Správci Evangnetu
Autorem textu je Jan Kašper.
(19.1.2012, rubrika: Rozhovory)
"Jsem rád, že jedna etapa skončila. Na druhou stranu je mi jasné, že jsme překonali jednu horu a už se objevují další", komentoval Ruml výsledek koaličního sporu. Neplánovali jsme ale náš rozhovor vymezit sporem o restituce. O nadhledu synodního seniora mluví i to, že na monitoru počítače má modrou planetu v hloubi vesmíru a se sebeironií sobě vlastní dodává, že „na svět hledí jako Hospodin“.
Před lety se Mirek Topolánek o církvích vyjádřil následovně: "Církev? To je jen organizace, která se chopila filosofie křesťanství. Rozhodně nedávám rovnítko mezi církev a náboženství. Křesťanství je pro mě názor. Prvotní křesťanství bylo bez církve, církev se chopila oblbování mas, díky brainwashingu totálnímu se zmocnili lidí a jejich mozků", řekl Topolánek. Nehledí i dnes vůdčí politické strany na církve jak na spolek zahrádkářů, či filumenistů?
Jak kdo hledí na církve, může být církvím srdečně jedno. Jako křesťané jsme dobře měřitelní. Tušení, jaká asi je křesťanská etika, ve veřejnosti přetrvává. Nevyhneme se tomu, že na nás lidé, po svém, všelijak hledí. A některé soudy budou uchýlené jako Topolánkův. Stejně tak se nesmíme nic dělat z toho, když nás někdo ocení. V podstatě je jedno, jak na nás hledí; my jdeme dál.
Před pár dny došlo na žádost místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Kateřiny Klasnové (spolu s ní i místopředsedkyně vlády ČR Karolina Peake, Věci veřejné) ke schůzce s předsednictvem Ekumenické rady církví v České republice. Jaké bylo jejich očekávání?
Měl jsem dojem, že ony političky toho mnoho nečekaly. Spíše si ověřovaly, že budeme držet, co jsme dříve říkali a domluvili. Od počátku jsme drželi, že návrhy musí přijít od celé vlády, nikoli strany. Chtěly to zkusit. Jejich představa odkladu o rok, dva odklad na – to si samy si odporují. Nedá se čekat, že se něco změní. Přitom v zájmu politické representace je ukončit stávající model, nastolit nové poměry a vyhnout se dalšímu zvýšení nákladů.
Politici přicházejí i odcházejí. V mysli nám zůstává závěr roku; Václava Havla jsi již zmínil. Pohřeb exprezidenta, jehož jsme si jako evangelíci vážili, je za námi. Jak je třeba rozumět oficiózní části pohřbu, působícího jako záležitost kléru se mší, když Václav Havel se za života s žádnou církví neidentifikoval? A nekatolíkům tam byly určeny dvě modlitby. Je věcí rodiny, že má soukromý pohřeb a nikomu pak nic není do toho, jaký má profil. Zde se ale jednalo o pohřeb státní...
To, že kombinace soukromého a veřejného pohřbu byla spojena tak, jak byla, nebylo šťastné. Nekatolíci dopadli jak chudí příbuzní. A stejný problém mají Slováci, nikdo je neoslovil, aby promluvili. Jejich prezident to těžce nesl... I mně jako duchovnímu přišlo, že si něco děláme podivně sami pro sebe. K nedostatkům došlo. Otázkou je, jak dobře, zodpovědně a důstojně vše udělat.
Mluvívá-li se o možné přímé volbě nového prezidenta a možných adeptech, schází mi, že nebývá zmíněno jméno Václava Krásy - předsedy Národní rady zdravotně postižených v ČR. Před lety, se dokonce ptal, jeden z ústavních činitelů ...a kdo to je?
Václav Krása je výraznou postavou a urputně hájí práva postižených. Každého kandidáta by měla navrhovat organizace, která jej zná; až jej národní rada navrhne, začne se s ním počítat.
Byť nám připadá úsměvné rčení o penězích „až na prvním místě, jejich roli nepopřeme. Sdělovacích prostředků se drží mantra o „zdravotnictví zadarmo“, přičemž celý život platíme pojistné jak mourovatí. I kdyby to pojistné podražilo, kde je slibovaná reforma, která zajistí péči ve prospěch obyvatelstva? A je správné, když hrozí, že nemocnice nejsou, či nebudou veřejnou službou, nýbrž byznysem pro akcionáře? A při běžných zákrocích a léčení, budeme mít lepší i méně kvalitní péči.
Přiznám se, že hovorům o reformě bych rád rozuměl, někdy se v tom ztrácím. Domnívám se, že nejde jen o péči pro zdraví obyvatelstva. Zdá se mi, že v reformě mají slovo lobbisté a byznysmeni, protože zdravotnictví je perspektivní obor pro podnikání. Reformovat zdravotnictví je třeba, ale tak, aby sloužilo obyvatelstvu. Zmíněné kroky a vlivy věc komplikují a přiznávám, že kam vše a proč spěje, příliš opravdu nerozumím.
S tím souvisí i odchod do důchodu v pozdějším věku. Na jedné straně bychom brzy měli být zaměstnáni bezmála v sedmdesáti, zdraví, čilí, pracující – a na druhé straně věk kolem padesátky je v naší vlasti kritický a stává se vážným hendikepem. A pokud by se nám pracovat dál podařilo, neubíráme tím místo právě mladým lidem?
Odchod do důchodu je problém dost komplexní. Podle jedné hloubkové analýzy, když tito lidé ztratí práci, jinou nenajdou. Přijde vniveč jejich zkušenost a je to hazard s možnostmi, které lidé nabízejí. Je pravda, že proti tomu jde zájem mladých lidí, kteří chtějí uplatnit své vzdělání a končí na úřadu práce. Najít kompromis mezi dvěma zájmovými lidskými skupinami, to je opravdu oříšek.
Jsem na to trochu alergický, nejsem sám, že obvykle před volbami vydává synodní rada prohlášení, že je třeba k volbám jít a zvažovat tu nejlepší variantu. Mezi řádky mi to připadalo, že třeba se nechat motivovat do zelena, či snad i jinak... V církvi máme přitom členy, nebo sympatizanty všech politických stran a jsou dospělí. Nebylo by namístě od toho upustit? Nechat čistě na rozvaze jednotlivce – žijeme ve svobodné společnosti - a ctíme svobodu naší individuality.
Názory jsou na to různé. Tak třeba jen naznačit směr volebního uvažování. Kdo se chce zařídit dle toho, nechť se zařídí. Jiní odmítají i to poukazem na naprostou svobodu voliče, jíž je třeba naprosto zachovat.
Synodní rada není ale stoprocentně do zelena, je zde šest lidí, kteří mají svou politickou orientaci a není v nahlížení kompaktním celkem. Takže cokoli Synodní rada v této věci udělá, je to špatně.
Je třeba přiznat. že synodní rada se snaží pro budoucnost hledat prostor pro farní sbory, aby zde vládla i solidarita, stejně jako ohled na pracovníky církve. Je v dané souvislosti ideální, když všechny sbory bez rozdílu hradí stejnou částku do personálního fondu (fond, z kterého církev dorovnává platy kazatelů- pozn. red.) bez ohledu na velikost sboru i jeho příjmy, plynoucí třeba i z nemovitostí, zatímco jiné je nikdy neměly, nebo o ně přišly?
Synod před lety měl na stole řešení, jak do jisté míry poměry Personálního fondu liberalizovat, upravit. Synod ono východisko zamítl, takže vše je, jak nyní je. Můžeme si myslet cokoli, ale toto platí. Rok co rok se nějaký prvek k liberalizaci vrací. Důkladnější řešení ale zamrzlo již tehdy. Každý člen v církvi má nejlepší názor, jak církev spravovat a každý farář svůj teologický pohled, a v takovéto partě se těžko něco spravuje. Roztříštěnost v tomto slova smyslu nás blokuje.
V materiálech synodní rady jsme se dočetli, že z každého oddělení bude z ekonomických důvodů propuštěn jeden pracovník. Nezní to trochu mechanicky, vždyť někde mohou být, byť nesnadně, postrádáni dva, jinde sotva jeden a nemělo by jít spíše o celou soustavu služeb, než šablonovité řešení?
Když se má ušetřit, tak každý vedoucí hlídá své oddělení. Pak každé oddělení si dává pozor, zda se nešetří na úkor druhého. Potom je nutná dohoda, spravedlivá vůči všem. Bez kompromisu a úmluvy to nejde. Šablonovitě postupovat nebudeme.
Pověstným býval evangelický zájem o Bibli, neřku-li písmáctví. Ale abychom si nadmíru nestěžovali. Potěšil mne třeba v našem malém sboru narůstající zájem o Hesla Jednoty bratrské a jejich čtení, k čemuž přispívá pružně jejich vydáváním i náš Ochranovský seniorát (Po rozdělení Jednoty bratrské se její část přičlenila k ČCE pod hlavičkou Ochranovského seniorátu -pozn. red.). Určitě jsou povzbuzením také nejrůznější pobyty pro rodiny, mládež, seniory. Na celocírkevní rovině i iniciativa seniorátních odborů. Jim, ale i synodní radě zde musíme vyjádřit vděčnost.
Existuje ale také vidění, že užitečných akcí je pořádáno až nadmíru. Spíše pro jistou výseč lidí, ustálenou společnost. Vázaná na osobu, která program vede a zůstává nám tak model, být „sami pro sebe“ s těmi, s nimiž si setrvale dobře rozumíme. Ale učinit něco pro novou skupinu, pozvat lidi, kteří takovou zkušenost nemají… Pobyt pro lidi, kteří byli dosud mimo. Je otázkou, zda církev nabízí něco specifického. Sama pro sebe, nebo i s širším záběrem. Potřebná by byla aktivita skutečně otevřená. A tak sílí pohled, že na tak malou církev toho děláme až moc, pro uzavřený okruh, který by měl být širší, otevřenější.
Z čeho máš v poslední době radost, a co Tě trápí? Jak se daří Tvé rodině?
Radost mám, když mají radost druzí a cítím, že jsem k tomu mohl i přispět. A trápí mne, když zjistím, že při všem dobrém záměru jsem přispěl k trápení jiných. A osobně - v prosinci se nám narodila druhá vnučka, máme vnoučata a rodině se daří dobře, jsem tomu rád. A jdeme dál.
Děkujeme Ti za rozhovor a přejeme, s pomocí Boží, šťastné směřování Tobě, Tvé manželce Lydii, Tvé rodině, Tvému poslání, spolupracovníkům v roce 2012!
Vydáno ve spolupráci s portálem Christnet.cz
