A pokud tu vyjadřujete výslovně své nepochopení dikci o "společnosti, ve kterých se může co nejplodněji rozvinout osobnostní potenciál každého", samozřejmě to není vzhledem k evangelické a protestantské tradici a k subkultuře ČCE nic překvapivého. V protestantismu tradičním i v subkultuře ČCE se to vždy hemžilo všemožnými postavičkami, které se snažili všemožně odcizovat individualitu jeho potenciálu všemožnými zdůvodněními. Které vždycky měly jasno, jak by měli žít druzí a co by si měli odříkat a jak moc by se měli zapírat, bičovat, sebeovládat, sebeodcizovat, bojovat s hříchem, pokořit se v pokoře a tak dál. Pokud tato schémata dnes už církvím nikdo moc nebaští, není to žádná zásluha církví, že by snad zmoudřely - jenom koroze vlivu církví po osvícenství; čili intervence zvenčí.