Uznávám, že jsem tu diskusi poslal postranní poznámkou špatným směrem. Přece je zajímavé, že se tak chytila právě ta o těch penězích. Je to však vedlejší věc, která mi při misii komplikuje svědomí. Tu ekonomickou stránku nemůžeme nechat stranou už proto, že pokud si necháme v zádech pracovat při misii sebezáchovné pudy církve, mohlo by se zdát, že se nám cíloví lidé rozdělí na perspektivní a neperspektivní. Fakticky mi však šlo o něco úplně jiného: Podívejte na 2Kor 5, 11 (www.biblenet.cz). Když si trochu zaslovíčkařím s pojmem "přesvědčit", znamená to přebít vlastním svědectvím jiná. Říct, že je to naléhavá potřeba odvést lidi od jejich (ne)přesvědčení k mému (1Pt 4, 17 či dokonce 1Kor 16, 22!); smíme říct otevřeně to, co Petr a Jan na soudu (Sk 4, 12)? Obávám se, že se nám tluče misijní poslání s mravní maximou respektu a ochrany jiného smýšlení. Misií nutně ohrožujeme "náboženský smír". Abychom mohli zasednout s jinak smýšlejícími bez podezření, že jsme na "křížové výpravě", ke kulatému stolu, musíme své přesvědčení relativizovat (upřímně, či jen na oko). Pak se ale nabízí otázka, není-li misie tak naléhavá, jak se jevilo Pavlovi, je-li možné, aby se každý držel toho svého a vzájemně se neohrožovali přesvědčováním, má vůbec cenu misii páchat? Neomezuje se jen na misii vnitřní - lovit ve vlastních vodách?