1. Ozvi se, Pane můj! / Já toužím znát tvou vůli. / K službě mne připravuj, / ať vydám se ti rád. / Ozvi se, Pane můj, / po přímé cestě jdu-li, / i kdybych tápal snad.
2. Ozvi se, Pane můj! / Co dělat mám, chci znáti, / a moudrost mi daruj, / abych cíl neztratil. / Ozvi se, Pane můj, / ať způsobí Duch svatý, / že budu mít dost sil.
3. Ozvi se, Pane můj, / a soustřeď moje smysly / na pravdivý hlas svůj / a svoje rozkazy. / Ozvi se, Pane můj! / Ať na to jenom myslím, / co z pravdy přichází.
4. Ozvi se, Pane můj! / Má duše neklidná je; / ty sám ji proměňuj, / ať uslyší tvůj vzkaz. / Ozvi se, Pane můj, / veď lidstvo k branám ráje / a oslav se ty v nás.
text: Pierre Corneille
překlad: Karel Trusina
Pierre Corneille (6. 6. 1606 v Rouenu - 1. 10. 1684 v Příži) z právnické rodiny. Po studiích práv u Jezuitů (kde však také poznal latinskou rétoriku, antické hrdinství a divadlo) vstoupil do rouenského parlamentu a 21 let pracoval jako úředník, správce vodních cest a lesů (do roku 1650). Přitom sepsal 20 divadelních her a po odchodu z úřadu dalších dvanáct. Dnes je znám hlavně jako klasik francouzské tragedie, zejména pro tragedii „Cid“, šest z jeho prvních osmi dramat však byly komedie, dle kritiků ovšem nevalné úrovně (prvním dílem byla r. 1629 hra „Mélite“). Mezi jeho obdivovatele patřil i kardinál Richelieu. Pozval ho do Paříže, aby se stal členem spolku pěti autorů, který dohlížel na tvorbu divadelních her. Kardinálovy autoritativní zásahy do Corneilleovy tvorby však vedly k mnoha konfliktům; Pierre Corneille se nakonec vrátil do Rouenu ke svému právnickému povolání. Ke dramatické tvorbě se vrátil opět r. 1635, tehdy se začal věnovat výhradně tragedii - „Medea“ a o dva roky později ohromil svojí nejslavnější tragedií „Cid“, za kterou mu složili poklonu i král Ludvík XIII. s královnou. Mstivý kardinál Richelieu však rozpoutal proti Corneilleovi skrze Cida kampaň: hra je prý dramaticky nepřijatelná a morálně závadná. Corneille se, pobouřen takovým útokem, na tři roky odmlčel. Od roku 1640 napsal serii vynikajících her, mezi nimi jeho poslední hra „Lhář“, jíž se vrátil ke komickému žánru. Roku 1647 se přestěhoval i s rodinou do Paříže, stal se členem Francouzské akademie, která kdysi pomáhala v kampani proti Cidovi. V letech 1659-1674 se opět vrátil k dramatické tvorbě, ale tou dobou se už přízeň publika od Corneillee odvrátila k mladším autorům Quinaultovi a Jeanu Racinovi či k novým divadelním žánrům, jako balet nebo opera. Pokusil se ještě ve Zlatém rounu nakročit k opeře a Psyché (ve spolupráci s Quinaultem a Molièrem) podat jako tragikomický balet. Pierre Corneille zemřel zahořklý ve svém pařížském bytě na rue d’Argenteuil 1. 10. 1684.
Pierre Corneille zdůraznil ve svých hrách některé politické hodnoty (Cid → čest, Horace → zákon platí i pro královy přívržence a Cinna → autorita, získaná bez represe), jimiž se dotkl kardinálovy politiky, zejména v dramatu o prvních křesťanech „Polyeuctes”, jímž připoměl, že „království Kristovo není z tohoto světa“ (J 18, 36). Téma království jej provázelo neustále: vznik nového království v ranné tragické tvorbě, později motiv předávání trůnu a nakonec soumrak království. Jeho hrdinové jsou zpravidla královi pomocníci. Podtrhuje se motiv vlády jako úkolu a povinnosti. „Králem“ však může být i samotný divák, jemuž je tak vštěpována pravá ctnost. Corneille je humanista. Jeho hrdinové prožívají napětí mezi láskou a povinností.
Jiná duchovní píseň téhož autora „O Dieu de vérité“ (Cantate Domino 12; melodie E. Haein, 1938; doplněna v 19. století o 3. sloku Louisem Bonnetem) je tematicky podobná - i zde modlitebník usiluje o sjednocení svého srdce s božím, aby slyšel jeho hlas. Navíc chce slyšet autentické boží slovo, neprostředkované žádnými „doktory“ (v. 2.); prozrazuje již v 1. verši jistou únavu z naslouchání, čtení a studia.
Další odkazy na Bibli: Ž 42; Žd 1,1-2a J 1,1-2 1Pt 1,23; Ž 139 Iz 58 Ř 10,4-17 1Ko 1,18-25 Ef 5,10
Další zdroje informací o autorovi: http://www.theatredatabase.com/17th_century/pierre_corneille_001.html; http://www.theatrehistory.com/french/corneille001.html.
