Uvažoval jste někdy nad tím, že církev může člověku také někdy vážně ublížit? A není to o odpuštění, jak mi tu budou někteří cpát, ale o natolik zlém zážitku či zážitcích, že ho pobyt v církvi může traumatizovat? Ptám se Vás jako vzdělaného člověka. Reakce nevzdělaných křesťanů znám. Odpovědi jsou totiž ve směs stejné - bratře, sestro, společenství je tělo Krista, jsi pln neodpuštění, musíš odpustit atd. Týranému seniorovi, ženě, dítěti také neřekneme, že je pln neodpuštění a v tom tkví problém, že déle nechce setrvávat s trýznitelem. Jistě je trýzniteli do péče zpět nešoupneme ani, když se polepší a nesvalíme vinu na trýzněného, že je jeho vina, že s trýznitelem nedokáže žít jako by se nechumelilo. Ale tohle vysvětlování psychologicky jasných trivialit nevzdělancům a fanatikům už mě ale fakt unavuje.