Předmluva
Vyznání a základní texty >
Leuenberská konkordie >
Církev Ježíše Krista > Předmluva
Na třetím valném shromáždění církví zapojených do Leuenbergské konkordie (18. - 24. 3. 1987 ve Štrasburku) bylo jako předmět dalších teologických rozhovorů určeno eklesiologické téma: Znaky církve jako společenství povolaného a vyslaného Ježíšem Kristem - reformační příspěvek k ekumenickému dialogu o jednotě církve
.
K provedení tohoto záměru valné shromáždění doporučilo následující hlediska a směrnice:
- zpracování nikoli pouze historické, nýbrž zaměřené na současné problémy (eticko-misijní výzva křesťanům, kontextualita, menšinovost na jedné straně, tradice lidových církví na straně druhé - srov. Tamperské teze regionální skupiny Kodaň; 'Úřad církve dnes', teze 6, a 'Ekumenická otevřenost', díl I, pracovní výsledky berlínské skupiny z Drübecku 1986),
- „vztah úřadu (kněžství) všech věřících k ordinovanému úřadu,“
- „jednota v obci a mezi církvemi a rozmanitost darů v obci a v církvích,“
- „církev jako instituce vedená Duchem sv.,“
- „církev jako svátost a církev jako 'velká hříšnice' (Martin Luther) - (sjednotitelnost katolického a reformačního chápání církve),“
- „poměr křesťanstva k židovskému lidu v rámci reformační eklesiologie a z perspektivy naší identity jako církve.“
Kromě toho je třeba prozkoumat, jak lze propojit téma 'Písmo a tradice' (snad jako fundamentálně teologickou úvahu) s těmito eklesiologickými otázkami
(Konkordie a ekumena. Leuenbergské společenství církví v současné ekumenické situaci. Texty konference ve Štrasburku, vyd. André Birmelé, Frankfurt n. Mohanem 1988, 149n.).
Exekutivní výbor tedy na základě přípravných prací ekumenických institutů v Bensheimu, Bernu a Štrasburku dal vypracovat skicu projektu, která byla předložena církvím zúčastněným na Leuenbergské konkordii k posouzení. Reagovalo na ni 17 církví. Na základě jejich stanovisek formuloval exekutivní výbor v lednu 1989 ve Štrasburku tři hlavní směrnice pro práci projektové skupiny. Valným shromážděním nevržené téma Písmo a tradice
přitom bylo dočasně opuštěno.
Hlavní směrnice zněly:
Chápání církve musí být zjevným důsledkem reformačního učení o ospravedlnění (prvořadost slova Božího, kněžství všech věřících, chybující církev atd.).
Je třeba především navázat na dialog mezi reformovanými, luterány, sjednocenými a valdenskými a na rozdílná až kontroverzně chápaná pojetí /4/ církve v něm. Na dalším místě je třeba profilovat ekumenickou otevřenost k jiným křesťanským církvím a modelovost Leuenbergské konkordie.
Výklad se má zaměřovat na praktické úkoly místních církví v konfesní a ekumenické vzájemnosti a vůči (ateistickému, sekularizovanému, náboženskému) okolí
.
K vypracování předložené studie se projektová skupina sešla na přípravné schůzi (1989: Bergkirchen, Německo) a na čtyřech konzultacích (1989: Villigst, Německo; 1990: Driebergen, Nizozemí; 1991: Breklum, Německo; 1992: Sandbjerg, Dánsko). Názvy přitom přednesených přednášek jsou chronologicky shrnuty v příloze.
Exekutivní výbor vzal předběžný výsledek projektové skupiny na vědomí a projednal jej 28. 10. 1992. Rozhodl, že dokument bude po zapracování několika korektur, doplňků a redakčních změn předložen církvím Leuenbergské konkordie s prosbou o stanovisko nejpozději do 31. 10. 1993. Na páté konzultaci (2. - 5. 12. 1993) ve švédské Sigtuně byl předložený text přepracován na základě 24 došlých stanovisek jednotlivců, církví a svazů církví, která zahrnovala celkem asi 40 církví. Projektová skupiny předložila text prostřednictvím exekutivního výboru valnému shromáždění, které jej v následujícím znění přijalo 9. května 1994.
Tato studie poprvé předkládá společnou sebereflexi evropských reformačních církví na téma církev a její poslání. U vědomí výzvy této doby a v rámci ekumeny chce umožnit orientaci ke křesťanské a církevní existenci podle evangelického pochopení.