No dobře, rozhodně se tu nastoluje otázka zakoušeného utrpení a má jakási povinnost (je to povinnost?) vymodelovat v čelení utrpení nějakou duchovní odpověď, nějaký zralý vnitřní postoj. Tohle má snad taky souvislost s křížem, pro křesťana.

Nejdůsažnější odpověď evangelia k tématu nacházím v Lk 12,4-5: „Říkám to vám, svým přátelům: Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale víc už vám udělat nemohou. Ukážu vám, koho se máte bát. Bojte se toho, který má moc vás zabít a ještě uvrhnout do pekla. Ano, pravím vám, toho se bojte!“ (Podobně Mt 10,28, ale z dobrých důvodů dávám, kdykoli mohu, přednost Lk.) Je tu řečeno, že ať se ve světě cokoli děje a cokoli strašného děje, i nám, máme se snažit nebrat to extra vážně – není „tento život“ poslední instance, není prostorem, kde lze vyhrát nebo prohrát to hlavní: je ještě jiný svět.