu mě k ní sám Hospodin zpátky přivádí.
Jste světlo světa, milé sestry, milí bratři, milé děti. Dnes si ta slova přivlastněte. A nezpochybňujte je. Neříkejte: já určitě ne, to by bylo moc troufalé.
Zde ovšem musím připojit svou výhradu. Kazatelka postupuje tak, že kousek za kouskem přimyká biblický text k naším zkušenostem. Tím text fragmentarizuje, ale, psychologicky by se řeklo, „pro stromy pak nevidí les“. Ukážu to aspoň na jednom příkladu, z příběhu o Abramově sestoupení do Egypta: Abram se stupuje do Egypta, Hospodin ho nezastaví – ani s námi Bůh nemanipuluje; faraon nastavuje Abramovi zrcadlo – tak i nám nevěřící lidé někdy; za chybu Abrama Hospodin potrestal faraona – i kvůli nám někdy trpí nevinní; ze svého pádu měl Abram poučení – tak i my někdy máme. Všemu zdánlivě rozumíme, všem jednotlivým rysům, a ani si nevšimneme, že v celkovém obrazu se Bůh jeví jako svévolný a nespravedlivý. Proč chápeme, že jednou nezasahuje a jindy zasahuje? Proč trestá nevinného faraona a Abamovi beze všeho odpouští?
A teď ty základní důrazy rozvineme. S pojetím Boha blízkého asi souvisí kazatelčin důraz na emoce. Mluví o emocích i tam, kdy by maskulinní teologie mluvila o hodnotách.
Boží záchrana se rodí do světa, který bolí. (místo: který je hříšný)
Láska vítězí nad zlem. (místo: dobro vítězí)
Nechám se vést Bohem nebo se nechám vést - čím vlastně? Strachem? Pýchou? (místo: pokušením, ďáblem)
Co drží oči učedníků, že Ježíše nepoznávají? - Slzy, zármutek, vztek? (místo: nepochopení, předporozumění)
… že bude trpět. S lidmi, pro lidi, za lidi. Že vezme jejich bolest na sebe, aby ta jejich bolest pro ně byla aspoň trochu snesitelná (místo tradiční priority: vezme na sebe hříchy)
Zdá se, že emoce jsou pro ni nejdůležitější, především láska:
Andělem může být… kdokoli, kdo se nechá pohnout a vést soucitem, něhou, intuicí. Láskou.
Bůh, který ode mě nečeká zbožné fráze, ale se kterým mohu mlčet i plakat. - Takovému Bohu věřím, protože skutečně ví, jak život bolí, jak zle může člověku být, protože to sám zažil.
Bůh svou moc nezjeví hrubou silou, ale mocí lásky, která umí být i bezmocná. Zvítězí láskou, která umí i prohrát. Láskou, která je ochotna na sebe vzít bolesti i viny druhých.
S emocemi souvisí také důraz na empatii a vnímavý rozhovor:
V hlavní rolích Boží záchrany jsou empatie, ochranitelský cit, intuice
Jak asi po tom všem probíhal rozhovor mezi Abramem a Sáraj? Vytýkala mu Sáraj, že ji opustil? Omlouval se jí Abram, prosil o odpuštění nebo se obhajoval, že neměl na vybranou? Možná oba dlouho mlčeli, možná plakali, možná děkovali Bohu, že to celé včas zastavil.
V jednom rozžehnul cit pro naslouchání druhým, v druhém dar mluvení, v dalším praktickou zručnost, v jiném hospodárného ducha. (takto kazatelka řadí charismata)
Tohle si musíme pořád připomínat: abychom naslouchali těm, kdo si stěžují, kdo volají po spravedlnosti, kdo něco potřebují. Abychom jejich hlasy brali vážně a snažili se najít řešení.
Připomíná mi o taky situaci některých těžkopádných rozhovorů, které vedeme s druhými (blízkými). Chceme se dobrat pravdy, a tak každý jen dokola opakujeme tu svou, ta svá fakta. Rozhovor nekončí, jen postupně obě strany upadají do hlubšího pocitu bezvýchodnosti. A při tom všem si vůbec neuvědomujeme, že takový rozhovor už vůbec našemu vztahu nepomáhá. Že se tím ustavičným omíláním pravd připravujeme o blízkost druhého člověka. O vztah.
Je důležité zeptat se tak, aby ten druhý mohl mluvit. Aby mohl vypovědět svou bolest, aby vyslovil, co se děje! Někdy nás tíží jakási nejasná bolest, obava, smutek, nevíme, co se děje. A pak se někdo zeptá, co je s tebou? - a naslouchá, my zkoušíme tu tíhu dát do slov. - A díky tomu si věci třeba lépe utřídíme, nově je nahlédneme. Zjistíme, že jsou ještě další možnosti.
Vedle základního důrazu na všednost vyjadřování někdy u autorky najdeme důmyslné myšlenky, důvtipné metafory (i odkaz k řečtině):
Někdy musíme věci pustit, nechat je plavat. (o Mojžíšovi v ošatce)
Bůh byl ochotný nešetřit nevinného faraona, aby ušetřil, zachránil Abrama. - Bůh byl ochotný nešetřit svého Nevinného syna, Ježíše, aby ušetřil, zachránil každého a každou z nás.
To jedinečné, co v člověku je, rozžehnul, aby svítil, sloužil svým osobitým způsobem. (pojetí obdarování podle slov „vy jste světlo světa“)
byli plni Ducha a moudrosti. - Mít Ducha, být duchaplný…
něco jako by bránilo jejich očím. Jejich oči jsou doslova něčím „drženy“.
Boha je možné zahlédnout taky tehdy, když mu děkujeme, lámeme chléb… Kde taky ten chléb skutečně rozdáváme, jsme štědří vůči hladovým; solidární s trpícími.
Tento autorsky volný způsob vyjadřování zřejmě snese i občasné nepřesnosti:
Císař Augustus nařídil sčítání lidu, aby zvýšil daně a bylo na další válku. (císař si naopak zakládal na Pax Romana)
V Bibli se do Egypta vždy sestupuje. Nejen zeměpisně se tam jde z kopce dolů. (orientace mapy, kdy jih je dole, je mnohem pozdější)
ten osten, tu svou slabost nazval svou největší silou. (přesněji Pavel v 2Kor 12:9 píše, že mu Bůh řekl: „v slabosti se projeví má síla.“)
Vím, že slovo staršovstvo je odvozeno od slova starší (sboru). Ale já tam slyším spíš to starat se.
Nakonec se zvednou, a ještě v noci se vrací do Jeruzaléma. Tam, odkud vzali rohy/utíkali. Vrací se do běžného života. (z Emauz se učedníci vracejí do Jeruzaléma, aby „byli stále v chrámě a chválili Boha.“)
Svou ženskost Hanka do kazatelství promítá i tak, že roli žen v Bibli a ženský úhel pohledu zdůrazní všude tam, kde to jde:
V Mojžíšově příběhu jsou v hlavních rolích záchrany ženy. Mojžíšova matka, sestra, princezna, porodní asistentky. - V hlavní rolích Boží záchrany jsou empatie, ochranitelský cit, intuice, vynalézavost, mazanost, spolupráce. - Je to spiknutí něžného pohlaví, které čelí zlému faraonovi i strachu.
Andělem může být obyčejná matka, malá holka, princezna, porodní asistentka, starostlivý muž. (všimneme si toho pořadí)
Jak se daří Sáře? Nevíme. Bojím se představit si, co se s ní ve faraonově harému děje.
A velmi výrazně kazatelka staví v řeči do popředí přímo sebe. Někde je její „já“ míněno zřejmě jako obecné já mluvení v první osobě singuláru, často však jako „já, Hana Ducho“. Což bona fide chápu jako snahu osobně ztělesnit a garantovat řečené (pokud to tak není, možná kazatelka své vyjadřování v tomto punktu zkoriguje):
O letošních Vánocích dost Pána Boha hledám.
Ta se obvykle čte až při svátku Zjevení Páně. Ale mám za to, že má zaznít dnes. (nezdůvodněně)
… mají řadu společných motivů. Nabízím vám některé z nich ke společnému hledání Vánoc.
pro mě je to tím pádem uvěřitelný Bůh
Vánoce se dějí tam, kde tomu uvěříme. Já tomu věřím.
Možná si ale největší bohatství Abram nese v sobě. A já s ním… - Jako věřící občas sklouzneme do Egypta. Abramova i moje důvěra v Boha v zátěžových situacích je někdy nic moc. Nemůžu stejně jako Abram za svou víru ručit.
Bůh zůstává věrný tomu, co slíbil Abramovi a Sáraj, mně, tobě.
Moc bych si přála umět rozpoznat, kdy věci opravdu nejdou změnit. A kdy je potřeba je přijmout a respektovat. U sebe. I u druhých.
K architektuře těchto kázání se nedá mnoho říct. Což vyplývá z pravděpodobného postupu psaní: kazatelka čte biblický text a nachází jednotlivé podobnosti s životy lidí kolem sebe. To zapisuje a mírně rozvádí, bez velkého domýšlení. Její věty a odstavce jsou krátké. Kázání nejsou nijak výrazně vypointovaná.
Stavbou jsou proto kázání nejblíže homiliím, tedy postupnému výkladu biblického textu. V jednom z kázání kazatelka hledá souběžné podobnosti dvou vyprávění. V jednom jiném sklene oblouk mezi počátkem a koncem kázání:
kdy a kde se vlastně dějí Vánoce?... Vánoce se dějí tam, kde tomu věříme.
Důkladnější práci na stavbě by Hanka asi nepřikládala větší váhu. – Ani úvody nevykazují nějaký jednotný styl. Za povšimnutí snad stojí jen, že dvě kázání začínají infinitivem, neurčitým tvarem, což umožňuje jediným slovem propojit biblickou postavu a posluchače:
Dělat čest povolání (apoštol Pavel + my)
Vzít roha. Utéct z místa, kde to bolí. (učedníci na cestě do Emauz + my)
O Ježíši kazatelka mluví zpravidla jen tam, kde vykládá slova o něm v biblickém základu kázání. Jindy obdobně mluví o Bohu / Hospodinu, o Duchu. Evangeliem je pro ní zřejmě všechno Boží konání s věřícím člověkem.
