Milá Týno! Možnost bych zásadně nepopíral. Dokonce bych řekl, že přehnaná úzkostlivost je ke škodě. Pozitivní vztah k duchovnímu uzdravování je v evangelictví tabuizovaným tématem, kdežto v jistých odnožích protestantismu se jedná o náboženskou pop-music i nejhrubšího zrna. Zmatky jsou pak pochopitelné. Aby to někdo opravdu posoudil, musel by věc dlouhodobě sledovat a naučit se rozlišovat případ od případu a přitom mít základní orientaci. V důsledku těchto zmatků zběžně mohu říci alespoň tolik: Medicína neovládá a nikdy neovládne všechny životní procesy - na to je život příliš velkým tajemstvím. A prostor pro duchovní uzdravování také vždy bude. Ať už se děje víceméně spontánně nebo díky někomu nadanému. Horší je to s identifikací konkrétního člověka, který je toho schopen (většina lidí, kterým se to připisuje, není důvěryhodná), a tak i konkrétních případů. Váš odkaz na Ježíše ale i při všech zmatcích uklidňuje: nejde o to, kdo je duchovní veličina, ale zda určité působení vede k dobrému.