Kdysi (2016?) jsme byli s rodinou při krátké cestě do Prahy na bohoslužbě U Salvátora a kazateli jsme shodně nerozuměli z kázání ani z liturgie prakticky ani slovo, jak kuňkal. Přečtené mě přivádí na myšlenku, že jsem tehdy o mnoho nepřišel. Na druhou stranu „jsem dalek vytýkat jednotlivci chyby, které jsou chybami celé epochy“, napsal někde Nietzsche. „Dobré evangelické kázání“ zní podobně jako kulatý čtverec nebo světlá temnota. Nejenom pro neuzdravitelnou prohnilost českého evangelického prostředí, ale i pro těžké, opravdu těžké hermeneutické omyly reprezentantů tohoto prostředí, které upřesňovat by zde zabralo neúměrný prostor, aniž by to kohokoli zajímalo.
Ironizovat biblický spis Skutky apoštolské jakožto „netflixovskou sérii“ mi zrovna přijde vzhledem k jejich ahistoricitě a jalovému triumfalismu případné.
Potíž podobného typu kazatelství je v tom, že i tento styl zásadně předpokládá posluchače semletého církevním a biblicistním balastem. V této zavalenosti balastem ho pak zkouší osvěžovat, aktivizuje různé prvky této jeho semletosti, ale sama tato upadlá semletost zůstává základním předpokladem srozumění mezi kazatelem a naslouchajícím. Bultmannovská demytologizace se tu zastavila na čtvrt cesty.
