Já bych to neviděl jako plod lidivého charakteru. Ani toho, že nehoříme. Já jsem spíš byl svědkem toho, že se lidem u nás nedostává, toho, čím jim zpřítoňujeme Boží přítomnost - zájem, přijetí, blízkost, bez toho, aby cítili, že jsou do něčeho tlačeni, přetvářeni k něčímu obrazu. Skrze takový přístup jsem přišel do církve a pár lidí jsem do ní přived, nebo jsem se snažil přivést. Bohužel v ní nenašli místo, protože je odpudili ti, co se snažili co nejvíc hořet. A hořeli a hořeli, a co se dělo v životech lidí kolem nich neviděli, protože jen sledovali, jestli ti kolem nich hoří stejně. Prostě často děláme to, co si myslíme, že musíme dělat k budování církve a neděláme to co je opravdu potřeba.Buďto bude církev místem nezištné, neúčelové lásky a služby, bude prostředkem k tomuto cíli a pak o ni bude zájem, lidi pochopí, že má smysl, vstoupí do ní a budou ji podporovat. Nebo bude místem, kde se druhým cpe do hlavy a do života nějaká ideologie a lidé do ni nevstoupí, protože naprosto právem ji budou považovat za jednu z mnoha skupin, která je chce využít ke svým cílům.