Celá ta divoká diskuze mi připadá jako "hraní se slovíčky". Měli bychom si uvědomit, že krize církve (a nejen té evangelické) není "dubovou palicí ke strašení členů církve", ale žel je tvrdou realitou. Křesťanství (to evangelické nevyjímaje) v Evropě moc lidí nepřitahuje. Můžeme si zkusit namlouvat, že zrovna to naše současné křesťanství je tou "…těsnou branou a úzkou cestou, která vede k životu, a málokdo ji nalézá." (Matouš 7,14). Můžeme se také spokojit s tímto vysvětlením a můžeme dále zůstat věrni svému současnému pochopení křesťanské tradice. To vskutku můžeme…

Anebo se - plni vnitřního neklidu a existenciálních pochybností o způsobu svého křesťanství - "zavřeme do svého pokojíku" (Matouš 6,6) a začneme prosit Otce…

Tak nějak jsem to pochopil před lety já. A tak nějak to - zdá se mi - chápou třeba u pražských baptistů: http://www.topolka.estranky.cz/clanky/texty/baptiste-a-identita