Je tu jistě při díle mnohem lepší jazyk, stylizace, knižní a písmácká kultura, než kde jsou obvyklá měřítka kázání, hlavně kazatelů mladších generací. Přesto tu od svých čtrnácti let, kdy jsem Rejchrta slyšel kázat v Praze poprvé, cítím něco málo sympatického, nedovedl jsem to tehdy ještě určitěji popsat. To až mnohem později.

Jde o to, že je v kazatelské produkci tohoto duchovního konstantně přítomná banální středostavovská pražská antropologie. Největší dobrodružství, které v horizontu takové antropologie může člověk zažít, je utkat se „s konzumem“. Ale jinak vytěsňování toho, jakým tlakům je v soudobé společnosti člověk vystaven, neproblematizování ekonomického modelu a civilizačních pilířů naší civilizaci (v jiných než ekologických otázkách), odhlédnutí od skutečných temnot současnosti, starosvětsky prvorepublikové vyjadřování.