Já jsem se setkal i s lidmi, kteří mají psychická traumata z ČCE. Na jedné straně se ČCE tváří velmi otevřeně, přátelsky. Na straně druhé je v ní tolik nesnášenlivosti, soběstřednosti. Kolikrát člověk slyší - "on je z nás, on není z nás", není poněkud podivné, když se probírá tzv. evangelická identita, na místo křesťanské identity. Co je zvykem, co není zvykem, kdo je obrácený, kdo není. Ti kdo nejvíce citují bibli, mají nejzbožnější fasádu, ti jsou nejhorší.A kdo má opravdový problém, ten je sám, pro druhé je problémem. Příliš často jsem se setkal s lidmi, kteří, když se dostaly do svízelné životní situace, raději z církve odešli, aby unikly klepům, pomluvám, zbožným frázím. To je kořenem krize ČCE a jiných církví. Má strach sama o sebe a lidi kolem ní ji příliš často nezajímají. A když ano, tak příliš často jako možní příjemci její teologie a tradice, která dnes nikoho kolem nás nezajímá. Čest výjimkám, které to ale nezachrání. Církev jakoby si nevšímala, že máme dvě uši k naslouchání a jen jedna ústa k mluvení.