Možná jde spíš o to nenechat se zotročit. Slibovala jsem symetricky 'úctu a
lásku', netušila, že je úcta interpretována za zachování 'nadřazenosti
názorů a potřeb výše postavených nad názory a potřebami níže postavených'.
Pokud si žena myslí, že má stejné právo se v klidu najíst a vyspat jako muž,
že by měla být dětmi respektována stejně jako otec, tak by neměla vstupovat
do tradičního manželství.
Když jsem měla pocit, že církev se ohání mnou jakožto 'kouskem členské
základny' a pomáhá udržet oběti domácího násilí v pasti, tak jsem církev
změnila. Naprosto souhlasím s potřebou určité rovnováhy 'dávám a dostávám',
jen to vidím z opačné strany.
Vaše traumata mne opravdu rmoutí, ale není možné to zobecnit tak, že je to dopad "tradičního" manželství. Pán Bůh ustanovil řád i ve vztazích mezi lidmi a v rodině a manželství obzvlášť (prosím aby méně duchovně chápaví nereagovali rouháním, ale zkusili se zamyslet).
Větší autorita (která je daná přirozeně např. vyšší fyzickou silou, vlivem, finanční jistotou atd…)
znamená vždy před Bohem zodpovědnost. Pokud je autorita zneužívána ke zlému, je postihována traumaty ve vztahu a jednou bude souzena Nejvyšším (když ne dřív). Věřím ale, že v případě různých domácích násilí ani bratři a sestry ve společenství nezůstanou nečinní.
Vyrůstal jsem v problematické rodině, která skončila rozvodem rodičů a nikdy bych si nedovolil kvůli tomu pochybovat o samotné instituci manželství ve správném (křesťanském) slova smyslu. Prostě táta vztah systematicky devastoval, až se rozpadl.
