To mi připomnělo jeden fousatý vtip. „O čem v kostele kázal pan farář? - O hříchu. - A co říkal? - Byl proti.“ O sudičství píše hlavně předložený článek, má ho i v podtitulu. Proč oslovujete s touto absurdní, úplně nesrozumitelnou námitkou mě, netuším.

Já vás neodsuzuji, přestože tu nedůvodně uvádíte opak. Já si o vás jakožto stavu nebo profesní skupině akorát něco myslím. Ono to dost dobře nejde, žít a nic si o nikom a o ničem nemyslet. Bez této „potřeby“ by se mi nežilo lépe ani hůře, bez této „potřeby“ žijí asi jenom jednoduché vegetativní formy. Na druhou stranu tato moje formulace nebyla personální ani adresná. Neuvádím žádná jména ani žádné příběhy. Moje sžíravost zasahuje „průměrného faráře“. Vás neznám, docela klidně můžete být farář podprůměrný nebo nadprůměrný a jako takový třeba vůbec nejste objektem těchto mých přemítání.

U osobnosti Nohavici se hlavně přemílají dva jakési údajné přehmaty. Jeho spolupráce s komunistickou StB a jeho potíže s alkoholem, obtížně překonávané a asi překonané. Pokud jde o první, každý, kdo se nějak zabývá historickými reáliemi osmdesátek, dokáže snad nahlédnout nedobrovolnost a nátlak spojený s takovými interakcemi opozičního písničkáře s StB. Nohavica je tu obětí; neheroickou, smutnou. Morální paniku si nezaslouží. Ani za potíže s chlastem. Tyhle kauzy Nohavici opravdu nejsou nic, co by měl právo nějaký farář vymoralizovat. Tyhle hříchy jsou proti různým běžným sračkám kleriků vaší církve bílé jako padlý sníh.

Pokud je někdo poměrně věhlasný písničkář, jako Nohavica, tím podstatným zůstává tvorba. Objektivní fakt jeho tvorby, jeho artefakty. Když někdo obdivuje kytku, zpravidla neřeší, z jakého hovna roste (za přirovnání děkuji J. H. Krchovskému). Zásadně tu prožívat Nohavicovu OSOBNOST, morálně ji tematizovat, „vypořádávat se s ní jako se zhrzenou láskou“ – tohle by snad bylo přiměřené patnáctileté slečně v pokojíku plném plyšáků, že takto nažívá nějakou svou oblíbenou hvězdičku. My dospělí bychom si tohle měli pro vražednou trapnost zakázat.