To máte nějaké zkreslené informace, v komunistickém Československu snad ani  neexistoval nějaký případ nucené hospitalizace faráře na psychiatrii, a  pokud přece, byl by zcela výjimečný. Popsat podobné chování v kategoriích  psychologie a psychiatrie není nic komunistického, prosím pěkně, každý  psycholog vám lépe než já ukáže, v čem jsou zde při díle poruchy osobnosti,  manipulace, absence realistických vztahů ke světu a ke komunikaci s druhými,  taky zřejmě obrovský deficit ve schopnosti přiměřeně interpretovat biblický  (a jakýkoli jiný) text. Projevy věřících a zejména fanatiků představují  zcela legitimní téma výzkumu a analýzy i na zcela nekomunistickém Západě.    Nevím, co bych vám měl odpovědět k druhému. Nauka Ježíše Krista a také nauka  novozákonních svědků je pro mě silně zajímavá a přitažlivá, řeknu tedy  klidně, že věřím jim. Evangelia bych mýtem nenazval, prostě předkládají  dobovými prostředky stylizovanou určitou náboženskou a etickou doktrínu. To,  že považuji v souladu s historiky starověku a religionisty Skutky apoštolské  za takový groteskní lidový román, tomu přece nijak neodporuje. Je také dobře  vědět, jak tyto novozákonní, natož starozákonní texty vznikaly. Starému  zákonu historie a archeologie připisuje prakticky nulovou historickou  hodnotu, prakticky jen král David má z velkých postav Starého zákona něco  společného s historickou realitou, ale i ten byl spíš jen takovým lokálním  králíkem nebo králíčkem, Starý zákon jeho panovnické a dobyvatelské úspěchy  bohatýrsky zveličuje. O nějakých zázračných kouscích ve Starém zákonu  nemluvě, přijímat je znamená jenom podléhat nějaké skupinové loajalitě k  jejímu legendárnímu kódu. Na otázku jedné dámy, jestli se věci popisující ve  Starém zákonu někdy staly, odpověděl prvorepublikový starozákoník Slavomil  Daněk: "Nestaly, ale přesto je to všechno pravda!" Akorát mu  uniklo, Daňkovi, že de facto přesně takto lze definovat mýtus - vyprávění o  něčem, co se sice nestalo, ale je to v nějakém snad vyšším smyslu pravda.