Kazatel ČCE Jan Štefan <>
(11.5.2020, rubrika: Co hýbe s ČCE)
1. Časté vysluhování
Již po několik desetiletí jsme v ČCE svědky trendu směrem k častějšímu a častějšímu vysluhování Večeře Páně. Bohoslužby s Večeří Páně namnoze přestaly být výjimkou, mnohde se staly nebo stávají pravidlem. Dosavadní platná Agenda (1983) i právě vznikající nová Agenda považují nedělní bohoslužbu s Večeří Páně za normativní. Návrat k dřívější praxi, kdy se Večeře Páně slavila pouze o velkých svátcích a/nebo jako přívažek k bohoslužbám, bych považoval za neblahý krok zpět. Česká reformace byla v jednom ze svých proudů (Jan Milíč z Kroměříže) hnutím za velmi časté (každodenní) přijímání. (Historický argument pro nás samozřejmě není směrodatný. Např. přijímání malých dětí jistě odporuje reformačnímu pojetí Večeře Páně.) Zanedbatelný není ani aspekt ekumenický: častým vysluhováním prostě srovnáváme krok s církvemi klasického protestantismu.
2. Večeře Páně nesmí sbor rozdělovat
Jediný protiargument proti častějšímu vysluhování, kterému nemohu upřít legitimitu, je obava, že se tak sbor rozdělí na skupinu přijímajících a skupinu nepřijímajících. Večeře Páně v žádném případě nesmí bohoslužebné shromáždění rozdělovat! Možná už samo slavení stolu Páně, a zejména přijímání z jednoho kalicha/více kalichů, může sbor rozdělit na „bázlivce“, kteří se přijímat obávají, a „odvážlivce“, kteří podobnými obavami netrpí. Zde je třeba říci, že proti bohoslužbě bez Večeře Páně nelze v evangelické církvi principiální namítat, že takováto bohoslužba není plnohodnotná. Celému shromáždění by bylo na místě sdělit, že lidský strach před nákazou není projevem malé víry, že si ho nikdo nemá vyčítat a že se za něj nemusí nikdo stydět. Pavlovská označení „slabí / silní ve víře“ bych v této souvislosti raději neužíval, už proto, že tu hrozí záměna síly víry za neinformovanost, lehkomyslnost, ochotu riskovat. „Úzkostlivější“ bych vyzval, aby se nezdráhali přistoupit ke stolu Páně jako první. (Sám jsem, jakkoli to v evangelických církvích působí katolicky, jako farář přijímal v domovech důchodců v adventu a o Vánocích, kdy řádily virózy, jako první.)
3. Přijímání pod jednou
1414 obnovil M. Jakoubek ze Stříbra přijímání laiků z kalicha; Hus jeho rozhodnutí z Kostnice nesměle přitakal, koncil toto jednání rozhodně odsoudil. Boj za laický kalich zuřil pak v Čechách po léta, českým protestantům se dostalo označení kališníci nebo utrakvisti, tj. pod obojí; spojená ČCE si zvolila kalich za svůj rozpoznávací znak (a setrvala při něm i při volbě svého nového loga). Římskokatolická církev 1415 potvrdila svou stávající praxi přijímání pod jednou zdogmatizováním tzv. konkomitace: přijímající pod jednou přijímá celého Krista. (Řeší se tak mj. praktické důvody: aby nedocházelo k problémům, jak naložit s nekonzumovanými konsekrovanými živly, Tělem a Krví Páně. Mimochodem, mnohé z nás, i ty, kdo chápou svátostné živly symbolicky, trápí tento problém dodnes.) Tato teorie má oboustranné užití: platí to i pro toho, kdo by přijímal – při nedostatku hostií – pouze Krev Kristovu. Pokoncilní katolicismus laické přijímání pod obojí umožňuje (1963: opatrně připouští; 1983: vřele doporučuje); fakticky dnes naši katoličtí bratři a sestry přijímají podobojí nanejvýš o svátcích nebo zvláštních příležitostech.
Řekl bych, že pro dnešního českého evangelíka by nebyl – dobrovolný! – návrat k přijímání pod jednou a priori nepřijatelný. Naše vnímání a prožívání však hrají v náboženství často větší roli než argumentující rozum – a rány protireformace nemusejí být ještě zcela zaceleny. Návrat k Večeři Páně pod jednou bych doporučoval jen v případě, že by byl individuální alternativou k přijímání nealkoholického vína, tedy nějakého moštu.
4. Přijímání podobojí najednou
Dnešní katolicismus praktikuje přijímání pod obojí nejčastěji v podobě přijímání hostie namočené v posvěceném víně. Tuto praxi neopovažuji v evangelické církvi za vyloučenou. (Sám tak činím při Večeři Páně, jíž se účastním navzdory lehké viróze.) Epidemiologicky se však tím takřka nic neřeší, navíc okolostojící se budou domnívat, že se jedná o přijímání pod jednou.
5. Ojedinělé přijímání
Dnešní pravoslaví sice uchovalo přijímání pod obojí, s ním však i starověkou a středověkou bázeň před svátostí, takže pravoslavný věřící přijímá Večeři Páně po dlouhé individuální přípravě zcela ojediněle. Protestantismu (a vlastně celému západnímu křesťanstvu) je podobné pojetí cizí.
6. Zástupné přijímání, liturgie bez přijímání
CČSH zná (nevím, do jaké míry i praktikuje) i tzv. zástupné přijímání, kdy v bohoslužbě přijímá pouze kněz v zastoupení za přítomnou obec. Taková to práce ovšem sestupuje pod katolickou úroveň, kde je přijímání lidu vždy možné. Ještě větší bizár by byla „večeře Páně bez Večeře Páně“, kdy by se odrecitovaly liturgické formuláře, ale sama Večeře Páně by se neuskutečnila, tj. nikdo by nepřijímal. Abychom si rozuměli: Lze společně vyznat viny a vyslechnout zvěst o jejich odpuštění, ale tady – ještě před Večeří Páně – je nutno skončit, nepokračovat slovy ustanovení, prosbou o Ducha svatého a děkováním Bohu za skutky spásy.
7. Soukromé přijímání on-line
Mládežnický farář Karel Müller otevřel možnost Večeře Páně on-line, doma v kuchyni před TV obrazovkou s instruujícím farářem. Následné facebookové debaty se prý soustředily na zcela podružné otázky typu, zda máme ve svých domovech dosti „důstojné prostředí“. I evangelická církev váže vysluhování svátostí na přítomnost ordinovaného duchovního, souhlas staršovstva a otevřené společenství církve. Nebezpečí, že si církev zprivatizujeme, je veliké. Ani v mnohem těžších životních zkouškách, jaké zažívali křesťané v koncentračních táborech, gulazích, vězeních, se vězni bez farářů neodvažovali vzít svátosti do svých rukou. Debatě o tom, jak reálné jsou virtuální reality, se zřejmě nevyhneme. Bude to ovšem filosoficko-teologická debata ne nepodobná dogmatickému rozhovoru o transsubstanciaci, přepodstatňování.
8. Individuální kalíšky jako jediné řešení
Zbývá tedy jediné: individuální kalíšky, v nouzové situaci na jedno použití, a to množná na hodně dlouho. Pro začátek bych úmyslně sáhl po nehezkých plastových kalíšcích a papírovém tácku na buřty, aby bylo zřejmé, že tuto podobu Večeře Páně si vynutila momentální nouze. (Vyjadřujeme tím i skutečnost, že církev nelpí na vnějškovostech. Dokážu si představit, že by – pokud by nebyla k dispozici žádná nádoba na pití – kolovala shromážděním láhev vína.) V brzké době možná dojde na doplňování liturgického nádobí: vedle kalicha budou přiopraveny na stole Páně liturgické kalíšky. Pro mnohé z nás bude pravděpodobně těžké zapudit asociaci, že stojíme na recepci nebo sedíme u baru. Nebudeme však pouze tratit, také něco získáme: zážitek simultánnosti (známý, pokud vím, z ochranovské Jednoty bratrské a praktikovaný v Ochranovském seniorátu), přijímání svátostného Krista současně.
9. Dnes
Před novou podobou Večeře Páně by nebylo na škodu shromáždění sdělovat, co bude a jak to bude, případně všechno dění komentovat nahlas. Z přípravy a vysluhování Večeře Páně se stanou, alespoň z počátku, technicky značně náročné akce – a mezi faráři najdeme i lidi nepříliš praktické. Faráři /farářce by mělo vypomáhat více pomocníků/pomocnic (v rukavicích? někdo, kdo bude čas od času stříkat dezinfekci?). Může se stát, že naši farníci Večeři Páně mezitím odvykli. Pravděpodobnější je, myslím, že se o touha po Kristu ve/při svátosti nyní ozve ještě silněji než kdy jindy.
10. Zítra?
Všechno, co jsem napsal, platí teď. Do budoucna, pro případ druhé (a nedej Bůh další) vlny pandemie nám nezbude než se zamýšlet i nad velmi obtížným způsobem vysluhování nemocným doma nebo v nemocnici. Nové restrikce bude třeba respektovat jako předposlední; jejich případné překročení bývá farářům v extrémních situacích zpravidla tolerováno.
11. Dovětek, literatura
Bezprostředním podnětem k těmto úvahám byla žádost martinského grémia o stanovisko k vysluhování Večeře Páně v neděli po otevření kostelů. Našim praktickým teologům Ladislavu Benešovi a Tabitě Landové a farářům Karlu Šimrovi a Marku Lukáškovi děkuji za podnětné připomínky. Další viz dobře srozumitelná monografie z pera našeho učitele Pavla Filipiho Hostina chudých. Kapitoly o Večeři Páně (1991).
