Možná by lecos usnadnilo rozlišení misie a misionaření. Tomu druhýmu termínu rozumim jako snaze získat-naverbovat někoho k něčemu (křesťanství) - nebo-li: kupte si naše kastroly, jsou zaručeně nejlepší. To je agrese.
Naopak misii rozumim jako způsobu života - "jděte a kažte evangelium". Víc než kdo káže je zdůrazněno, co se káže. Nevážu druhého na svou osobu, ale na evangelium (ev. Krista). Být křesťanem a zároveň nechtít misii, to je (biblicky viděno) protimluv.
Další věcí je to, že misii nelze nahlížet objektivně - zvěstovat "něco" či "nějakou cestu ke spáse". Nelze o ní přemejšlet nějak religionisticky. Zvěstuji ji, protože jsem ji jako cestu poznal a chci po ní kráčet (ale tím nutně nemusim říci, že je to cesta exkluzívní). Výjimečná je v tom, že jsem ji poznal právě já a právě já ji považuji ve svém osobním životě jako jedinou správnou.
Myslím, že misie se dá dělat tolerantně a neagresívně. Misii nevnímám jako nějaký fígl jak "na ně", ale jako bytostnou otevřenost druhému (jeho životu, jeho problémům i radostem), i za předpokladu, že se moje víra trochu změní (otevřenost k dialogu). Misie mě samotného může nesmírně obohatit, když zůstanu vůči druhýmu otevřený.
Otázkou však zůstává, jestli druhé máme (
ČCE) na co pozvat. (?) Nemyslim teď buchtovou neděli nebo výlet do Husince. Zveme víc do našeho společenství nebo ke Kristu? Co upřednostníme?