Evangelická teologie se věnuje velmi důkladně obsahu křesťanského poselství (především kázání). K obsahu patří ovšem neodlučitelně také forma jeho podání a kontext, ve kterém komunikace probíhá. Sebeortodoxnější farář (jakéhokoli teologického směru) tak pravděpodobně nekáže Boží slovo, když se na své faře opevní jako v dobře střeženém hradě a alespoň trochu nenásleduje Ježíše v jeho životním stylu otevřeném a vstřícném vůči druhým. Nebo když praxe společenství sboru dlouhodobě neodráží obsahy zvěstování - např. se vůbec nepraktikuje laická služba, existují dlouhodobě neřešené vztahové problémy atp.

Četl jsem jednu velmi inspirativní studii o formě Ježíšova zvěstování. Základní rétoricko-komunikační charakteristiky jeho zvěstování byly podle ní tyto: 1. Budování napětí 2. Praktičnost a snadná aplikovatelnost (v rozhodování a životech posluchačů) 3. Názornost 4. Mnoho otázek (řečnických i pravých) 5. Působení Boží moci

Je tak pro mě otázkou, zda postup, kdy začnu kázání odkazem na nějaký poznatek historické kritiky, pak v něm předložím sadu vznešených úvah s nejedním cizím slovem, a to bez osvěžujících ilustrací a snadno aplikovatelných impulsů, a nepodaří se mi předjímat otázky, které si nad textem či tématem posluchači kladou, nevede ještě k mnohem horším koncům než věroučná rozbředlost tolik kritizovaná v jiných vláknech evangnetích diskuzí…