Kazatel ČCE Aleš Wrana <>
(11.7.2022, rubrika: Aktuality)
Jedna z recenzí jeho posledního pražského koncertu (červen 2022) byla nazvána „Pastor Nick Cave na Metronomu léčil všechny nešťastné duše“, a všechny české recenze se shodovaly, že koncert připomínal spíš náboženský rituál. Co to je, na co tady Češi slyší?
A tuhle otázku kladu vědomě, patří k mému hledání, co má dnes misijní ozvučnost. I když jistě, Cave si pomáhá svým showmanstvím, uhrančivostí svého zpěvu, hudbou, kterou může své emoční působení zesilovat, světly, vyvýšeností podia, neurčitostí svých textů, kde si kdokoliv může možná nalézt cokoliv - přesto si dovolím tvrdit, že to hlavní, čím přitahuje posluchače, jsou jeho texty, jeho zvěst. A co to tedy je, na co tady Češi slyší? Může to být nějak inspirativní pro nás křesťany? A zase, v různých rozhovorech se dočtete, že Cave sice čte Bibli, ale že věří „ne díky církvi, ale navzdory církvi“. A posluchači znají jeho životní příběh posledních let, že přišel o své dva syny, a je pro ně o to věrohodnější, a on mluví o své zranitelnosti, a tady to působí až kristovsky. Ale to neruší naší otázku, spíše její naléhavost zvyšuje, vždyť si přece myslíme, že Češi jsou na veškeré evangelizace spíše alergičtí - co to je tedy, na co tady Češi slyší?
Nechci tvrdit, že jsem odhalil celé kouzlo. Cave je poeta, a jeho texty by mohly mít i mnoho jiných výkladů, než které tu teď napíšu. A mým cílem opravdu není ukazovat a dokazovat, že jsou Caveovy texty náboženské. To by ostatně byl úkol příliš snadný. (Kdybychom se trochu snažili, dovedli bychom takový důkaz provést u textu libovolného.) Tady nám jde o to, najít v těch písních ukázky náboženské svůdnosti, kdy se nad působivostí dobrého umělce otevírá ještě nějaký přesah, který posluchače zve k prožitku, tedy k poznání a emocím, ukazujícím k něčemu, co člověka přesahuje. – Prošel jsem si texty osmí písní jeho poslední desky CARNAGE.
Už úvodní píseň se jmenuje Hand of God. Tři úvodní fráze této písně si přečtěte někde jinde, jsou podstatné, a budou se v různých formách na desce čtyřikrát opakovat. Poprvé se už zde ozvou slova „ the kingdom in the sky“ (království v nebi), také to ovšem zmiňuji jen bokem, jako upozornění, že je mnoho pojítek, provazujících jednotlivé písně. - Z každé písně chci zmínit jediný aspekt, jeden způsob náboženského pohledu. A v této úvodní je to jakási dramatická situace, složená ze tří vlivů. První: I´m going to the river where the current rushes by, I¨m gonna swim to the middle where the water is real high. K tomu se ozve odkaz na hybnou sílu jinou: „Hand of God coming from the sky“. Ale plavec vzývá ještě sílu třetí (je skutečně třetí?): „Way down low, let the river cast his spell on me“, kde „a spell“ může znamenat „kouzlo“ i „prokletí“. V písní vzniká obrovské napětí, které není rozřešeno.
Také v písni druhé, Old Time, bychom našli náboženských náběhu více, jeden z recenzentů např. říká, že téma hledání a odloučení mají u Cavea vždy religiozní konotace, a sám Cave tomu napomáhá svými vyjádřeními v různých interview, že každá píseň o lásce je písní o Bohu. Taky toto teď nechávám bokem, patřilo by to k onomu snadnému pojetí, které nás teď nezajímá. A zmíním z této písně jiný moment: milenci jedou autem noční cestou, a najednou „in the side of the road is a thing with horns / steps back into the trees / and a child is born / upon the trembling earth“. Ten zážitek - když se do našeho světa na okamžik vlomí kousek světa jiného. Logický sled vyprávění je narušen, a hle, něco nevysvětlitelného.
Carnage, titulní skladba celé desky. Vyprávěná pohledem (onoho?) dítěte. Prší a déšť všechno spojuje. A také píseň je „like a rain cloud“, protože do písně teď všechno dění vstupuje, „here it comes around again / and it´s only love“. Hodně silný pocit, a zase jiný než v předchozích písních - že vše tvoří jednotu, v které jsme zahrnuti, a vše je láska.
Píseň následující, White Elephant, je v první půli naplněná docela konkrétními odkazy na násilí, které se ve světě dělo v roce 2021. Ale přesně v půli se píseň zlomí, a celý zbytek je chrámovým zpěvem: „There´s a kingdom in the sky. We´re all coming home. A time is coming, a time is nigh, for the kingdom in the sky“. Jak si to Cave může dovolit? Jak to, že tím lidi, a speciálně Čechy neodradí, jak to, že to od něj berou? Takové dlouhé litanie?
A zklidnění, Albuquerque. Píseň o velké izolaci. Nikam nemůžeme cestovat (ani do Amsterdamu, ani k africkému jezeru). Text zde odkazuje samozřejmě zase k době svého vzniku, k době covidové. Je tahle píseň nějak otevřená? Nevím, jestli chtěl pootevřené dveře nechat autor, já jsem si však dvoje našel. Slova „We won´t get to anywhere, darling, unless I dream you there“ mi připomněla spirituál „Mé sny tam dojdou, dřív nežli já.“ A když jsem si dohledal, že Albuquerque je mexické město, odkud vzlétává nejvíce horkovzdušných balónů, tak ta představa je linií úniku také.
Předchozí píseň tvoří v desce jakýsi předěl, a Lavender Fields proto otevírají druhou část. Když je budete poslouchat, snadno zjistíte, kolik prvků z předchozích písní se zde opakuje – a pane Nicku, fakt, jak to děláte, že vaše zpěvy o „a kingdom in the sky“ zase utáhnou skoro polovinu silné písně? Symbolem se tady stávají rostoucí levandule, „that reach high beyound the sky“. A pomocí levandule taky popisuje svou konverzi: „And the lavender has stained my skin…“ Jestli vás to zajímá, snadno si dohledáte, jak text pokračuje, je to barevná a voňavá – a velmi hluboká meditace.
V písni Shattered Ground zpěvák personifikuje Měsíc, „in the night sky with pale eyes“. Měsíc je jako milenka, taky on je „in the sky“, stejně jako „a kingdom“, asociované na několika místech se sluncem. Všechny milostné písně jsou podle Cavea o Bohu, to už víme. Proto téma vyznívá jako výpověď o druhém, nočním pólu božství. „There´s a madness in her and the a madness in me, and together it forms a kind of sanity“ – kde „sanity“ je příčetnost, duševní zdraví.
Je myslím zajímavé, že v každé z písní můžeme najít odlišný způsob náboženského mluvení. Všechny by bylo možné uplatnit i v evangelickém kázání. A píseň poslední, Balcony Man, je prostě o tom, jak už název napovídá, že vše můžu pozorovat z nadhledu. Taková transcendence uvnitř reality: „When everything is ordinary until it´s not. / I´m the Balcony man /.. / sitting on a chair and in the morning sun / putting on my tap dancing shoes… Vychází Slunce a Caveovi se chce tančit.
Tak ať se dovedeme někdy ve slovech volně roztančit i my, křesťanští kazatelé.
