Zpěv na Sjezdu mládeže

Kazatel ČCE David Sedláček <>
(21.12.2006, rubrika: Co hýbe s ČCE)

1. Z vlastního pozorování se mi zdá, že doprovodná kapela na přinejmenším posledních dvou sjezdech společný zpěv nedokázala rozproudit. Měl jsem pocit, že spíše fungovala jako zajímavá atrakce, na kterou se mnozí přítomní účastníci dívali a poslouchali „jak jim to hraje“. Jsem přesvědčen o tom, že tento způsob doprovodu je kontraproduktivní. Zdá se, že nízkou úroveň zpěvu nelze zvýšit tím, že nabídneme kvalitní a perfektně sehranou kapelu, která v té chvíli spíše figuruje jako klasická hudební skupina na koncertě. Samozřejmě tím nechci zpochybňovat muzikantskou kvalitu vystupujících hudebníků. O to tu nejde. Osobně bych se rád navrátil k již vyzkoušenému modelu doprovodných akustických kytar, kontrabasu (popř. baskytary) a kláves (klavír by byl lepší). Tento model už svým minimalistickým složením prostě nemůže „válcovat“ zpěváky z pléna. O to víc bude spíše „jen“ doprovodem.

2. Trápí mě obecně otázka „zpívání“ na sjezdu. Nejen já, ale i mnozí další si všímají rozšířeného „jevu“, že chvíle pro písničku ze „Svítáku“ se stává prostorem pro „všeobecnou diskuzi“. Během zpívání mnozí účastníci využívají chvilku pro rychlé poklábosení, potřesení pravicí, obejmutí, pro rozkouknutí se, kdo nový se tu zase objevil a kdo se naopak potichu vytratil. A jsou tací, kteří během písně stihnou sedmkrát vyběhnout a zase se vrátit do sálu, prohodit pár vtipů a ještě stihnou narychlo a s „nadšením“ dozpívat poslední půlsloku osvědčené mládežnické „vypalovačky“. Ze zpívání písní se stává vhodná „vycpávka“ mezi programy. Mrzí mně to, protože mnohdy jde o hluboké a vyznavačské texty, třeba tehdy, kdy se zpívá o Kristově kříži. Řekl bych, že takové zacházení s písněmi se může blížit téměř k braní Božího jména nadarmo. Nechci moralizovat. Ke sjezdu patří koukání, třesení pravicí, objímání, vtipkování a nadšení. Otázka na organizátory: proč to nevzít jako fakt a mezi programy skutečně dávat neutrální hudební vycpávky a s písněmi zacházet daleko uctivěji vzhledem k jejich obsahu. Vždyť i písně ze „Svítáku“ jsou písněmi převážně bohoslužebnými a ne našimi mládežnickými „vypalovačkami“, jak jsou familiérně nazývány.

3. Reaguji na slova z článku Jana Hrudky „Zvučte Pánu“ (Bratrstvo 47/2006). Cituji: „...lépe tak pochopíme i Radimova slova o tom, abychom nezpívali jako v kostele – tiše a zdlouhavě...“. Předně, nic proti Janu Hrudkovi ani proti Radimovi (míněn pravděpodobně Radim Žárský). Ale vyděsila mne výzva – nezpívat jako v kostele. Kde se stala chyba? Ano, v kostele se mnohdy zpívá tiše a zdlouhavě. Starší generace tak mnohdy chtějí zpívat. Otázka: je to tak špatně? Dělají otcové a matky, prarodiče, prostě ti starší něco blbě, že se k tomu nelze ani připojit? Jsou tedy odpočátku out a my mladí jsme in, protože jsme prostě přišli na správné řešení a způsob: „zpívejme vypalovačky“. A není jádro problému prostě v tom, že se příliš rychle ujalo přesvědčení, že pro mládež je „Svíták“ a pro starší je kostelní zpěvník, že pro mládež je „vypalovačka“ od Velíka a pro starší je zase song ze 16. století od Lukáše Pražského. Znám trochu evangelickou církev a vím, že se často písně z kostelního zpěvníku na bohoslužbách zpívají opravdu hrůzostrašně a odpudivě. Ale není to právě výzva pro mladší generaci křesťanů, aby se tohoto písňového a duchovního pokladu ujala s nadšením jí vlastní a tyto písně uměla zpívat s radostí a důstojností, jaká jím bezpochyby sluší. Aby se vedle vypalovačky od Velíka pro ně stala vypalovačkou také píseň třeba od Martina Luthera. Najde se odvaha dát více prostoru na sjezdu i písním z kostelního zpěvníku?