Je to trochu jinak. Židé, kteří uvěřili v Krista, dál zachovávali nařízení Tóry včetně soboty, a vedle toho si v neděli připomínali Kristovo vzkříšení. První tři století tato praxe převládala i u křesťanů nežidovského původu, zatímco pohané, většina obyvatel Římské říše, slavila neděli jako Den Slunce, což byla součást kultu zavedeného císařem Aureliánem. Tu dvojkolejnost rozsekl teprve císař Konstantin, když svým ediktem v
r. 321 uzákonil Den Slunce jako státní den odpočinku. Křesťané, kteří neměli židovské kořeny (a těch už byla v té době převážná většina) se celkem bez odporu přizpůsobili, Židé u své soboty zůstali. Konstantinovy důvody byly ryze politické, sám byl stále ještě nejvyšším knězem solárního kultu, a papeži Silvestrovi nezbylo než je sankcionovat teologicky. Nebýt Konstantinova dosti svévolného ediktu, nebylo by se o čem dohadovat.