Pro většinu z nich (dětí) má teď lidská bída úplně konkrétní podobu: válku na Ukrajině. Jedna holčička ještě hodně dětským písmem napsala: „Mnoho dětí žije ve válečných oblastech a jsou obklopeny násilím a smrtí. Ty děti jsou nevinné, stejně jako byl Ježíš.“ (Soběhrdy, 15)

Možná přemýšlíme, co je horší covid vs válka. (Teplice, 17)

Jak jsme slyšeli na začátku bohoslužeb, Zacharijáš očekává příjezd krále na oslátku. Krále milosrdného, laskavého, odpouštějícího. Z poválečných trosek se zvedá Jeruzalém, je opravován vypálený Hospodinův chrám. „Válka je vůl“ zpívaly Synkopy 61 v půlce 60. let. Zacharijáš vidí, jak moc země potřebuje trvalý mír. (Praha-Bráník, 10)

Boží naděje, Boží budoucnost pro člověka, kterou nabídl a nabízí v Ježíši z Nazareta, není ve své podstatě zastavitelná ani odmítnutím ani naší slabostí. Ve dnech nepředstavitelné zvůle a zároveň narůstajícího počtu potřebných, jsou mi tato Ježíšova slova velkou nadějí: „Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení.“ (Praha-Uhříněves, 10)

A o mnoho bolestivěji se nám pašije čtou zrovna letos, kdy jsme svědky utrpení ukrajinského národa. Smrt, zrada, křivé obvinění, matky, plačící nad ztrátou svých synů, lhostejnost tváří v tvář krutosti – to všechno teď vidíme v jasných konturách. - A naším úkolem je neuhnout. Zůstat s trpícím Kristem. Vstoupit do jeho příběhu, nezavírat oči, žít v našem světě a být hluboce probuzeni, darovat světu svou pozornost. Sám Bůh potřebuje, abychom byli vzhůru. Abychom byli přítomni, abychom si nemalovali vlastní snové obrázky a fantazijní útěky, ale abychom se ponořili do reality našeho světa a stali se v něm lidmi. Naše přítomnost, byť i jen tichá a naslouchající, má pro druhé nekonečnou cenu – a nás samotné promění. Umožňuje nám totiž vstupovat do toho, co je ve světě nejzranitelnější a tím i nejcennější. A to na nás zaručeně zanechá svou stopu. - Ježíš vypil kalich utrpení až do dna, vypil ho za nás. Na nás nyní je tento kalich pozvedat ve vděčné vzpomínce, pít ale můžeme z jiného kalicha. Z kalicha naděje. Ježíšova smrt totiž nebyla marná. Bůh svým mrtvým dává život nový. Pijme proto, pijme až do dna, abychom měli sílu stát se skutečnou a vždy přítomnou součástí tohoto světa. Tam, kde už nezbývá nic než modlitba, kde není, o koho se opřít, kde tíseň se stahují mračna smrti a kde člověk bojuje o svůj úděl – tam buďme vzhůru. (Beroun, 10)

- a kdo, tváří v tvář Jidášovi, si troufne říci, že by nezradil, ani když na vás míří pistolí, když hrozí že vás budou mučit, aktuální válka to ukazuje syrově ... (Praha, Kliment, 15)

Proč jsou tam vlastně i takové ošklivé a zlé příběhy? Protože takový je život. Takoví jsme my lidé. Nejsme vždycky jen přátelští, ochotní pomáhat, dát cokoliv pro druhého. Taky býváme nepřátelští, zlí, podlí, vzteklí. Když se dnes podíváme na Ukrajinu, tak vidíme, že lidé dokážou být i zcela bezohlední, naprosto nesmířliví, zničující. No a Bible nám prostě jen ukazuje i tyhle temné stránky člověka. Neschovává je, nemaluje nás narůžovo, abychom vypadali lepší. Ani sami před sebou, ale ani před Hospodinem. (Rokycany, 10)

Velký pátek je bojiště. Místo, na kterém se vede zápas mezi životem a smrtí. / Je Velký pátek. Na otázku „Kam až sahá lidské neštěstí?  Jak daleko může zajít lidské trápení?“, na tuto otázku odpovídáme my „Daleko“. Nepředstavitelně daleko. Lidská krutost vždy a znovu dovede překvapit svou vynalézavostí, svou nespoutaností. / Mimochodem: Pontius Pilát. Vládce nad Jeruzalémem a celým Judskem. Zlo a utrpení mají svého jmenovitého původce. Jen malou část trápení nám působí příroda skrze nemoci a katastrofy. Většinu utrpení ve světě má na svědomí člověk. Pontius Pilát je podepsán pod Kristovou smrtí. A také vy často víte, kdo se podepsal pod vaším trápením, kdo vám ublížil v osobním či společenském životě. Bohužel, mnozí vládcové se do dějin zapisují neštěstím, které zapříčinili. Dvacáté století mělo Adolfa Hitlera, který rozpoutal ničivou válku. 21. století má Vladimíra Vladimíroviče Putina, který je zodpovědný za smrt desetitisíců a neštěstí miliónů lidí. Doufejme, že on je tím nejhorším, co nás v našem století potkalo. (Polička, 15)

U politiků mívá takovýto alibismus dalekosáhlé důsledky. Vládcové mají velkou moc, a tak toho mohou hodně napáchat – jak jejím zne-užíváním, tak ale i jejím ne-užíváním. Jenže jistou míru moci má každý z nás. Při pohledu na dějinné poryvy, jichž jsme svědky i v těchto dnech, snadno propadneme pocitu, že jednotlivec je jen maličkým a bezvýznamným hráčem a že trumfy mají v rukou jiní. Snadno vzdáme úsilí o lepší svět, protože si řekneme, že to nemá smysl, protože přece rozhodují tamti nahoře a my dole s tím nic nenaděláme. Po pilátovsku si myjeme ruce a stavíme se do role obětí mocných – do role sice nedůstojné, ale vlastně nakonec pohodlné. (Praha-Kobylisy, 15)

Prostě to byla nespravedlnost a zbožně zamaskovaný nesmysl. Podobně jako na Ukrajině – pod zbožnými deklaracemi a řečmi o denacifikaci. Ruský diktátor Putin rád cituje písmo, křižuje se a agresi na Ukrajině ospravedlňuje, že její cíle jsou naprosto pochopitelné a ušlechtilé. Je to agresivní válka vedená lidmi, kteří raději žijí sešněrováni, ve strachu, pod zbožným praporem, kteří možná i věří, že konají Boží vůli, nebo jakousi vyšší spravedlnost. Ale přitom páchají hrozné činy. A rozsévají jen nesmysl. (Litoměřice, 15)

láska, která se nebrání a neobhajuje, ale svobodně se staví na místo hříšníků, aby očistila svět od prokletí hříchů a tak člověka vysvobodila; láska, která trpí kvůli nám a za nás; láska, která před celým světem, všemi lidmi a národy otevírá zcela nové a netušené možnosti života před Bohem a mezi sebou, navzájem. V nich již nevládne a člověka neovládá nenávist vedoucí k násilí a válkám, ale láska, která vede ke vzájemnému přijímání a vycházení si vstříc. (Hošťálková, 10)

Každému z nás bylo svěřeno slovo kříže, které máme dosvědčovat celým svým životem. Zvláště pak v této době, kdy umírají bezbranní lidé, další museli opustit svoje domovy a odhodlaní muži i ženy brání svoji zem před zvůlí agresora. Křesťané nemohou zůstat stát stranou, nýbrž snažit se pomáhat v té míře, jak každý můžeme. (Vizovice, 15)

Právě oni zesměšňují Ježíše: „Ostatní zachránil, ať zachrání sám sebe.“ Tak přemýšlí oni sami. Musí se postarat nejdřív o svůj vlastní prospěch, pak mohou pomáhat ostatním. Jak často to v posledních dnech slyšíme: „Kdo se postará o naše lidi!“ (když se pomáhá válečným uprchlíkům) Ježíšovi ale jde o víc než jen o něj samotného, nebo jen o „jeho lidi“. Proto nemůže ze své cesty uhnout. (Vrchlabí, 15)

Není jasně řečeno, že to byli vojáci, kdo si rozděloval Ježíšovo oblečení. Na tom obraze jsou nakreslení šlechtici, nebo bohatí měšťané, kteří se hádají o kořist popravovaného muže. Ještě ani nevydechl naposled a už losují o jeho oblečení. Musím říct, že tahle část mi v posledních dnech přijde mimořádně odporná. Po tom strašném masakru v Ukrajinské Buči prý ruští vojáci rabovali domy těch, které zavraždili. Vybavení jejich domácností posílali domů svým rodinám. Jako chátra pod Ježíšovým křížem se dělili o kořist svých obětí. I tahle nenasytná lůza tam byla, když byl křižován můj Pán. (Vrchlabí, 15)

A my teď čteme to první Ježíšovo slovo z kříže: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ V nesnesitelné bolesti se Syn modlí k Otci, ne za to, aby ho té bolesti zbavil, aby jeho utrpení zkrátil – ale aby odpustil tomu, kdo ho mučí. To je prostě a jednoduše skandální. Odsoudili a zabíjejí nevinného člověka - dá se tohle jen tak odpustit? Jeden kluk z petroupimské školy napsal k Ježíšovým pašijím telegram: „Byla to hrůza. Stop. Jsem rád, že tam nejsem. Stop. Je mi líto všech, co to zažívají. Stop.“ Z nejrůznějších rozhovorů vím, kolika z nás to šílenství, které se na Ukrajině odehrává, leží v hlavě, budí ze spaní. A teď - znamená ta první Ježíšova věta z kříže, že můžeme jen tak říct „Odpuštěno. Stop“ a jít dál, jako by se nic nestalo? Putine, nevíš, co činíš, a tak si klidně vyhlazuj další Mariupoly, další Kramatorsky, další Buči a vítej v náruči Božího odpuštění, stop? (Soběhrdy, 15)

Naše víra se v posledních dvou měsících chvěje a otřásá. Nevěřícně sledujeme záběry nelidského vraždění civilistů včetně dětí v Buči a jinde. Jsme zděšeni zprávami o znásilňování žen. (Já osobně jsem zděšena i tím, že určité skupiny křesťanů v této situaci brojí proti dodání antikoncepce pro znásilňované ženy.) Chce se mi zpívat: Proč jen mlčíš Pane, když zloba lidská život maří?

Při tvém vjezdu do Jeruzaléma všichni doufali, že už se tohle nikdy nebude dít… A ono se to děje.Proč se nezastane pravdy tvá moc, Pane? Díky, že se za mou chvějící se víru modlíš. Posiluje mě to… (Pardubice, 10)

A tak nám velkopáteční text otevírá tuto zásadní otázku: „Hospodine, proč jen stojíš v dáli, v dobách soužení se skrýváš?" Ne proto, že by se dělo něco zcela výjimečného, ale proto, že kříž pro slabé a bezmocné je v lidských dějinách vždy po ruce. Odpověď na tuto otázku je určitě nejen pro mě zcela zásadní, protože už měsíc jsme svíráni zprávami o událostech, které se stále vrací. Stále znovu se v lidských dějinách objevují postavy jako Putin, Hitler, Stalin, Franko, Karadžič, Pol Pot, Pinochet a další a další. A zároveň zástupy trpících, hladových, bezmocných. Ta otázka ohledně Boží přítomnosti, kterou před námi otevírá Velký pátek, nezaznívá kvůli příběhu Ježíše z Nazareta, ale kvůli bolesti lidí. A apoštol Pavel, v jehož slovech nacházíme vlastně nejstarší svědectví o zpracování víry v naději kříže, vyznává, že Pán Bůh tu odpovídá. Že je přítomen právě všem trpícím, pronásledovaným a odmítaným. Že právě to je smysl kříže. Ne nářek nad tím, že všichni opustili Ježíše, ale vděčnost za to, že Kristus neopustil ty, kteří jsou stále znovu křižováni. (Praha-Uhříněves, 15)

Kde zůstal (Bůh), když máme zvládat… vražedné pokusy mocných, jak násilím přeorganizovat svět? Hledáme recepty, jak na to, a moc nám to nejde. To proto, že člověk stěží zvládá i sám sebe. Ale nedá mu to a zkouší ovládat i druhé (k obrazu svému). Když se přitom podaří umlčet Boha s tou jeho pravdou o nás, když se podaří rozlámat vztahy, přizabít lásku a sebrat naději, potom je hodně těžké najít cestu, kam a jak dál a co teď s tou spoušť. Jako by nastala tma po vší zemi. (Jihlava, 15)

Když Ježíš umřel, nastala tma po vší zemi, říká vypravěč a obrazně tím vyjádřil něco, co lidstvo prožívá v kterékoli generaci: to když naděje pohasnou a potemní, vlády se ujme nejistota a strach, do duší se vkrádá soumrak a začíná další doba temna. Prožíváme to na vlastní kůži, když nám někdo blízký umře nebo po nějakém rozchodu a po ztrátě iluzí. Dotkne se nás to, když vidíme něčí utrpení nebo se o něm doslechneme, nebo když takřka v přímém přenosu sledujeme za hum­ny válku a není v našich silách, jak to řešit. (Jihlava, začátek 17)

Ten člověk byl zajisté Syn Boží, vyznává setník. A tak my všichni se nacházíme na této neustálé cestě mezi pátkem a nedělí, mezi člověkem a Bohem – a občas na té cestě najdeme kříž. Kříž člověka a Boha, kterého strávila horlivost pro chrám. Pro lidi. Pro spravedlnost a lásku. I v dnešním světě to stojí různým lidem za to bojovat proti pravdě i míru. (Kdyně, 15)

Jako by se tohle ostatně ukazovalo i na té Ukrajině: závist z toho, že ti druzí se nejen mají lépe materiálně, ale mají podmínky k takovému životu, který se dá žít svobodněji, barevněji.- A to je ten život, život ve svobodě, spravedlnosti, v radosti, v riskantní odpovědnosti, život v naději, že vše dobré a smysluplné a radostné v lidském životě najde plnost v Božím království. Tomuhle životu chtěli zabránit ti, kteří kříž stavěli, ale nepodařilo se jim to. A žádným novým stavitelům křížů či odpalovačům raket či někdy třeba jen zraňujících slov se to podařit nemůže. Tento život, který má základ v kříži a té události, kterou si budeme připomínat v neděli, je tak mocný, že i setníkům, přibíjejícím na kříže dokáže prorazit jejich ztuhlé srdce a přivést je k vyznání: „Tento člověk je vskutku spravedlivý“. Ať i my jsme takoví setníci, ať i na Ukrajině a v Rusku je co nejvíce takových setníků. Ať co nejvíce lidí takto velebí Boha. (Litoměřice, 15)

(Proč jen ženy jdou o velikonočním ránu ke hrobu?) Odtržení lidé. Rozdělení lidé. Co všechno mezi námi hloubí příkopy? Co mezi námi vytváří bariéry? Co nám znemožňuje, abychom spolu přebývali v pokoji a v lásce? Sestry a bratři, vy sami to víte. Co působí napětí ve vašich domovech. Co narušuje vaše vztahy. Co zneklidňuje vaši duši, takže nemáte na druhé lidi náladu. Vy víte, co ukrajinské ženy vyhnalo z domova a ony se ocitly tisíc kilometrů od svého domova. Daleko od svých manželů, bratrů, synů. To všechno je stín smrti, dnes stejně jako kdysi v Jeruzalémě. To všechno je stín smrti, která rozděluje lidi. Smrt ničí a podkopává život. Znemožňuje nám žít spolu v pokoji a míru. Rozdělení. Muži a ženy. Rodiče a děti. Přátelé a sousedé. Národy, jazyky, rasy. Stále znovu a znovu se mezi námi vynořuje odcizení v tisíci podobách.

(Jsou pak poslány k mužům učedníkům) ..setkají se s těmi, od nichž byly odtrženy. (Praha, Salvátor, 17)

Není někdy náš problém, že míjíme pozitivní šoky ve svých životech? Že jsme dost často nastavení jen na katastrofální vyhlídky, špatné zprávy? Že se děsíme, co na nás zase vyběhne? Zapneme televizi a musíme se vyrovnávat s válečnými zločiny. -  (tam, kde vše bylo na první pohled „zabité“, „mrtvé“) vyvstávají ohromné a smysluplné příležitosti. Anebo se otevírají cesty k obnově toho, co se jevilo jako nenávratné rozbité. Třeba ke znovunavázání vztahů, které už byly přervané, zdánlivě neměly už žádnou budoucnost… Napadá mě, že podobná slova mohou vyznít až nemístně optimisticky, když si vzpomeneme na současnou válku na Ukrajině a vybavíme si záběry zničených čtvrtí, u nichž si říkáme: Kdo bude mít sílu dát tohle znovu dohromady… Ale mohli bychom si vybavit třeba také Varšavu, prakticky srovnanou se zemí za druhé světové války… A poté od základu rekonstruovanou… Tak se ukazují výhledy naděje, že vůle k obnově života působí ještě nesmírnější silou než vůle k jeho ničení. (Chomutov, 17)

Kristus byl vzkříšen! Znamená to ale reálně něco víc, než naše dočasné osobní povzbuzení? Znamená to reálně něco pro svět za hranicemi církve? Pro svět trpících, utlačovaných, ponižovaných, ubitých - např. proudálosti na východu Ukrajiny? - Sestry a bratři, Kristus byl vzkříšen! To, jak slyšíme dál, má taky dosah mocenský a politický v tomto světě. Ale i do oblastí sil nezbadatelných a mocností přesahujících člověka. Dneska jsou to třeba sociální sítě. Různé zájmové, obchodní a mocenské skupiny a systémy. Teď nově se jako mocnost ukazují záměrně šířené dezinformace, fakenews a lživé ideologické masáže. A válka ve všech souvislostech a dopadech, není to taky mocnost? Teď se zdá, že právě tyto síly a mocnosti určují běh světa. Zastrašují. Vnášejí zmatek, bezradnost, úzkost, pocit marnosti. Že nemá smysl o něco usilovat, jít proti proudu. Že je marné doufat ve spravedlnost a mír. Zdá se, že s tím se nic nezmění. Že vítězí ten, kdo se nezdráhá jít za svým bezcitně. Zdá se, že tohle rozložení sil ve světě prostě je a bude a možná se ty mocenské boje tak zapletou, že se všechny ty struktury nakonec zhroutí. A nám nezbývá, než hájit si a užívat ten ostrůvek svobody - doma, ve svém mikrosvětě, v církvi, ve sboru. -  Ale takto smýšlet, to bychom byli opravdu ti nejubožejší z lidí. Vždyť Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli... A to, říká Pavel, už má, a ještě bude mít rozhodující dopad i do všech struktur moci, na zemi i nad zemí. Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci. (Brandýs nad Labem, 17)

Každého křesťana a jistě i leckterého nekřesťana, který tváří v tvář hrůzným válečným fotografiím ještě úplně neotupěl, musí napadnout: kde je v tom všem Kristus? Občas slyším odpověď, že je přítomen právě v těch trpících a umírajících v Buči a v Mariupolu, protože se na kříži stal také jejich bratrem. S touto odpovědí zcela souhlasím. A přece toužím slyšet něco víc. Chtěl bych slyšet o Bohu, který není jen jedním ze zbitých a zabitých, ale který se nespravedlivě a nesmyslně trpících dokáže účinně zastat a zvítězit nad jejich nepřáteli. Chtěl bych slyšet o Bohu, který až do prachu sráží mocné na trůnu a odnímá pyšným meč i korunu. A chtěl bych o něm nejen slyšet, ale také vidět jeho vládu, jeho moc. - Bůh už není v dálce, Kristus žije tedy. - Vyhlížíme Krista, který vstoupí do srdce diktátora a jakýmsi kouzlem ho přivede k pokání a stažení vojsk. A pak jsme zklamaní, že tam Krista nevidíme, že jsme vyhlíželi marně. Snad mu to máme přímo za zlé. Ale copak se ale takto pozemský Ježíš projevoval? Nechoval se přece jako vládce světa, ale jako služebník. Nevystupoval jako skrytý hybatel dějin; naopak ho dějiny krutě semlely. - Do jásotu nad velikonoční dobrou zprávou se nám v tomto roce přimíchávají temné tóny. Radost ze vzkříšeného Pána ale vždycky byla radostí navzdory, radostí uprostřed různých temnot, kam světlo velikonočního rána ještě nestačilo dopadnout. Ta úplná a ničím nezakalená radost je před námi. Nastane teprve tehdy, až všechno zlo světa shoří v ohnivém jezeře a Bůh sám setře každou slzu z očí. Do té doby smíme žít a čerpat sílu a naději z těch možná na první pohled malých, ale přece slavných setkání s Kristem. Kristus přichází k nám a ujišťuje nás, že žije a my žijeme v něm a spolu s ním. (Praha-Kobylisy, 17)

Nyní je tu „naše Galilea“ (jde před vámi do Galileje, tam ho spatříte) – v Nymburce v České republice, ale i na Ukrajině a také v Rusku … Je tu náš svět lidí, pro které šel Nazaretský Ježíš na kříž a pro něž také vstal z mrtvých. Všude tam nás Pán čeká, že za ním přijdeme, setkáme se, a tak uvěříme, že on přemohl i lidskou nevěru, strach a mlčení, i všechno zlo a smrt. Amen. (Nymburk, 17)

Evangelium zde dokáže být i aktuální: Přináším pokoj do všech zavřených domovů, do všech domovů, které už nestojí, nyní ne pro strach židovský, ale pro strach ruský, protože širá Rus nikdy neví, kde končí. I sem přichází Pán Ježíš. Pro mnohé naše současníky jsou Velikonoce až moc živé a aktuální. A tak i zde máme přinášet pokoj. (Kdyně, 15)

A někdo plácá něco např. o tom, že kdyby byl Bůh, nejsou války. Takže ten Bůh pro nás žil a zemřel. Trpěl. Nechal se posmívat a mučit. A lidem je to málo?! Máme ještě další nároky, přestože se i ke svým nejbližším chováme hůř než Bůh sám ke svým vrahům? Přestože k ostatním se chováme ještě mnohem hůř než Bůh v Kristu? Jak nápadně blízko tak je většina lidí těm posmívajícím se zákoníkům a kněžím! A pak nemá být lidský svět na dvě věci… (Praha-Nusle, 10)

Ne jako ti, kdo musí všechno zvládnout: víme přece o své vině i o vině druhých lidí. Žijme z toho, co nám přináší Boží odpuštění, a zkoušejme to vnášet mezi lidi všude tam, kde zas a znovu selhávají agresivní recepty, kterými se lidi snaží po zlém napravovat tenhle svět. (Jihlava, 15)

Samozřejmě že každý z nás jistě někdy prožíváme chvíle, kdy nám není do zpěvu. Kdy to nejde se radovat. Tehdy když se nás zmocňuje bezradnost, zoufalství a smutek právě z různých okolností, které na nás doléhají. Jenže Vzkříšený Pán Ježíš chce právě do těch našich zoufalství vstupovat. Tak jako do zoufalství učedníků. Chce se i s námi potkávat a setkat. A setkání s Ním nás naplní světlem, útěchou, ujištěním, novou vírou. Doslova jako bychom byli politi živou vodou a byli vzkříšeni. Takové je setkání s Kristem. Podívejme se na ty ženy, které utíkají od Ježíšova hrobu, Ježíš se s nimi potkal. Pozdravil je. Ony mu začali objímat nohy a klaněli se mu. V té chvíli jsou ty ustrašené ženy proměněny. (Růžďka, 17)

V souvislosti s válkou na Ukrajině jsem si na to vzpomněl. Může výhled do budoucna ovlivnit přítomnost? Obejdeme se jeden bez druhého, nebudeme se vzájemně potřebovat? - Když jsem byl mladý, nutili nám všechno sovětské. Vzpomínám si na jeden film. A četl jsem i knihu. „Příběh opravdového člověka.“ Snad podle skutečnosti, ale těžká agitka. Sestřelený letec, Alexej Meresjev, se raněný plazí dva týdny zimní krajinou blíž k civilizaci. Má poraněné nohy, omrzliny. Celou knihou se opakuje refrén: „Ale ty jsi sovětský člověk!“ A znamená to asi něco jako, že vydrží víc než ženská. Že si poradí se vším. V nemocnici v Moskvě na jeho pokoj přivezou zraněného plukovního komisaře Semjona Vorobjeva. A ten všechny léčené vojáky velmi překvapí. Učí se totiž německy! Ve všech to nejprve vyvolá údiv až odpor. Řeč nepřítele! Němčina. Ale komisař prohlásí, že němčina je krásný jazyk, kuřátko se řekne „Küchelchen“ a zvoneček „Glöckling“. Až budou v Berlíně, bude třeba se domluvit. Konce války se ovšem nedožije. Někdy se připravujeme na budoucnost, která se ovšem bude týkat jiných. Představa a skutečnost se budou lišit. (Jindřichův Hradec, 10)

(Ježíš) nikdy nevracel zlé za zlé. Nikdy se zlého neúčastnil.. Nezůstali po Něm pomstychtiví učedníci, a nenarostl hněv za tu nespravedlnost, neznásobil se strach. Naopak.. Zavládla „Milost“. (Pečky, 15)

Když apoštol Pavel vyzývá korintské křesťany, aby se nespřahali s nevěřícími… Už tehdy ta výzva zněla křesťanům tvrdě. A dnes působí apoštolovo slovo nekorektně. A to i na nás, kteří jsme spojeni tisíci vlákny se světem nevěřícím. Nemáme s lidmi usilovat o mír? Všichni zhřešili, odpoví apoštol Pavel. Zde není diskriminace nevěřících lidí. Ale zároveň není pochybnosti o tom, že ti, kdo uvěřili v Krista, jsou jiní. Mají jiného Pána než ti nevěřící, jiné hodnoty a nemohou se v tom nejhlubším sjednotit. (Písek 10)

Ježíš na cestě kříže měl strach. Poznal trýzeň úzkosti v temnotě Getsemanské zahrady. Ale překonal strach důvěrou: tím, že vložil svou vůli do vůle Otcovy: Ne má, ale tvá vůle se staň. Obavy, úzkosti, strach jsou přirozené reakce lidí v nebezpečných dobách, ale naše víra nás zavazuje: Nesmíme nikdy pustit strach ke kormidlu našeho života, smýšlení i jednání. -I Ježíšova důvěra je v dané chvíli ukřižována. Ježíš na kříži volá: Bože můj, proč jsi mne opustil? Ta věta vypadá jako výkřik zoufalství. Ale všimněme si: Ta věta má tvar otázky a modlitby. Jsou chvíle, kdy modlitby mají povahu otázky. Jsou těžké, ale požehnané chvíle, kdy naše bolestné otázky se stávají modlitbami. Můj Bože, k čemu to? Proč je ve světě tolik krve, násilí, nenávisti, zaslepenosti, strachu, zloby? - I my, jako Ježíš, potřebujeme tyto otázky adresovat Bohu a nikomu jinému. Nikdo ve světě není schopen nám odpovědět. Chraňme se laciných odpovědí. Boží odpověď přišla třetího dne. Bůh dal Ježíšovi nový život. Vrátil ho do prostoru naší víry a našeho života. Ježíš se nevrací jako mstitel do světa Jidášů, Pilátů, Herodů, Kaifášů. Ježíš se vrací jako ten, kdo porazil smrt. (Písek 15)

Vzkříšení je vlastně tak trochu i na nás. V tom, že odmítneme přisoudit světu a jeho pravidlům poslední platnost. Že doufáme, že náš život funguje jinak. Tak, že nepodlehneme beznaději a strachu. Vzkříšení vítězí tam, kde se nespokojíme s tím, jak to chodí v nás i kolem nás, ale necháme se překvapit Božím řešením, uvěříme ještě jiné - Boží moci. (Písek 17)

… do našeho života vstoupila válka, válka na Ukrajině. Většina z nás prožila celý svůj život v míru. Jen ti nejstarší si ještě pamatují tu druhou světovou. Žili jsme v naději, že válka je něco, co patří minulosti alespoň v Evropě. Ale je to jinak: válku máme opravdu za humny a nevíme, zda brzo skončí anebo zda se rozšíří dál do Evropy na nebo i na celý svět. Naše jistoty se najednou staly nejisté. I naše budoucnost a plány se staly nejisté. Co bude dál, nevíme. Modlíme se, aby nás všechny Pán Bůh uchránil od toho nejhoršího. / Zatím se nás válka dotkla jen okrajově. Je dražší plyn, nafta a benzín a čekají nás hospodářské problémy. Ale zatím ještě žijeme v míru a na naše domy nepadají bomby a lidé v nich neumírají. Zatím je válka „jen“ na Ukrajině, a my ji sledujeme téměř v přímém přenosu. / Proč ty války jen musí být? Takového neštěstí, ničení a zabíjení často i bezbranných lidí, i dětí! Pán Ježíš říká, že se nemáme strachovat a že to musí být (Mk 13.7). Asi to souvisí s tím, že v nás lidech není jen dobro, ale také zlo. Zlé jednání vidíme nakonec i v našich mezilidských vztazích. No, a když se zlý člověk s psychopatickými rysy stane téměř absolutním vládcem, snadno se pustí do válečného dobrodružství, aby získal ještě větší slávu a moc. Jednou se jmenuje Adolf a jindy třeba Vladimír. A pak se zlo začne množit geometrickou řadou. Zlo, i zlo války patří k tomuto světu. Bez zla a bez válek budeme žít až v budoucnosti Božího království. / Ten, kdo válku začne, to dělá kvůli vítězství. Ale válka nepřináší jen vítězství. Válka také zničí mnohé, co lidé předtím vybudovali. Zničí vztahy mezi lidmi, mezi národy, mezi státy a především zničí mnohé lidské životy. Lidé ve válce ztrácejí mnohé ze svého lidství. / Setkání se zlem, s válkou, je pro nás bezpochyby zkouškou. Zkouškou naší solidarity, odvahy, pevnosti. Naštěstí máme nyní vládu, která se v této krizi chová důstojně, odpovědně a statečně. Pryč je doba, kdy vláda odmítala přijmout byť jediného válečného sirotka. Díky Bohu, že se celá naše společnost se otevřela válečným uprchlíkům a ochotně jim pomáhá. / I v Bibli, především ve Starém zákoně, najdeme oddíly o válkách. A dokonce i o válkách náboženských. A třeba války proti izraelskému či judskému království jsou zde vnímány jako Boží trest za hříchy Izraele. Válka je něčím tajemným, až démonickým. Válka - zvláště ta, která trvá několik let – je událostí, nad kterou zůstává rozum stát. / V Novém zákoně se o válkách píše především ve Zjevení sv. Jana, tedy v Apokalypse. Dnes jsme četli oddíl o čtyřech jezdcích na koních. První jezdec přijíždí na koni bílém, druhý na ryzákovi, třetí na vraníkovi a čtvrtý kůň má barvu mrtvolně šedozelenou. / Koně provázejí člověka po tisíce let. Pomáhaly mu s těžkou prací, zapřahali se do tahu a především se na nich jezdilo. V lidských dějinách měl ovšem kůň ještě jednu důležitou úlohu. Používal se v boji, ve válce. A tak jsou koně a jezdci v Bibli především symbolem války. / Jan ve Zjevení vidí knihu. Knihu, která je zavřená, zapečetěná. Zdá se, že v ní jsou skryty dějiny světa. Co bylo v těchto dějinách utrpení, katastrof, válek. Bylo v nich tolik událostí, které se zdály být nesrozumitelné, nesmyslné. Ale události ve světě, jehož Stvořitelem je Bůh, by přece měly mít smysl. Otevřít tuto knihu, rozlomit její pečetě je hoden jenom Beránek. Tedy Pán Ježíš Kristus. Jen on může dát událostem tohoto světa smysl. A to proto, že byl zabit, tedy obětován. To on dává událostem světa smysl. Události mají smysl jen proto, že nás vykoupil svou krví (Zj 5.9). Smysl tomuto světu dává právě Kristova oběť. / Beránek rozlamuje první pečeť a na kolbiště světa vjíždí první jezdec na bílém koni. Mál luk a také věnec vítěze. Přijíždí proto, aby dobýval a vítězil. Bílý (leukos) kůň patří ke slávě vítězství. Na místě jezdce si můžeme představit třeba Alexandra Velikého nebo Julia Césara. A v moderních dějinách Napoleona či Hitlera. A dnes by se mohl jmenovat třeba Vladimír. První jezdec je jakýmsi prototypem vládců světových říší. Je zobrazen jako ten, kdo vítězí. Jistě by chtěl být mesiášem, spasitelem. Věnec vítěze dostal ale předčasně. Spasitelem světa nebude ten, kdo válčí a dobývá. I když jeho jízda vypadá z počátku slavně. / Beránek rozlamuje druhou pečeť a my slyšíme dusot kopyt druhého koně. Je to ryzák (pyrros); kůň barvy ohně. A jeho jezdec má veliký meč. A to už nevypadá tak slavně a krásně. Pryč je sláva dobývání a vítězství. Druhý jezdec odejme zemi pokoj. Přichází válka se všemi jejími hrůzami. Ohnivá barva koně nás odkazuje na válečné požáry i na prolitou krev. Hrůza boje je vyjádřena slovy: „všichni se navzájem vraždili.“ Války někdy mívají slavné počátky. Ale když přijde zabíjení, je to hrůzné a děsivé. Zvláště když ozbrojení vraždí neozbrojené. / Když Beránek rozlomí třetí pečeť, vjede na scénu třetí jezdec. Jeho kůň je černý (melas) a jezdec má v ruce váhy. Černá barva nás upozorňuje, že ani teď nepřijde nic pěkného. A tak to ve válce bývá. Po počátečních slavných vítězstvích vše pokračuje všeobecným ničením a vražděním. A přichází také rozvrat hospodářství, přichází bída a hlad. Slyšíme, že za denní mzdu (denár) se dá koupit desetkrát méně než v době míru. Jen cena luxusnějších potravin zůstává nezměněna. Černá barva koně je zlověstná – jako by se všechno nořilo do temnoty. / Po rozlomení čtvrté pečetě přijíždí čtvrtý jezdec. On i jeho kůň vypadají nejděsivěji. Barvu má mrtvolně bledě zelenou (chloros). Je to barva plísně, rozkladu a hniloby. I jméno jezdce zni děsivě: Smrt. A na ním jde peklo. Je to charakteristika toho, kam vedou války. Zkáza přichází nejenom mečem (zbraněmi), ale také hladem, epidemiemi a všeobecným rozvratem.  / Bůh dal Janovi vidět, co jsou války. Není v nich nic slavného a obdivuhodného. Jen na počátku se to někomu tak jeví. Války přinášení jen smrt a peklo. Beránek ve Zjevení otevřel pečetě knihy dějin světa. Proto, aby nám ukázal jejich smysl. Pýcha, nenávist, násilí, válečné ničení a zabíjení nevede k ničemu dobrému. Je to jen cesta ke smrti a do pekel. / Pán Ježíš Kristus je pro Jana především Beránek. Právě proto, že se jako beránek obětoval za druhé. Proto má také právo tak ostře a jednoznačně hodnotit i válku. Vždyť on sám přinesl do našeho světa pravou lásku Boží. Lásku, která se obětuje. / Pán Ježíš naplnil prorocká očekávání příchodu Spasitele. A odolal všem ďábelským pokušením, aby se zachoval jako světští „spasitelé.“ Odmítl panovat vnější mocí. Odmítl ničit své nepřátele. Ježíš odmítl být králem, vládcem podle způsobů tohoto světa. Odmítl meč i na svoji obranu. Jasně to řekl při výslechu Pilátovi: „Království mé není z tohoto světa (J 18.36). / Dnes slavíme Květnou neděli. A připomínáme si Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Ježíš nevjel do Jeruzaléma na koni. Nevjel tam na bílém koni s věncem vítězství. Ježíš vjel do Jeruzaléma zcela prostě na oslu. Nevjel tam jako vojevůdce, jako vládce, jako král. Ježíš je Jezdec na oslátku. Vjel do Jeruzaléma jako ten, který naplňuje proroctví o králi, který přichází od samého Hospodina. Jako „král spravedlivý a spasení plný, chudý a sedící na oslu“ (Za 9. 9). / Ježíš nám svými slovy i činy ukazuje cestu k životu, který má smysl. Ježíš dává smysl našim osobním dějinám i dějinám světa. Navzdory tomu, že je v nich i mnoho hříchu a zla. I navzdory krutým válkám. Díky Beránkově oběti má náš svět i náš život smysl a budoucnost. Tomuto králi na oslátku zpíváme: „Hosana, Požehnaný, kterýž se béře v jménu Páně.“ / Naše čerstvá zkušenost se sledováním války je tedy (podle mého názoru velmi dobře) nasazena na motiv Beránka z Apokalypsy – ten ukazuje hrůzy války, ale svou obětí zjevuje také nenásilnou cestu záchrany.

Příběh Ježíšova ukřižování zdá se režírují vojáci. Popravčí četa, která patří k okupační armádě. To ona vede Ježíše na popravu na Golgotě, to oni si jako kořist rozdělují jeho šat, dávají napít octa, lámou bezmocným odsouzeným kosti. Ta četa vojáků z okupační armády zastupuje a ztělesňuje ve chvíli ukřižování celý svět – kosmos ve vzpouře, kde panují nelítostné poměry, plné násilí. Svět nenávidící pravdu a lásku. / Ježíš se do temnot světa vzbouřeného proti Dárci života a lidskost vydal, a vydal se do něj jako svědek obnovy života. S mocí, která mnohým vrátila víru, důstojné místo mezi lidmi. S mocí, která staví na nohy – a přemáhá i smrt. A přitom je mocí bezmocnou, neozbrojenou, neagresivní. Mocí lásky. Tuhle bezmoc ztělesňuje Ježíš v osamocenost nesoucí svůj kříž. Chtěl té tíhy a bolest takových situací ušetřit své učedníky, ale s o to větší intenzitou dopadají střely lidské bezcitnosti na něj samotného. Na něj samotného nakonec dopadá právě to brutální násilí, násilí, jaké dokáže rozpoutat lidská touha po moci – a přesvědčení, že mocí zbraní, nelítostnou nelidskost nakonec prosadíš svou. Proto ho na kříž dovedou právě ozbrojenci zastupující mocné okupační impérium. A jeho kříž se stává terčem právě té nelidskost, jež vyrůstá z pýchy (včetně té náboženské), ze zatvrzelé touhy po moci, z lidské bohorovnost, jež jde za svým zcela bezcitně přes mrtvoly nevinných. / Církevní protivníci, velekněží a jejich suita už zmizeli ze scény a jen si zdáli stěžují Pilátovi. Jejich vzkaz jen připomene, že tam, kde se církevní věrchuška paktuje s mocí násilnou, s Kristem se zcela míjí, byť byla její roucha či vous sebedůstojnější, a dnes se třebas i Kristem sebevíc zaklínali. Teď se kolem Ježíše ozývá hlavně vojenský křik a řinčení zbraní. / Ale tím ohlušujícím rachotem proznívá ještě něco dalšího. Zní slova Písem. Útržky a úryvky z písní osamělých spravedlivých, z písní lidí oddaných Hospodinově věci. Zní písně těch, kterým ta oddanost nevynesla blahopřání, uznání, ale protivenství. Protivenství mocných, těch, kdo si do hájemství své moci, vlivu a zájmů nehodlají nikoho pouštět, a už vůbec ne svědky nějakého Boha, jemuž jde o spravedlnost, nápravu zvlčilých poměrů, vysvobození z útisku, beznaděje, z past chudoby, postižení, ostrakizace a pohrdání. Takhle naříká osamělý biblický svědek, který končí uprostřed sebejistého pohrdání – Bože můj, proč jsi mne opustil… / Ale my si můžeme v této chvíli připomenout ještě jeden pláč. Pláč osiřelé matky, které nezůstalo ani jedno dítě, pláč Ráchel. Ten Ráchelin pláč, to je lamentace nad tím, jak se dějiny zas jednou obrátily proti nám. Bolest nad syny ztracenými v boji a také úpění nad koncem nadějí, skládaných v Hospodinu. Že zasáhne a zázračně ochrání své vyvolené. Naříká matka, mlčí zmordovaní, nářek a pláč a ticho zlé. Tenhleten pláč evokuje další postava, která stojí pod křížem, matka Ježíšova a další Marie. Stabat mater, stála matka, mlčící matka, pod křížem. Matka, která ztrácí syna, matka tak blízká všem, kdo tehdy i dnes prožívají utrpení nad takovouhle ztrátou. Je-li nám do pláče nad Bučou, nad Mariupolem, nad mnoha nesmyslně zmařenými životy, můžeme si stoupnout vedle nich. Protože kříž tohoto Syna je místem, kde má cenu vylévat svůj žal nad bezútěšnost života. A navíc tu, jako by poté, co si tu člověk vylije srdce, zaznívá odpověď. Slovo – toho ukřižovaného. / Ženo, hle tvůj syn! Plačící matky, které zastupují ty Marie pod křížem, nejsou odsouzeny plakat navěky. Dostává se jim zastání, dostává se jim výhledu k nové budoucnost. Ježíšovo slovo tu spojuje nespojitelné. Matku, která ztratila syna a s ním budoucnost, se synem novým. Matku odsouzenou k pláči – se zaslíbením nové Boží budoucnost. Tak zní slovo toho, který otevíral novou budoucnost i tam, kde pro slzy nebylo vidět. Otevíral – a ještě otevře. Učedník, který tomu příběhu s touto vírou naslouchá, ten by tomu mohl rozumět. Už teď, pod křížem. /.. Tato dokonalá cesta se teď otvírá, navzdor tomu, co dokonali přítomní vojáci. A jako znamení a pozvání vytéká voda a krev. Připomínka, že křest i večeři Páně smíme přijímat jako darované znamení a pozvání: Ta právě otevřená, dokonalá cesta záchrany, to putování spásy je otevřená i pro vás. I když i ve vašem světě vojácké násilí bere matkám syny a působí smrt nevinných, a mnoha zoufalým už docházejí slzy nad stále novým utrpením, smíte věřit – Bůh, jemuž Ježíš říká Otče, tenhle svět nevzdal. A této záchraně, tomuto Spasiteli a jeho předivné moci se můžete s důvěrou svěřit. / Tady dokonává Syn. Tady a teď začíná obnova. Světlo. Pravda. Ten Žíznící se stane pramenem vody živé. Ten Pohrdaný, odmítnutý, oplakaný se stane zdrojem obnovy právě toho žití, které ničí ti, kdo zrovna vítězně řinčí svými okupantskými zbraněmi. Ten Umírající se stane vítězným dárcem nového života. A my toho Poníženého smíme už teď slavit a vyvyšovat jako Krále. / S velkou literární erudicí zde kazatel rozvíjí zase trochu jiný obraz Ježíšovy oběti – on se stal terčem pro šípy, aby nás nezasáhly. A pod křížem se nám může dostat zastání.

… Cenzuře jde o to, něco zamlčet. Tak se to dělá, že se někdo v nějaké zemi zmocní medií a filtruje, koho a s čím tam pustí, a to proto, aby mohl vládnout, vést války nebo trvale vyhrávat volby. No… i to je jistě součást příběhu pekla. Ale k tomu, že se jim to podaří, že jim to projde, že je lidé zvolí, válku trpí, a žijí tak, jak žijí, k tomu je potřeba cenzura ještě jiného řádu, vrcholná, zásadní… /… z toho vychází i peklo: Výchozí stav je bojový stav. / Je to divné. Ke zlu je sklon. Na rozpoutání pekla, na lavinu zla stačí jeden.. jedna událost, jeden impuls.. a už to letí světem. Máme to ostatně před očima. Největší lavina zla bývá válka.. / Dá se snad ta lavina.. zastavit? /.. kdyby se přerušil ten proud zlého? Že by se v něm objevil někdo, kdo by v té řadě zla neměl být? Nemohlo by to být třeba ve válce dítě, nebo žena? Ti se bránit nemohou. Když je dostihne pekelná lavina.. nestanou se obětí a není zlo odhaleno a nekončí v zahanbení? Ne, naopak, o to horší z toho bývá. Přidá se hodně hněvu a následuje pomsta. / Nemusel by k zastavení expanze zla být někdo zvenku? .. A jak – a kdo by to mohl být? / (Ježíš Kristus) Byl obětí. Totiž byl.. jako to dítě ve válce.. rozhodně v té lavině neměl být. Nehodil se tam. Nikdy nevracel zlé za zlé. Nikdy se zlého neúčastnil.. Nezůstali po Něm pomstychtiví učedníci, a nenarostl hněv za tu nespravedlnost, neznásobil se strach. Naopak.. Zavládlo něco, čemu peklo nerozumí. / Zavládla „Milost“. / Pekelný stav je bojový-válečný stav. V základu bytí je podle pekla chaos, život je boj o místo a nevraživost. To neskončí ani ve chvíli vítězství. Nepřátelé a nepřátelství zůstává. / Předpokladem nebe je Milost, základ bytí je Pevný, teplý, vlídný, laskavý, jak může být dlaň… 

Nyní je tu „naše Galilea“ – v Nymburce v České republice, ale i na Ukrajině a také v Rusku.

No a Bible nám prostě jen ukazuje i tyhle temné stránky člověka. Neschovává je, nemaluje nás narůžovo, abychom vypadali lepší.

„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Putine, nevíš, co činíš, a tak si klidně vyhlazuj další Mariupoly, další Kramatorsky, další Buči a vítej v náruči Božího odpuštění…?