Kazatel ČCE Aleš Wrana napsal(a):
Věřící žena, která se rozhodla zůstat se svým mužem alkoholikem, i když ten
se jí posmívá v hospodě, jaká je zbožná kačena, a taky všichni psychologové
ji radí, že to nemá smysl. Manžel, který zůstane u své ochrnuté ženy, i když
ta by si upřímně přála, aby si našel jinou a byl šťastný. To jsou oběti a to
je kněžství. A mnoho podobných případů. Taky Jirka Polák, pokud se modlí za
český národ, i když by se mu většina spolu s vámi vysmála. Jirko, díky.
Pan Polák se samozřejmě může modlit za koho chce, to mu těžko zakázat. Ale cítit se u toho kněžsky, věřit, že ho k těmto modlitbám národ přímo zmocňuje a vysílá? To smrdí značně mesiášskými komplexy. Především to neodpovídá realitě. Třeba já se necítím být Jiřím Polákem zastupován v kněžském slova smyslu, nevyslal jsem Jiřího Poláka ke kněžské službě za sebe. To bych si věru hodně rozmyslel.
Ostatek je manipulace jako prase. Můžeme bojovat za své manželství, za závazek, jehož jsme smluvní stranou, kterému se cítíme povinováni. Potíž tzv. kněžství za národ (evidentně nebiblická myšlenka, jestli to má podpírat
1 Pt 2, tak to podle všeho určitě nepodpírá) žádný takový kontrakt nezná. Jak můžu být součástí nějakého kněžského vztahu a zastupování, když o tom nevím nebo s tím nesouhlasím? Podle jaké logiky si někdo může osobovat kněžskou pozici směrem k desetimilionového národu plném nevěřících?