1. Ježíš Kristus praví: „Já jsem ta cesta i pravda i život, nikdo nepřichází k otci, než skrze mne“ (J 14,6)
„Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.“ (J 10,1.9)

Ježíš Kristus, jak je dosvědčeno v Písmu, je Božím slovem, kterému máme naslouchat a jemuž máme v životě i v umírání být poslušní.

Odmítáme falešné učení, dle kterého by církev měla za zdroj svého zvěstování uznat krom tohoto jednoho Slova Božího i jiné události a mocnosti, postavy a pravdy, než je Boží zjevení.

2. „Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením.“ (1K 1,30)

Tak, jako je Ježíš Kristus Božím zaslíbením odpuštění všech našich hříchů, stejně tak a se stejnou naléhavostí je i silným Božím nárokem na náš celý život, skrze něj se nám děje radostné osvobození z bezbožných pout tohoto světa ke svobodné a vděčné službě Jeho stvoření.

Odmítáme falešné učení, dle kterého existují oblasti našeho života, ve kterých bychom nepatřili Ježíši Kristu, ale jiným pánům; oblasti, ve kterých bychom nebyli závislí na jeho ospravedlnění a spáse.

3. „Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo.“ (Ef 4,15-16a)

Křesťanská Církev je společenstvím bratří, ve které Ježíš Kristus ve slovu a svátosti skrze Ducha svatého přítomně jedná jako Pán. Svou vírou i poslušností, svým zvěstováním, jakož i svými řády má [církev] ve světě hříchu jakožto církev omilostněných hříšníků dokazovat, že je jen Jeho vlastnictvím, jen z jeho utěšení a napomenutí, v očekávání jeho příchodu žije a chce žít.

Odmítáme falešné učení, dle kterého může církev přenechat formování své zvěsti a svých řádů vlastní svévoli, či střídání právě vládnoucích světonázorových a politických přesvědčení.

4. „Ale Ježíš si je zavolal a řekl: Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem“ (Mt 28,25-26)

Rozličné církevní funkce nezakládají nijak vládu jedněch nad druhými, ale [znamenají] vykonávat služby svěřené a přikázané celému sboru.

Odmítáme falešné učení, dle kterého by církev mohla a směla ustanovit, či si nechat dosadit mimo tuto službu, nějaké zvláští, vladařskými kompetencemi obdařené vůdce.

5. „Boha se bojte, krále ctěte.“ (1Pt 2,17)

Písmo nám říká, že stát má dle božího poslání za úkol, aby se v ještě nevykoupeném světě, ve kterém se církev nachází, dle měřítek lidského poznání a dle lidských možností, hrozbou i užitím moci zasazoval za právo a mír. Církev s vděčností a v bázni Boží uznává dobrotu tohoto jeho poslání. Připomíná Boží království, Boží přikázání i Jeho spravedlnost a tím i zodpovědnost vládnoucích a ovládaných. Důvěřuje a je poslušna síle Slova, skrze něž Bůh činí všechny věci.

Odmítáme falešné učení, dle kterého by stát měl a mohl, nad rámec svého zvláštního poslání, být jediným a totálním určením lidského života a určoval by tedy i církev. Odmítáme falešné učení, dle kterého by si církev měla a mohla, nad své zvláštnímu poslání, přivlastnit státnický charakter, státnické úkoly a státnické pocty, čímž by se sama stala orgánem státu.

6. „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,20)
„Ale Boží slovo není spoutáno.“ (2Tm 2,9)

Poslání cíkrve, na němž je založena její svoboda, spočívá v tom, předávat jako zástupci Kristovi a tedy ve službě jeho vlastního Slova a díla, skrze kázání a svátosti, zvěst o svobodné Boží milosti všemu lidu¹⁾.

Odmítáme falšné učení, dle kterého by církev mohla v lidské samovolné panovačnosti postavit Slovo a dílo Páně do služby jakýchkoliv svévolně zvolených přání, cílů a plánů.