Ad Kázání proti tradici

Kazatel ČCE Aleš Wrana <>
(15.12.2022, rubrika: Aktuality)

Kazatel Martin C. Putna každopádně shromažďuje všechna důležitá novozákonní místa, v kterých se objevuje „tradice, tradovat, předávat“. Otázkou by mohla být maximálně interpretace tohoto souboru. Opravdu se „celé Ježíšovo působení nese proti tradicím“? Vždyť Ježíš řekl také: "Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit.“ A skutečně i „Pavel zvěstovatel akcentuje tuto novost a protitradičnost,“ když „používá výrazu „tradice“ jen jednou, a to sám o sobě – a opět negativně“? Pavel sice na tom zmiňovaném místě mluví proti tradici, tradici judaismu, ale sám si je jinde vědom, že stojí v tradici nové. I MCP cituje jeho odvolávku na důležitou posloupnost předávání zvěsti o Ježíšově oběti a vzkříšení, 1K 15,3n.

MCP tedy káže proti tradici, ale sám v textu zmiňuje, že také kázání proti tradici má svou tradici (ano samé protimluvy, v kázání i tady u mne). Především evangelickou tradici od Luthera dále. Luther kázal proti církevním tradicím, když a pokud byly stavěny významem na roveň biblickému slovu. Heslem reformace bylo Ad fontes, vždy znovu co nejblíže k pramenům zjevení, než je lidské tradice znečistily. Na poličce mám německou luterskou učebnici biblistiky, kde se říká, že „evangelická církev tak dlouho odmítala tradici, než nechopila, že také uvnitř Bible je tradice.“ Také utváření Bible už totiž je dílem tradice, přístup k čistému zdroji nemáme.  

Prostě se mi zdá, že se nedá kázat obecně proti tradici. Jen proti určité tradici, proti určitému pojetí tradice. S vědomím, že sám vždy stojím v určité tradici, že nemůžu vystoupit do prázdného prostoru mimo tradice. Vždy na něco navazuji, jinak bych ostatně byl naprosto nesrozumitelný. Ona apokalyptická kvalita: „Hle, činím všechno nové“, kterou kazatel také zmiňuje, je vyhrazena fakt jenom Bohu.

MCP dobře vyzývá k „trvalému přehodnocování všech tradic“. Ale ani při tomto vymezení se neobejde bez slova „trvalý“, které tradici předpokládá. Odmítá pojetí „tradičního“ jako toho, co má mít z toho titulu v církvi „trvalou platnost“. I to stálé přehodnocování se však bude zřejmě zaštiťovat starými praxemi a autoritami.

Na závěr kazatel emfaticky a aktuálně k začátku adventního období říká: „…pryč s tradicemi. Klidně i s těmi vánočními, pokud se stávají povinností a musem a drilem a tíží a noční můrou a prázdnotou a formalitou.“ I takové odmítání Vánoc ovšem zase stojí v určité tradici, sám MCP zmiňuje staré skotské presbyteriány, dodnes sem patří adventisté a jehovisté. Neslavit Vánoce určitě možné je. Strhneme slupku. Jak však přerušit lidskou tradici „prázdnoty a formalit“?

V kázání oceňuji především důraz, že řetěz dobré křesťanské tradice má propojovat jeden konec: „jádro toho, co Ježíš říká a čím jest“ s druhým koncem: s „dnešním člověkem, jeho potřebami a touhami a bolestmi“. Právě tohle od Nekostela očekávám. Myslím, že se o to pokouší evangelická církev i ve svých sborech, pokud však takové hledání paralelně probíhá také novými a neotřelými způsoby, jsem rád. Kostelní snažení je jistě možné v mnoha směrech kritizovat. Ale i Nekostel: zatím to podle mého názoru dělá pod přeboostovanými hesly (na dveře a web si napíše, že je „proti hodnotám“, i když je prostě proti jejich uctívání, a to je rozdíl - viděli jste už od prvního kázání: být proti rodině a být proti tomu, aby rodina byla nejvyšší hodnotou, není totéž) a s nereálnými očekávaními (že si body nažene kritikou církve). Co takhle ubrat z této přepjatosti? A z církvebijství – ne že bych chtěl církev šetřit, zaslouží si kritiky hodně a má jí i zapotřebí, ale je to jen můj subjektivní problém, že mi kritika církve, pokud ji říkají křesťané v mimocírkevním prostředí, zní většinou falešně?