Bylo už řečeno mnoho o misijní sterilitě ČCE. Otázkou je, proč bychom vlastně měli misionařit. Jen proto, aby nás bylo víc, je málo. Můžeme zvát lidi jen, pokud budeme mít na co. Na co je pozveme? Dejme tomu, že to "něco" bude "cesta ke spáse". Že znovunalezneme povolání boží zvěstovat všem národům. Řekneme-li, že ji známe a na ni zveme, neříkáme tím, že je to ta "jediná cesta ke spáse"? Pak by misie byla útokem na jiné "cesty ke spáse". Pracně jsme se naučili toleranci; co teď s misií? Nejde o "projev křesťanské agrese"? Pomožte mi tento morální problém jednoho od křesťanství neodmyslitelného atributu rozlousknout!