Neřekl bych, že se zas tak moc přeme, spíš otvíráme různé dveře stejného kosmu. Snažím se s jistou vůlí držet se tématu vlákna. Takže nevím, proč ti vadí "přílišné ztotožňování zkušenosti s Duchem Svatým s lidským prožíváním (doufejme) téhož", když se právě toho zoufale nedostává. Se skutky to nemá mnoho společného. Buď v sobě člověk cítí vanutí Ducha nebo necítí. A pokud cítí a bojí se to přímo tak nazvat, nic tragického se snad neděje, zato když se stará o svou fazónu, o díla svých rukou a podobné vnější věci, je to na pováženou. Evangelictví je nesmírně skutkářské, i když na kazatelně se mluví o milosti a proti skutkářství. Lidské jednání jako by bez něho bylo bezradné. A to je jen jeden z momentů lidské bezduchosti čili bez-Duchosti, která není nutná.